Francouzská dramatička byla nadšená z české inscenace své hry

Jak se vám líbila česká inscenace vaší hry v Divadle v Rytířské?

Představení se mi velice líbilo, opravdu – moc děkuji. Bylo velmi emotivní, plné akce, dokonale rytmizované a hlavně plné humoru. A pokud mohu ocenit herce, byli vynikající – měli cit pro jednotlivé situace a dokázali vygradovat vtipné i vypjaté chvíle.

Máte ve hře oblíbenou scénu, na kterou se vždycky těšíte?

Samozřejmě, miluji všechny komické. Ale rozhodně mezi moje nejoblíbenější patří ta, kdy se Charles snaží donutit Pierrea, aby mu odvyprávěl scénář, který mu dal číst a ještě vyhrocuje ty absurdní věty, které vyslovuje Pierre, jež zabředává víc a víc do nesmyslů a zamotává se ve vlastní hlouposti... Potom se vždycky těším na scénu s houbičkou na nádobí, která je hodně šílená a jen dovršuje to, co si o Marii myslíme. A bez zaváhání ještě musím jmenovat jednu oblíbenou scénu, kdy Carolle nabízí hostům pečeného lososa na hruškách včetně větviček a listí.

Kolikrát jste viděla na jevišti svoji hru?

Ani nevím, zda se to dá spočítat... Když měla premiéru v roce 2003, začalo ji hrát hned několik divadel najednou a já se snažila jezdit na každou premiéru. Ale protože jich docela přibývalo, nechala jsem toho, jenom bych cestovala! Ale upřímně řečeno bylo senzační a hodně zajímavé ji vidět v italském zpracování v Římě nebo Milánu, v portugalské verzi v Lisabonu i teď v Praze.

V Praze jste poprvé?

Nikoli, podruhé a je mi líto, že jen velmi krátce. Poprvé jsem přijela před deseti lety, když jsem spolupracovala na jedné reklamě, která se v Praze natáčela. A podruhé teď, kdy mě pozvalo Divadlo v Rytířské, což byl víc než příjemný zážitek.

Ještě se zastavím u hry „Úhlavní přátelé", co vás k jejímu napsání inspirovalo?

Vlastně úplně přesně to už nevím, ale rozhodně to byl můj osobní prožitek - prostě to v jednu chvíli přišlo a já se musela z určitého pocitu vypsat. Za čtyři měsíce jsem měla hru hotovou. Byla to moje úplně první hra, takže bylo nutné, abych nápad rychle dostala na papír. Přitom jsem ani nevěděla, zda umím psát, jestli vystavím dobrý dramatický příběh, stvořím dialogy... byla jsem jen herečka! Všechny moje hry mají společné jedno – vycházejí z mého života, nejsou příliš vzdálené ani životu lidí kolem mě, možná proto jsou divákům tak blízké. A ještě dovětek - Carole mi nejvíc připomíná mě samotnou, moji přátelé by mohli vyprávět... (smích)

Konečně, vždyť jste jí dala do vínku stejné jméno!

Ano, byl k tomu důvod. Jinak v mých hrách je mnohé ze skutečného života, ale samozřejmě velmi nadsazené.

Dnes se cítíte být víc scenáristkou, autorkou, ale původně jste herečka – psala jste hru nebo roli Carole pro sebe?

Nepsala jsem ji původně pro sebe, bylo by divné hru napsat a ještě v ní hrát – to by bylo příliš nebezpečné, alespoň pro mě. Co kdyby neměla úspěch a já v tom navíc hrála! (smích) Ale dneska už si umím představit, že bych si v ní zahrála. A docela s lehkostí... myslím, že se Carole, jak ji hraje Tereza Kostková, velmi podobá tomu, jak bych to hrála já.

A zahrála byste si raději Carole nebo Marii?

Určitě Carole! Přesně bych věděla o čem ji hrát, dokonce mám někdy pocit, že by to byla jistá forma odplaty životu – alespoň malá satisfakce.

Máte za sebou několik her, zahrála jste si v nějaké?

Ano, ale až ve třetí v pořadí. Abych řekla pravdu, být herečkou je sice báječná věc, ale já jsem příliš netrpělivá, abych seděla doma u telefonu a čekala, až mi někdo nabídne nějakou roli. Potřebuji být aktivním hybatelem svého života, a proto se stále častěji uchyluji k autorství – dnes se tedy mnohem víc považuji za autorku. Píšu pro divadlo, televizi, rozhlas, spolupracuji na některých zábavných projektech ve Francii, kde podobně jako všude na světě mají lidé chuť se bavit. Život je sám o sobě dost složitý, i proto má navrch komedie, u které si lidé odpočinou od jiných starostí a vystoupí z každodenního kolotoče. Konečně je to stejné jako u vás – viděla jsem diváky v pražském Divadle v Rytířské, jak se při hře „Úhlavní přátelé" baví. Tak trochu se dívají na vlastní život, tak trochu na cizí a to vše navíc s nadhledem a humorem. To je myslím pro současného diváka typické. Já osobně miluji černou komedii, kde se od smíchu přechází k slzám a zase zpět... Pohrávání s emocemi je to, co mě při psaní her nejvíc baví.

Francouzská dramatika je u nás velmi ceněná, znáte naopak nějaké české autory?

Bohužel ne mnoho, trochu se stydím, ale rozhodně mám velmi ráda absurditu Václava Havla, podivného Franze Kafku a samozřejmě geniálního Milana Kunderu, ten je ve Francii doslova adorovaný. Ale ráda bych další poznala... doufám, že budu mít příležitost. Třeba se vám bude líbit nějaká další moje hra, Divadlo v Rytířské ji uvede a já velmi ráda opět přijedu. Praha má své neopakovatelné kouzlo...

Carole Greep bývala původně herečkou, teď se však věnuje psaní divadelních her, rozhlasových i televizních inscenací. V současné době slaví úspěchy s řadou aktuálních her, jakou je právě hra „Úhlavní přátelé".

Nová komedie „Úhlavní přátelé" ukazuje záludnosti technických vymožeností. Stačí neopatrné zacházení s telefonem a můžete přijít o nejlepší přátele.

Ve Francii měla tato komedie premiéru před jedenácti lety a stala se velice úspěšnou. Jenom v Paříži ji vidělo od roku 2003 přes milion diváků.

V české verzi se na divadelních prknech vedle sebe objevila čtveřice prvotřídních českých herců – Nela Boudová, Tereza Kostková, Radek Holub a Miroslav Vladyka.

Českou premiéru měla hra 15. února. Na tuto hru můžete zajít do Divadla v Rytířské 15. května 2014.