Jiřina Bohdalová a její „život mezi slzami a smíchem“. Herečka slaví významné jubileum

Narodila se 3. května 1931 v Praze. K herectví ji vedla matka už od malička. Sama totiž hrála v ochotnickém souboru na Slovance v Libni. Stala se tak pomyslným „hybatelem umělecké dráhy“ Jiřiny, možná si nahrazovala své nesplněné přání a touhy. Už jako čtyřletou ji přihlásila do baletní školy Niny Gordon-Mládkové a dovedla na první filmová natáčení, do komparsu. Jako devítiletá tak poprvé promluvila na filmovém plátně, kdy si řekla o „kafíčko“, když nese hlavní hrdince pacičku ve slavném filmu Madla zpívá Evropě.

Po základní škole byla v roce 1946 přijata na církevní gymnázium, po jeho zrušení musela složit maturitní zkoušky na gymnáziu v truhlařské. „Tři roky v církevním gymnáziu mi však utkvěly svým poklidem a přívětivostí ctihodných sester, které s námi ochotně zůstávaly po vyučování, aby těm, ketré to potřebovaly, pomohly pochopit probíranou látku.“

Po dvou neúspěšných pokusech dostat se na DAMU se vydala na učitelskou dráhu. Ostrava, tehdejší ocelové srdce republiky, nabírala lidi všech profesí, a tak byla přijata i bez pedagogického vzdělání na základní školu v Matiční ulici. „Pustila jsem se do učení s nadšeným odhodláním. Měla jsem docela jasnou představu, jak děti zaujmout a vykládat látku tak, aby je bavila a ze školy si něco odnesly. Četla jsem jim denně pohádky, které pak vyprávěly vlastními slovy, aby se učily pěkně mluvit a dobře formulovat,“ uvádí. „Klubaly se zde zárodky Křemílka, Vochomůrky i řady dalších pajduláků z budoucích večerníčku.  Kde jinde než tady bych se naučila napodobovat mluvu dětí, které mají kratší dech a neumí s ním hospodařit, proto přetrhnou větu, když jim dech dojde, ne když si to žádá smysl sdělení," doplnila ve své knize. Její skvěle nastartovanou učitelskou kariéru „ukončilo“ přijetí na vysněnou DAMU. „Přijali mě. Nevím, nakolik tomu pomohla skutečnost, že místo dcery zatvrzelého živnostníka se o herectví ucházela dobře hodnocená učitelka z Ostravy, ale co na tom záleží!“

Na začátku třetího ročníku se dozvěděla radostnou novinu, že je těhotná. Pod „vedením“ tatínka Jiřiny se chystala velká svatba. Ale tatínka náhle zatkli a následně odsoudili na 15 let komunistického žaláře. Hrozilo vyloučení ze školy. Radovan Lukavský ve své vzpomínkové knize uvedl: „Na konferenci profesorského sboru oznámila tajemnice fakulty, že otec Jiřiny Bohdalové je ve vězení za své politické přečiny a že dcera z takové rodiny nepatří na tuto školu. Navrhla její vyloučení. Čelnové strany, drtivá většina sboru, hlasují pro. Je někdo proti? Zvedl jsem ruku a zdůvodnil to: Škola by se kvůli provinění otce neměla zbavovat žákyně, která svůj nesporný herecký talent má ještě obohacen smyslem pro komiku a humor, což je u dívek vzácnost. Mělo by se najít jiné řešení.“ Nakonec se jí podařilo studium přerušit kvůli mateřské. Vdala se za Bedřicha Staše. Návrat po roce do školy se zdařil jen díky statečnosti spolužáků, kteří se za ni postavili. „…dokladem zvůle, která zmobilizovala mé bývalé spolužáky k nebývalému protestu: pokud škola nedodrží dané slovo, oni z ní odejdou. Až na výjimky to podepsal celý ročník.“ 

Studium Divadelní fakulty akademie múzických umění dokončila v roce 1957 absoloventským představením Vančurovy Josefíny, kde hrála titulní roli. Její spolužačkou byla tehdy Jana Werichová a zvědavý otec byl samozřejmě přítomen. Krátce na to byla přijata do tehdy nejnavštěvovanějšího divadla v Praze – divadla ABC. Byla nadšená.

Od druhé poloviny 50. let se mihla v několika filmech. Nejpopulárnější rolí byla asi ta ve filmu Florenc 13:30, i když jen malá. Ty velké, opravdové na ni teprve čekaly.

V roce 1957 jí nabídl Vladimír Dvořák, aby s ním moderovala televizní kabaret Černá hodinka. „Jednou jsem se s Jirkou Jungwirtem (úspěšný režisér zábavných pořadů v tehdejší Československé televizi, pozn. red.) nepohodli – když jsem roce 1957 napsal studiový kabaret nazvaný Černá hodinka na jeho první čtení jsem přivedl dívku, se kterou jsem chtěl program uvádět. Jiří si ji prohlédl, poslechl si, jak čte kousek textu, pak mě odvedl do sousední místnosti a vynadal mi, jak nejlaskavěji uměl. Měl proti dívce řadu námitek, že nevypadá, že je mrňavá, že má vadu řeči, a já nevím, co ještě. Stál jsem tvrdě na svém, až se Jiří začal určitě domnívat, že s tou slečnou něco mám. Neměl jsem. Byl jsem pouze přesvědčen, že Jiřina Bohdalová je ke mně ta pravá.“ Vzpomínal Vladimír Dvořák. A začala tak úžasná dlouholetá spolupráce a obrovské přátelství.

Mezitím se z Divadla ABC, přes Městská divadla pražská přesunula do Divadla na Vinohradech, kde strávila 37 sezón, během kterých se objevila například v inscenacích Kočičí hra, Dům na nebesích, Pygmalion, Generálka a mnoha dalších.

Prvním filmovým snímkem, v němž se jí dostalo více prostoru, byl Král králů režiséra Martina Friče. Pro ni velmi významnou rolí byla ale ta ve filmu stejného režiséra Hvězda zvaná pelyněk. Při natáčení se sblížila s Radoslavem Brzobohotým, který se později stal jejím druhým manželem. První velkou titulní rolí byla jistě ta v slavné hudební komedii Dáma na kolejích.

Pokračovala další spolupráce v televizi, kde velkou popularitu dosáhl seriál Babiččina krabička. Na to navázal cyklus hudebních pořadů Bejvávalo. Oba pod režijním vedením Zdeňka Podskalského.

V 70. a 80. letech ji totalitní režim výrazně omezil možnosti účinkování ve filmu, a to především kvůli snímku Ucho, ve kterém si Jiřina Bohdalová zahrála spolu se svým tehdejším manželem Radoslavem Brzobohatým. Film Karla Kachyni neskrytě kritizoval komunistickou moc, do kin se proto dostal až po revoluci. Tento menší počet filmových rolí si „kompenzovala“ zmiňovanou aktivitou v televizi a dalším moderováním s Vladimírem Dvořákem tentokrát již ve stále populárnějším Televarieté.

Jiřina Bohdalová v období normalizace ztvárnila také spoustu seriálových rolí. Nezapomenutelná byla jistě v seriálech jako F. L. Věk, Chalupáři, Pan Tau, Muž na radnici, Létající Čestmír, My všichni školou povinní a mnoha dalších. 

V devadesátých letech se vrátila i na plátna kin, což jen potvrdilo její diváckou oblíbenost, díky níž v letech 1993–2002 obdržela deset cen pro nejlepší herečku tehdejší ankety TýTý. Za postavy ztvárněné ve snímcích Nesmrtelná teta a Fany získala Českého lva. 

Velkou roli bývalé herečky, důchodkyně Jany, jí v roce 2012 nabídl režisér Jiří Strach, který měl moc rád filmy Ucho či Kat nepočká a velmi si přál vidět spolu znovu na plátně Radoslava Brzobohatého a Jiřinu Bohdalovou. Tak vznikly Vrásky z lásky. „Dlouho jsem nevěřila, že bychom s Radkem mohli ještě hrát spolu. A když k tomu došlo, nebyla bych zase uvěřila, že je to naposled.“  Na podzim téhož roku Brzobohatý zemřel.

Stejný režisér ji obsadil i do psychologického dramatu Klec, kde se jejím protihráčem stal Kryšof Hádek. „Gauner s milou tváří není nic nového, ale Kryštof mě udivoval, jak na ten kontrast netlačil, naopak ho lehce stíral, tlumil a dokázal tak vyvolat až mrazivý strach.“

Věrná zůstává i divadlu. Spolu s Milanem Kňažkem na jevišti Divadla na jezerce doslova excelují v inscenaci Gin Game.

Je třeba dodat, že nepřehlédnutelně namluvila i řadu dětských pohádek, jejím hlasem promlouvá například kreslený Rákosníček, Křemílek a Vochomůrka, Malá čarodějnice.

V závěru své vzpomínkové knihy Jiřina Bohdalová uvádí: „Skončím proto tuhle životní inventuru myšlenkou na mé dva vnuky. Už nepočítám, kolik je mi let, ale plánuji si život podle toho, čeho bych se ráda dočkala v jejich životech. Školu i taneční máme za sebou, na řadě jsou svatby a pravnoučata. Prý je to projev pozitivního myšlení a to já mám. Pozitivně si představuji i svůj odchod. Bude to uprostřed vyprávění nějaké zábavné historky. Než dojdu k pointě, sekne to se mnou. Dovyprávím to někde tam nahoře. Ti, kteří tam tak dorazí, o nic nepříjdou.“