RECENZE: Dobové tance. Hořká komedie Karla Steigerwalda v Mahenově divadle v Brně

Místní soudruzi to pochopili tak, že se jedná a prastaré dílo vytáhnuté na světlo světa, ve kterém je ostrá kritika C.K. monarchie. A prošlo to, Dobové tance se mohly hrát. Hned nato napsal další hry a přišly zákazy a tak se to v jeho životě střídalo: souhlas – nesouhlas. Steigerwald měl v tom šíleném „sociku“ docela dobrodružný život.  Protože jsem narozen také v roce 1945 a také jsem studoval DAMU, tak jsme my, študáci samozřejmě věděli, kde se co šustlo zajímavého, umělecky či politicky provokačního.  Navigoval nás především Jaroslav Vostrý, výborný dramaturg a slušný člověk. Sledovat divadelní hry, co se nesmí a co cenzuře uteklo, tak to bylo pro nás v té době veselé dobrodružství.

Ale zpátky k Dobovým tancům. Není třeba popisovat příběh. Raději zde odcitují současnou noticku z Národního divadla Brno: Dobové tance jsou komedií o české národní povaze na půdorysu Gogolova Revizora – mezi bývalé vlastence revoluce roku 1848 přijede tajný komisař z Vídně, jehož posláním je vyšetřit spolky proti trůnu – a diváci mohou sledovat, jaký kolotoč se rozeběhne už jen kvůli faktu, že komisař přijel. A jako je Revizor o lokajské povaze ruské, jsou Dobové tance o české poníženosti a malosti: hlavně si nezadat! Jaké pak je překvapení pro vídeňského komisaře, když se vyšetřovaní, tak věrně donášející na své souvlastence, najednou sešikují pod revolučním praporem a odmítnou ho vydat! Jaká odvaha se to v nich bere? To nevědí ani sami revolucionáři, vědí však, že za odvahu se dříve či později platí… Budou ochotni stát si za svým? Za svým národem a za svým praporem?

Tak, vše je jasné. Steigerwald napsal našeho, ryze českého Revizora. Režisér Ivan Krejčí výborně využil v Brně scénu Milana Davida. Jeviště je rozděleno horizontálně na horní a dolní patro hotelu, který dal postavit pan starosta Devátý (Jan Grygar). Zásadní v rozložení mizenscény zde hrají dveře. Je jich spousta, třeba jenom dveře ze skříní a postavy vycházejí – vcházejí, často až z překvapivě do prostoru. Je to někdy znak beznadějného bloudění v totálně známém prostředí. (V duchu režisérovi blahopřeji.) Různost a pestrost postav se odráží i v jejich nápaditých kostýmech, které navrhla Marta Roszkopfová. Vše na scéně je výtvarně čitelné a jednoznačné. Až tak čitelné, že jsem najednou nerozuměl jedné zásadní akci: Uprostřed scény sedí obávaný revizor. Pardon, ten je v Gogolovi. Tady je to profesor od C.K. monarchie Himl, kterého bezvadně hraje Vladimír Krátký.  Tak ten profesor je tady proto, aby vyšetřil protistátní konání lidí, kteří podlehli vlasteneckému blouzení a to bylo po roce 1848 poraženo. Najednou docela nečekaně vytáhnou ti bývalí vlastenci ze skříně, která je zamčena na tři zámky zakázanou vlasteneckou vlajku. Ta trojice odemkne skříň a začne mávat českou vlajkou  před zraky toho C.K. profesora. Fakt si už nepamatuji, jak to bylo inscenováno v původní Raimontově režii. Je to už přece jenom čtyřicet let. Nezdá se mi ta současná dějová linie, anebo mi něco uteklo, něco jsem nepochopil?  I to se mohlo stát.

Bez ohledu na mé nepochopení zásadní dějové linie je nutno zdůraznit, že hlavní protagonisté, tedy trojice „vlastenců“ starosta a hoteliér Devátý (Jan Grygar), Hvězdenský (Pavel Čeněk Vaculík) a Bartoš (Ivan Dejmal) rozehráli své role bravurně. Dali znát divákovi, jací jsou (s prominutím) poserové, zapšklí hrdinové vlastenecké revoluce. A krásnou postavu, která ty slaboduché revolucionáře doplňuje, je hrabě (Martin Siničák) uhlazený, nade vším stojící udavač, vhodný do každé doby. Moc hezká kreatura. Potom tady máme nadšeného opožděného bojovníka za práva Čechů, mladíka Kučeru (Jakub Svojanovský), kterému zpěněná krev káže jít (i když už pozdě) bojovat za českou věc. Jeho milá, krásně zamilovaná Cilka (Zuzana Černá) je něžně bezbranná. Ty postavy mají ducha, mají svůj vývoj, klobouk dolu Karle Steigerwalde. Méně prostoru, ale stejně hezky naplněného má manželka Devátá (Jana Štverecká) nebo líbivá sexem zářící Mařena (Hana Tomáš – Briešťanská). Ještě nám ve výčtu chybí Řehtáček (Pavel Doucek), který doplňuje to panoptikum postav človíčkem – skeptikem. Ten je svým negativním postojem ke všemu dění možná sympatický. Ale je to vůbec postoj, ten nadhled, skepse, která taky nikam nevede?

Herci hrají své postavy pravdivě. Snad někdy až příliš expresivně, ale rozumíme jim. Někdy se příběh hyperbolizuje, až je snad blízký k Havlovým absurdním dramatům, ale je psán jazykem veskrz srozumitelným, až ironicky bušícím a divák těm postavám rozumí. Věří jejích jednání a umí je hodnotit s kritickým odstupem.

Když vše zesumírujeme, má Mahenovo divadlo, scéna Národního divadla v Brně novou inscenaci, která velmi aktuálně promlouvá i k našim současníkům. A to se nám přece změnil režim. Ten chaotický balast lidských selhání by tady být už neměl. Ale je tady pořád. Od úplatků po udavačství, dnes už často rafinovanější selhání, než v té C. a K. monerchii. Divák se na tom představení směje, ale pak mu dochází, vždyť je to o nás. Nesmějeme se sami sobě?

Hodnocení: 80%

Karel Steigerwald: Dobové tance