Čeká nás každoroční propadák? Co ztrácí vánoční pohádky České televize na kvalitě, dohánějí čísly

Vánoční pohádky patří mezi nejsledovanější pořady roku. České televizi to na jednu stranu může být jedno, na počtu diváků její financování tak úplně závislé není, přesto to jistě potěší. Co už je však méně potěšující je kvalita samotných pohádek.

Stačí si připomenout jedinou loňskou novinku, kterou byl Nejlepší přítel. Pohádka přilákala k televizi dva miliony diváků a na koláči sledovanosti si ukousla neuvěřitelných 50 procent. Šlo přitom o vcelku průměrný snímek, který nepřinesl žádné terno.

Pohádka se nevyhla stereotypům a žánrovým klišé, čemuž odpovídalo i hodnocení recenzentů a diváků. Od nich si odnesla víceméně všude průměrných 60 procent, což sice není nejhorší, oproti tomu ale takové klasiky jako Tři oříšky pro Popelku nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku se v hodnocení diváků blíží k 90 procentům.

Ještě tragičtější byl rok před tím, kdy jsme na České televizi mohli vidět novinky hned tři. Štědrovečerní pohádka s názvem Pravý rytíř se příliš nepovedla a najít na ní nějaká pozitiva šlo jen stěží. Klišé a nemastný humor jí vynesly průměrné hodnocení někde kolem 30 procent.

Následující Slíbená princezna dopadla v některých ohledech ještě hůře. Příběh Zlatovlásky a pirátů byl ukřičený, nemastný a neslaný. To se odrazilo i na hodnocení, které kleslo někam k 25 procentům.

Zázračný nos, který odvysílala Česká televize na druhý svátek vánoční, hravě překonal oba předchozí premiérové filmy, což nebylo zase tak těžké. Film ale vznikal za česko-slovenské koprodukce a slovenské herce vystřídal dabing, který byl jednoduše nepovedený. Díky tomu a dalším chybám si film odnesl alespoň průměrné hodnocení.

Klasickým problémem českých pohádek poslední doby jsou dialogy a v posledních letech jsme se o tom mohli přesvědčit mnohokrát. Neoplývají originalitou a zapadají do průměrné šedi béčkových či céčkových filmů. Ani po kostýmové stránce se snímkům příliš nedaří a zachraňuje je prakticky jen krásné české prostředí.

Na tom ale nelze stavět věčně. Český národ je národem pohádkovým a jako takový očekává za své peníze nějakou kvalitu, ta se ale v případě mnoha rodinných či pohádkových filmů datuje daleko do minulosti. Není proto náhoda, že relativně novodobé pohádky jako Z pekla štěstí nebo Princezna ze mlejna se v hodnocení stěží vyhrabou na průměr či lehký nadprůměr, zatímco takové S čerty nejsou žerty opět akatuje 90procentní hodnocení.

Filmová scéna se vyvíjí a nastupuje nová generace diváků, pro kterou je potřeba přinést nový obsah, nikoliv recyklovat starý do stále nepoužitelnějších podob. Pro mnoho diváků je dnes větší vánoční klasikou ruský Mrazík nebo americký Grinch či Sám doma, na které se lze dívat rok co rok znova a znova a vždy pobaví, než české pohádky vyrobené za posledních 20 let.

Otázkou proto zůstává, s jakým cílem novodobé vánoční pohádky vznikají. Pokud má Česká televize za cíl jednorázově nabrat sledovanost, povede se jí to i kdyby se ve štědrovečerní pohádce hodinu čekalo na Godota. Snímek, na který bychom se rádi podívali znovu za rok či za pět, deset let, se ale nepovedl natočit už dlouho.

Uvidíme, jestli se to letos změní. Česká televize opět přinese novou várku vánočních pohádek, na Štědrý večer nás čeká Kouzelník Žito a o dva dny později O zakletém králi a odvážném Martinovi. Na první svátek vánoční televize uvede novou pohádku ve znakovém jazyce, konkrétně snímek Vodníkova princezna.

Budeme doufat, že letos se prokletí průměrných či podprůměrných pohádek zlomí a alespoň jedna z nich bude do jisté míry koukatelná. Toho, že by se některá z nich stala klasikou, se ale po předchozích letech neobáváme. Naštěstí to zachrání desítky let staré, ale dodnes oblíbené pohádky, které televize do programu zařadila také.