RECENZE: Sněhurka a já je pohádkový muzikál Městského divadla v Brně pro celou rodinu

Znáte to: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ Pohádková královna je tuze zlá, když jí zrcadlo řekne, že už je nejkrásnější dcerka, Sněhurka. A férie příběhů a postav může začít.

Není snad jediná pohádka z repertoáru bratří Grimů, která by nebyla v muzikálu zastoupena. Nádherné fantazijní kostýmování vytvořila Andrea Kučerová a s fantazijní scénou se doslova vyřádil stálý spolupracovník divadla, Christoph Weyers. Je z evropských jevišť znám již dlouhá léta.

Jeho počátek kariéry je spjat se scénografiemi takových muzikálových hitů, jako Ples upírů, Cats, Les Misérables a Mozart. Ve Sněěhurce se výtvarně rozdováděl jedna radost. Spolu s režií světel, s Davidem Kachlířem a Petrem Hlouškem  si až uličnicky pohráli se scénou, která byla vždy pohádkovější, než by divák očekával. A k tomu přispěl  neviditelný, ale živý orchestr v pozadí scény.  

Aranžmá a úpravu pro zdejší divadlo měli na starosti Dan Kalousek a Daniel Kyzlink. Hudba zněla tak dobře, že jsem měl zprvu podezření, že jde o kvalitní ve studiu upravovanou nahrávku. Ale ne! Ono se hrálo živě!

Není vždy jednoduché převést díla anglosaské literatury do středoevropské srozumitelnosti, převedším pokud jde o díla a fakta ze světa pohádek. Zuzana Čtveráčková (překladatelka)i Klára Latzková (dramaturgyně) stály před několika „oříšky“ které musely rozlousknout. Jedním z hlavních byla důležitá postava příběhu, v Anglii psaná jako Rumpelstiltskin, v našem přestavení postava uvedená jako Rapelník – u bratří Grymmů je to Rumpelstilzchen.

U geniálního Jana Wericha to byl RumplCimprCampr. U Dobšinského se ta postava jmenuje Martinko Klingáč a tak je uváděná také v Slovenských lidových pohádkách. Výběr je teda široký. Takže Rampleník je možná vhodný název této ústřední postavy. Kdo bude dezorientován o koho jde, nechť se dodatečně podívá do moudrého Googlu.

V programu z představení jsem napočítal celkem 29 postav a nedá se říct, že tam jsou postavy okrajové, typu: „paní přinesla jsem psaní.“ Všichni musí hrát naplno, jinak by muzikálová pohádka ztratila tempo a styl. A to tempo je ohromující. Stále se něco děje, mění se scéna, světla, postavy v mizanscéně, do toho vstupují vedle zvukových strašidelných šoků humorné situace – nositeli jsou především dvě postavy: Aleš Slanina a Alan Novotný jako vlk a Rampelník.

Nesmí samozřejmě chybět panovačná královna pohádek, Andrea Zelová  a Florián, kterého hrál – div se světe František Florián. To jsou ale výčty z postav, které jsem viděl na představení v poslední lednový den. Jinak je v celém muzikálu někdy až trojnásobné obsazení postav. Bože, jak se taková inscenace zkouší, to si neumím představit. Tolik situací, tolik postav…

Pakliže si představíte hudební pohádku s velkým P, tak Sněhurka a já, je přesně ten titul. Nic v něm nechybí, nic v něm nepřebývá. Ba přebývá. Velkolepé šou, ve kterém se děti i dospělí ani na vteřinu nudit nebudou.