RECENZE: Lhář. Nová inscenace v Národním divadle v Brně odhaluje naši nepoučitelnost

V Brně je hra Pierra Corneilla uvedena ve zdařilém básnickém překladu Vladimíra Mikeše. Je v ní cítit umné propojení klasického jazyka alexandrínů se jazykem současným. Tak se herci mohou vyjadřovat pravdivě, věcně, i když je v celé inscenaci cítit onen závan romantizmu. 

Hlavní hrdina, Dorant, je podvodník, básník lží, který nic jiného než nepravdu ani neumí ze svých úst vypustit a stejně vždy, nebo téměř vždy, mu to ve společnosti projde. Má fantazii, dar přesvědčovat, je to prostě floutek, který se baví právě tím, jak dokáže své lži podat a prodat. Autor vše nabízí divákům s nadhledem, s komickou ironií, v šarmantním hávu klasicistního dramatu. 

Inscenace se už ve světě hrála v různém prostředí. Na renesančním náměstí, před katedrálou i v interiérech bohatě zařízených patricijských domech. V Brně zvolil scénograf Martin Chocholoušek s režisérkou Aminatou Keitou docela netradiční prostředí: podzemní stanici metra. A proč ne? Tím vlastně „uzemnili“ či „podzemnili“ onu klasickou hru do současnosti, bez zbytečných a popisných verbálních aktualizací.  Tak koresponduje současný jazyk, byť veršován, s prostředím, ve kterém se vše odehrává.

Hlavní tíha příběhu leží na představiteli Doranta, na Viktoru Kuzníkovi. Opavský rodák, absolvent DAMU, kterého známe z repertoáru NDB například z Mirandolíny, z Čechovova Racka, nebo jako Orina z inscenace Smutek sluší Elektře, také v Lháři předvedl svůj nepopíratelný talent a smysl pro přesnou rytmizaci svých výstupů s humorným zabarvením. Vedle něj komicky působil také Martin Sláma jako Cliton a výrazná byla postava Arcipa Vojtěcha Blahuty, nebo Klarisy Zuzany Černé. Celý herecký ansámbl působil kompaktně, samozřejmě díky citlivé režii Aminaty Keity.  Ta své zkušenosti nasbírala již během studia, mimo jiné režírovala upravenou Beaumarchaisovu Figarovu svatbu, Dostojevského Bratry Karamazovy nebo Shakespearovo Jak se vám líbí, uváděné v Divadle Kolowrat. 

Aminata Keita vedla protagonisty příběhu promyšleně, bez zbytečných jakoby komických výrazových prostředků. Věřila textu a dramatické stavbě, spolehla se na střídmé a věrohodné výrazové prostředky herců, a tak se stala inscenace velmi příjemnou humornou podívanou na konání podvodníka a lidí podvedených. Divák si mohl ověřit, že se lidé nemění. Jsou stejní v 17. století, jako ti dnešní.  

Scéna Martina Chocholouška byla funkční, podpořena projekcí Matyáše Vordy. Ne každého možná uspokojily kostýmy Simony Rybákové, ale domnívám se, že právě kombinací historizujícího a současného kostýmu byla také naznačena souvislost klasicistního oděvu s dneškem a také jistou nadsázkou s humorně laděným příběhem. 

Podvodník Dorant a jeho skutky určitě návštěvníka brněnské inscenace pobaví. S tím poučením, o které Corneillovi šlo, je to už horší. Našinec, jak nám dějiny říkají, je totiž nepoučitelný.