RECENZE: Koprodukční drama Krycí jméno Holec klopýtá na pomezí špionáže a sexu

Na pozadí příchodu spojeneckých nebo též spřátelených armád do tehdejšího Československa se odehrává několik příběhů, které se vzájemně prolínají a ovlivňují. Nejde však o tříbení charakteru nebo národní hrdinství, spíš o postavení v dějinách, které doba před necelým půlstoletím psala.

(zdroj: Dawson Films)

Nadějný režisér Jan David má problémy s autoritami, byl mu zamítnut film i následný scénář. Frustrace vede k rozkolu s jeho přítelkyní, herečkou Evou, která postupně podléhá šarmu rakouského novináře Helmuta Zilka, který v Praze pro národní televizi ORF připravuje diskusní pořad. David usiluje o svou satisfakci a hodlá právě přes Zilka zviditelnit své problémy, stárnoucí seladon se daleko více zajímá o Evu, které hodlá předestřít velkou budoucnost. Mladý režisér se vyrovná se situací po svém a obstará si hned dvě ochotné milenky. Když dojde v Československu ke změně v politických kruzích, David s nadšením konstatuje, že jeho zakázaný film bude promítán vedle režisérských veličin v Cannes, ale známý bojkot kvůli studentským bouřím ve Francii jeho naděje hatí. Doba uvolnění končí příchodem armád pěti států a Jan se pokouší zdokumentovat skutečné události v ulicích. Netuší, že Zilk, který má jeho výtvor dostat na Západ, je ve stejné době kompromitován StB a hraje o svou vlastní existenci a životní jistoty.

Nejlepší pasáž filmu na Vinohradské třídě (zdroj: Donatova.com)

Snímek lze rozdělit do dvou nestejných polovin. Té první dominuje především sex na všechny způsoby, ať v podání dvorného Zilka, který se pokouší Evu získat svým chováním a šarmem, nebo volnomyšlenkářského Davida, jehož erotické hrátky jsou podávány spíš jako zabíjení přemíry volného času. V těchto pasážích film spíše stojí a v oblasti reálného časového posunu pádí vesele vpřed, týden či měsíc sem nebo tam, žádná překážka. Historické změny jsou podány letem světem, takže divák se může dost snadno ztrácet v čase a prostoru. Cítíme jistou scénáristickou bezradnost, zejména ve vykreslení vztahu Jana a Evy. Ač se ti dva nenávidí, přesto jejich každé setkání vypadá, jako by jeden bez druhého nemohli existovat. Jenže na rozdíl od fatálních osudů to v tomto případě příliš zavání prázdnotou a povrchností.

Vznikají  životní záběry, stejně jako se krátí Jardův život (zdroj: Donatova.com)

Když se objeví v ulicích "Rusáci" (další klasický syžet, jako by vojska Polska, NDR, Bulharska a Maďarska nikdy neexistovala), vše se náhle zhustí a zbytek filmu proběhne v jediném dni, vlastně během několika hodin. A hlavní hrdinové stihnou opravdu hodně - zorientovat se v choulostivé situaci, natočit důležitý materiál, dostat se s ním do Vídně, tam ho nějakým způsobem zpracovat (opravdu nejsme v digitální době) a ještě prosadit do vysílání. Odvolání na filmovou licenci v téhle situaci působí jako snaha obhájit, že počít, donosit a zplodit dítě může bez potíží o pět měsíců méně, když je to potřeba. 

Padla tu zmínka o filmových klišé, některá místo navození atmosféry působí spíš komicky. Myslím tím venkovskou ženu s husou v košíku, která při pohledu na televizi v konzumu dojatě šeptá "Svoboda". Není to zase tak dávno, kdy jsme se podobným scénám smáli v socialistických agitkách. Stejně tak si tvůrci vzali příklad z amerických špionážních filmů a vykreslili nám agenty StB jako totálně debilní blbce, kteří se nechají lehounce obalamutit amatéry neznalých souvislostí. Pokud by se tak chovali ve skutečnosti, zjistí maximálně to, že opravdu žijí v Československu, které by jim velice rychle rozuteklo. Pochopitelně, že agent s výcvikem podlehne zaskočenému a nepřipravenému jedinci, který ho směsicí intuice a neuvěřitelných náhod zpacifikuje. Zato například jazykové schopnosti údajně buranských příslušníků Státní bezpečnosti jsou téměř na top levelu akademického vzdělání. Pro někoho může být i značně nadhodnocený význam převozu materiálů o působení vojsk v Československu, protože Zilk a určitě nebyl jediný, kdo měl k této problematice přístup. Stačí vzpomenout na dramatický útěk členů amerického filmového štábu, kteří v té době natáčeli ve zdejších lokalitách slavný Most u Remagenu. Předpokládat, že úderem půlnoci 21. srpna 1968 odsud zmizeli všichni zahraniční dopisovatelé (zvláště s ohledem na vypjatou situaci) lze jen s hodně velkou dávkou fantazie. A pochopitelně velice složitě a konspiračně propracovanou strukturu oblafne obyčejný policejní rada. Nicméně proč ne, když řadový policista je schopen nejen odhalit, eliminovat, ale také prakticky sám vymlátit organizovaný gang (vzpomeňme na Smrtonosnou past 4.0, což ovšem není zdaleka jediný případ.

Můžete hádat, s kým lze spojovat zpěváka Oskara (zdroj: Donatova.com)

Snímek se tak stává dramatickým v poslední, skutečně brilantně natočené pasáži nad vinohradským rozhlasem. Což je s ohledem na stopáž příliš málo. Někomu se může propojit ona autobusová barikáda s Vávrovým Osvobozením Prahy, kdy se podobná scéna natáčela jen o pár metrů níže. Zpracování je v tomto směru tím nejlepším, co Krycí jméno Holec nabízí. Dalším sympatickým a líbivým prvkem je i grafické propracování zejména v úvodu, působí osvěžujícím a svébytným dojmem.

Dominovat snímku mají mužské protipóly. Zatímco Johannes Zeiler představuje gentlemana staré školy, jen setrvávajícího na jediné úrovni. Není vůbec věrohodný jako eventuální agent (a to se o něm tvrdilo, že mohl rozdávat svou přízeň na dvě strrany). Kryštof Hádek zase ztělesnil režiséra Davida, jehož zjevnou předlohou je letos zesnulý Jan Němec (podle jehož povídky byl ostatně film natočen), s flegmatickým pohrdáním všeho, včetně dívčích půvabů. Jeho poslednost budí dojem, že víc než o sdělení spravedlnosti, ač je to divákovi mohutně podsouváno, spočívá ve snaze dosáhnout exkluzivity. Může to být jen dojem a záměr tvůrců, spíš postava Davida vyvolává otázky, jak se tento člověk všemi odmítaný a neúspěšný, vlastně živí. Což sice není hlavní linie snímku, ale v oněch hlušších pasážích to na mysli vytane. Přítomnost ženského půvabu je především zaměřena na erotické scény, tu elegantně pojatých, tu nesoucí punc náznaku bakchanálií, takže následný bleskový přechod k vlasteneckému pojetí značně pokulhává. 

Co možná tomuto špionážnímu pokusu neprospělo, je spojení s Rakouskem, ačkoliv Helmut Zilk (1927-2008) je skutečnou postavou a pozdější starosta Vídně se opravdu angažoval v rakousko-československých vztazích. Zda v tom hráli roli podíl na financování snímku můžeme jen spekulovat, poněkud rozpačitý náhled může být důsledkem náhledu zpoza hranice, motivovaný pouze tím, aby rakouský hrdina získal materiály, kterými předběhne svět, a sám si vyžehlil problematickou osobní situaci. Díky tomu nefunguje film ani jako špionážní drama, ani jako příběh o komplikovanosti vztahů. Jeho záměr bohužel zůstal v mnoha směrech nenaplněn a až na zmíněnou dvacetiminutovku z něj cítíme víc rozpačitého přešlapování, než důrazné vykročení k cíli.

Celkové hodnocení: 50 %

KRYCÍ JMÉNO HOLEC

Hrají: Johannes Zeiler (Helmut Zilk), Kryštof Hádek (Jan David), Vica Kerekes (Eva), David Novotný (agent Nahodil), Ondřej Malý (agent Hádek), Vilma Cibulková (ředitelka televize), Dana Marková (Diana), Jenovéfa Boková (Žofie), Václav Helšus (střihač Jarda), Ondřej Brzobohatý/Gregor (zpěvák Oskar), Jiří Vyorálek (Vacek), Eva Spreitzhofer (Helga Zilk).

Scénář: Franz Novotny, Alrun Fichtenbauer, Martin LeidenfrostKamera: Robert OberrainerHudba: Ondřej Brzobohatý/GregorRežie: Franz Novotny

ČR, 2016, 98 min., drama, nevhodné do 12 letPremiéra: 22. září 2016 (ČR)