RECENZE: Želary v Národním divadle Brno. Srdce mé přelidněné

Režisér Dodo Gombár v Národním divadle Brno uvedl vlastní dramatizaci povídek spisovatelky Květy Legátové. Příběhy fiktivní vesnice brněnská rodačka zpracovala v povídkovém souboru Želary, na který navázala novelou Jozova Hanule. Druhý zmíněný titul pak adaptoval Ondřej Trojan ve filmu, kterému dal název Želary, čímž se jistě postaral o lehké zmatení diváků, co se týče předloh.

Brněnská inscenace se však vydala jinou cestou než na Oscara nominovaný film. Režisér Dodo Gombár sám prohlašuje, že film neviděl, jeho dramatizace se od něj tedy značně liší. Inscenace Želary (srdce mé) totiž kombinuje nejen novelu Jozova Hanule, ale všech osm povídek ze souboru Želary. Ústředním příběhem stále zůstává vyprávění o doktorce Elišce, která utíká z Brna před Němci do odříznuté vesnice, kde se vdá za siláka Jozu. Podle tvůrců je však hlavní postavou celá vesnice a Eliščin příběh se střídá s vyprávěním o dalších postavách.

Právě Gombárova dramatizace se jeví jako největší (a vlastně téměř jediný) problém inscenace. Chápu, že tvůrce uchvátily povídky Květy Legátové a že všechny příběhy postav jsou působivé, ale chtít je mermomocí všechny „nacpat“ do jedné inscenace, vskutku nebylo dobré rozhodnutí. Výsledek se tak natáhl do nesnesitelné délky tří a půl hodinového představení. Počáteční část inscenace se věnovala především příběhu Elišky a Jozy, který byl jako jediný dostatečně rozvinutý a měl tedy svoji hloubku a působivost. Vrstvení dalších příběhů velkého množství postav se už povedlo méně.

„Želary – vesnice, která není na žádné mapě.“

Přes nedostatky dramatizace měla inscenace působivou atmosféru, a to především v první polovině, která si udržela ještě celkem dobré tempo. Vesnické prostředí Mahenovu divadlu sluší, jak už jsme se přesvědčili v některých minulých inscenacích. Lidovou atmosféru pomalého života na odříznuté vesnici kdesi v Beskydech naplňovaly náznaky lidových tanců v pohybech postav, masopustní masky a pomalé lyrické scény. Hůř však dopadla druhá, zbytečně protahovaná část inscenace. Scény v závěru byly příliš dramatické, a to až moc náhle a bez budování napětí, proto neměly chtěný dopad a působivost na diváka.

Výborně byla využita scénická hudba Davida Rottera, kterou interpretovala živá kapela v postranní části scény. Kapela ve složení housle, viola, violoncello, klarinet a trubka doplňovala dění jak hudbou v lidovém stylu (například k veselení svatebčanů), tak dramatičtější hudbou u vypjatějších scén. Velmi efektně ale tvořila také například zvuk vlaku rytmickým dupáním.

Autorka scénografie Lucie Labajová použila jako hlavní součást scény vagón vlaku, který zde zastupuje (kromě toho vlaku samozřejmě) i všechna ostatní prostředí, jako je hospoda, ale i Jozův dům. Vagón zde funguje nejen jako velmi funkční umístění prostředí, ale pro svou pošmournost a ošuntělost do inscenace dostává i nestabilitu meziválečné doby.

V brněnských Želarech hraje téměř celý činoherní souboru, doplněný dokonce o několik hostů. Dohromady zde tedy vystupuje přes třicet herců. Jako celek funguje soubor skvěle, výkony jsou (až na výjimky) velmi vyrovnané. Jak se dalo očekávat, nad všemi ční a září Magdaléna Tkačíková v roli chytré doktorky Elišky, která je zpočátku ironická a chladná, postupně však přichází na chuť novému prostředí a především svému manželovi. Tkačíková je jako vždy uvěřitelná a přirozená, nutno zmínit, že také přes celé tři a půl hodiny téměř nesleze z jeviště. Z ostatních lze vyzdvihnout Petra Halberstadta jako roztomilého siláka Jandu nebo mile optimistickou Žeňu Hany Tomáš Briešťanské. Zaujali také Annette Nesvadbová jako zmrzačená Madlenka a Martin Siničák v roli Kněze.

Želary (srdce mé) je inscenace důležitá především pro to, že do Brna prostě patří. Dílo Květy Legátové se zde s podivem ještě nehrálo, přestože se jedná o významnou osobnost brněnské kultury. Škoda jen, že inscenaci plnou lidové poetiky a vynikajících hereckých výkonů zrazuje její délka a přemíra jednotlivých příběhů.

Napsala: Pavla Haluzová

Celkové hodnocení: 70 %

Národní divadlo Brno, Činohra NdB

Květa Legátová, Dodo Gombár: Želary (srdce mé)

Autor: Květa Legátová Dramatizace a režie: Dodo Gombár Dramaturgie: Martin Sládeček Scéna: Lucie Labajová Kostýmy: Hana Knotková Hudba: David Rotter Pohybová spolupráce: Ján Ševčík

Obsazení: Magdaléna Tkačíková (Eliška / Hana), Petr Halberstadt (Josef Janda), Jana Štvrtecká (Marenina Irča), Marie Durnová (Lucka Vojničová), Hana Tomáš Briešťanská (Žeňa), Václav Veselý (Honza (Šašek)), Annette Nesvadbová (Madlenka), Štěpán Kaminský (Vratislav Lipka), Martin Veselý (Vojta Juriga), Jakub Šafránek (Arnoštek), Klára Apolenářová (Zuzana Gorčíková), Jaroslav Kuneš (Hospodský Látal), Tereza Groszmannová (Běta Látalová), Martin Siničák (Kněz), Bedřich Výtisk (Učitel Tkáč), Josef Králík j. h. (Inženýr Šelda), David Kaloč (Doktor Beníček), Petr Németh j. h. (Slávek), Anna Stropnická (Juliška), Martin Sláma (Pavel Juriga), Michal Bumbálek (Michal, strýc Lipky), Jan Grygar (Kovář), Pavel Doucek (Eda), Jaroslav Dostál j. h. (Kůžkař Mráz), Roma Nevěčný (Velitel / Důstojník), Vratislav Běčák (Strážmistr / Voják) + Martin Mihál j. h., Michal Moravec j. h., Jan Gottwald, Martin Horák, Petr Křížek, David Sláma, David Vágner (Četníci, vesničané, vojáci)

Premiéra: 31. března 2017 v Mahenově divadle Brno