RECENZE: Divoké večírky, ženy a moc. Berlusconi je jen dítě, politika je jen hračka

Tak, jak natáčí filmy Sorrentino, nenatáčí je nikdo. Italský režisér totiž patří ke špičce evropského filmového průmyslu, neboť ho dnešní kritici pojmenovali jako moderního Felliniho. Komický, realistický a poněkud ironický portrét Říma ale i Berlusconiho ve snímku Oni a Silvio se nesnaží diváky šokovat, nýbrž přinést trochu jiný pohled na italského playboye v letech.

Sorrentino nám decentně naznačuje, že o Berlusconimu víme příliš málo, abychom o něm mohli nějakým způsobem teoretizovat. Jedno však zůstává celkem jasné – dlouholetý italský premiér je totiž dokonalý chameleon, jehož schopnosti se přizpůsobit různým situacím jsou fascinující. Kromě samotného Berlusconiho ve filmu figurují další politici a důležité osobnosti snažící se získat přízeň muže, jemuž se s velkým respektem říká „On“, aniž by někdo nevěděl, o kom je řeč.

O přízeň krále se pokouší i kuplíř Sergio Morra (Riccardo Scamarcio), který uspořádá šílený večírek ve vile naproti panství Berlusconiho. Italský politik ale na první pohled má jiné starosti, po několika pokusech se znovu snaží dostat zpátky k vládě, navíc si téměř vůbec nerozumí se svojí dlouholetou manželkou Veronicou (Elena Sofia Ricci). Slabost k ženám ho ani na minutu nezanechává chladným vůči pečlivě vybranému vzorku žen obývajícímu sousední vilu. Pro každou z nich je seznámení s Berlusconim možná nejlepší zážitek v životě, který může najednou přinést sladké plody.

První část filmu působí spíš jako italská parodie na Vlka z Wall Streetu – neuvěřitelné mejdany, střídající se záběry na nahé ženy, orgie a kokain. Život se točí kolem krále, který v průběhu první částí zůstává v jakémsi vakuu, na filmové scéně se objeví až v druhé půlce filmu.

Být bohatý a šťastný jsou to totiž dva různé pojmy, Berlusconi však ovládá obojí. O sobě politik mluví jako o prodavači snů, který celý život brutálně dřel, aby mohl zabezpečit bezstarostný život dětem i manželce. Nehledě na opravdu komické řeči, Sorrentinovi se podařilo uchopit film působící na první pohled jako jedna velká orgie velmi poeticky. Berlusconi ze začátku vystupuje jako starý klaun, jinde jako chytrý taktik, ale v každém případě chce vytvořit dojem věcně mladého člověka. 

Požitkářský život Berlusconiho posiluje Sorrentinův magický cit pro krásno – každý detail, každý záběr či zvuk je natočen s profesionální péči. S Berlusconim je však Sorrentino opatrnější, neskrývá se v symbolismech, nesnaží se být ryze snobsky, a dokonce se pokouší o příliš nápadný vtip ve stylu hollywoodských komedií.

Je-li Berlusconi prototypem vlka z Wall Street není jasné, v podání režiséra není však On, kdo je ten nejexcentričtější, nýbrž samotné jeho okolí. Obraz, jenž nám Sorrentino servíruje, je naplněný nevkusnosti skandálního života Silvia a jeho hlídacích psů, často sklouzává do přehnaných vtipů a replik, zobrazuje italskou politiku jako hemžící se roj podplacených lakomců. Nicméně i přesto všechno film garantuje svému divákovi neskutečný estetický zážitek, otázkou je spíš to, zdali tento zážitek vás nějakým způsobem obohatí.

Loro (2018)

Celkové hodnocení: 70%

Režie: Paolo SorrentinoScénář: Paolo Sorrentino, Umberto ContarelloKamera: Luca BigazziHudba: Lele MarchitelliHrají: Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak, Ricky Memphis, Roberto De Francesco, Fabrizio Bentivoglio, Euridice Axen, Anna Bonaiuto, Giovanni Esposito, Yann Gael, Caroline Tillette, Iaia Forte, Michela Cescon, Roberto Herlitzka

Drama / Komedie / Životopisní/ Itálie / Francie, 150 min