"Chtěl bych žít jen tak, jak se má." Jiří Grossmann zemřel před 50 lety

„Čas od času se mě diváci ptají, zda mi Jiří Grossmann schází. Jsou to zřejmě lidé, kteří zastávají rčení, že každý je nahraditelný. Jsem jiného názoru. Nahradit můžeme věc, židli, auto, myčku na nádobí. Člověka lze možná v určité situaci nahradit jako spolupracovníka. Přítele nenahradíte nikdy. Jiří Grossmann byl nejen mým spolupracovníkem, byl zároveň i mým kamarádem. Už proto je nenahraditelný. Nikdo se nemůže radovat spolu se mnou nad kompletním vydáním našich povídek tak, jak by se semnou radoval on. Znal jsem Jirku dobře. Vím, že by se radoval velmi. A jistě by souhlasil s tím, abychom tuto knížku připsali našim divákům z Divadelního klubu Olympik, pro které jsme psali povídky především. Činím to tedy za nás oba.“ 

Tato slova napsal Miloslav Šimek v epilogu ke knize vydané v roce 1995 s názvem Povídky aneb Nechci slevu zadarmo. Jasně tak podtrhl nerozlučnost této legendární dvojice.

Potkali se profesně poprvé v roce 1962 v legendárním klubu Olympik, a tak spojili svůj další umělecký osud. Ovšem životní osud byl Jiřímu Grossmannovi vyměřen jen na třicet let. Přesně 5. prosince 2021 to bude padesát let, kdy Jiří Grossmann odešel. Málokdo tehdy tušil, že ho v posledních týdnech života do divadla Semafor doprovázela zdravotní sestra.

Na jevišti stále dokázal rozdávat radost a smích s takovou intenzitou, že asi nikdo z diváků netušil vážnost jeho onemocnění. Jiří Grossmann dokázal využít svých vyměřených třicet let neskutečně naplno. Je třeba i zde podotknout, že tento dodnes populární herec, zpěvák, textař a spisovatel by letos v létě 20. července oslavil osmdesáté narozeniny.

Jiří Grossmann se narodil 20. července 1941 v Praze do rodiny divadelních ochotníků. Brzy se u něj projevil velký hudební talent. Postupně ovládl hned několik hudebních nástrojů. Hrál na trombón, kontrabas, ale zvládl i klavír, bendžo, kytaru. Vzhledem k těmto přednostem se zdálo, že cesta k umělecké dráze je připravena. Přesto si rodiče přáli, aby začal studovat „poctivou vysokou školu“. Ocitl se tak na stavební fakultě ČVUT. Jeho tristní přístup k výuce a spíše bohémský život ho právě zavedli do klubu Olympik a zcela odlišná kariéra po boku Miloslava Šimka tak byla odstartována.

Grossmann prý sám Šimkovi, který studoval pedagogickou fakultu, obory český jazyk, dějepis a výtvarná výchova, tehdy řekl:„ Jestli chceš dále učit, uč. Já už ale nic nepostavím. Navíc Národní divadlo je už postaveno!?“ Z jejich spolupráce tak vznikl Klub Olympik, který se stal v šedesátých letech platformou pro vznikající beatové skupiny. Kariéru jejich suchý a inteligentní humor přerušil nástup na vojnu. Tam se stalo však něco neočekávaného.

V posledním roce povinné vojenské služby zažádal Grossmann o přeložení do Ruzyně, kde tehdy sloužil i Šimek. Byla nutná lékařská prohlídka. Ta však už tehdy odhalila šokující zjištění. Podezřelá bulka na krku později stanovila závažné onemocnění – Hodgkinovu chorobu.(Pozn. redakce: jedná se o systémové zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin, které je dnes na rozdíl od minulosti ve značném procentu případů vyléčitelné. Může vzniknout v jakékoli lymfatické tkáni, nejčastěji se to však stává v některé mízní uzlině.)

Bez zrnka sebelítosti a s tajemstvím se nepříznivému osudu postavil Grossmann s humorem sobě vlastním. Možná jen ti nejbližší a navíc s odstupem času si uvědomili, že velmi často se v jeho textech populárních skladeb objevila jakási zpověď, že jednou něco hezkého skončí. Např. písně Bizzard, Ruby, Čekej tiše, Vzdálené bubny a nepochybně Závidím napovídaly mnohé.

Od roku 1967 se stali členy divadla Semafor a uvedli zde zde svou řadu Návštěvních dnů, Besídek zvláštní školy a dalších velmi populárních pořadů. Většina z nich byla tak natočena i pro televizní vysílání. V letech 1964-68 byl Jiří Grossmann ženatý s Janou Kubelkovou (nyní Bonhardovou).

Již zmiňované povídky, které psal s Miloslavem Šimkem pod zavedenou značkou Š+G, se dočkaly několika knižních vydání a jejich humor oslovuje stále i dnešní čtenáře. Je možno si i připomenout, že se Jiří Grossmann uplatnil jako herec. Zahrál si ve filmu Jiřího Menzela Zločin v šantánu.

V roce 1969 se znovu o slovo přihlásila těžká a nevyléčitelná nemoc. Jen několik lidí vědělo, co se opravdu děje. Nechtěl, aby jej nikdo litoval, nikdy to nedal najevo, bojoval. Celé dva roky se střídala vyšetření a léčení s vystupováním. Jeho fyzický stav stále častěji napovídal tomu, že konec se blíží. Pavel Bobek v médiích vzpomínal na jeho poslední vystoupení: „Poprosil mě, ať jej přenesu na jeviště do křesla. Já drobné postavy se trošku ulekl, ale on měl snad jen čtyřicet kilo, byl jak pírko a ani slovem si nepostěžoval.“ Jiří Grossmann zkrátka statečně bojoval do poslední chvíle s tím, co miloval.

Zemřel právě 5. prosince 1971. Na jeho pohřbu dle přání vysloveného v závěti zazpívala Naďa Urbánková píseň Závidím. Odešel tak nejbrilantnější humorista své doby, muzikant, textař, ale také plachý, elegantní a hlavně inteligentní muž, jenž za svůj krátký život rozesmál stovky ba i tisíce lidí. "Chtěl bych žít jen tak, jak se má..."

Po odchodu ze Semaforu založil Miloslav Šimek Divadlo Jiřího Grossmanna a o několik let později vznikla i nová pražská Pasáž Jiřího Grossmanna.