RECENZE: Steve jOBS? Pouhý patos kolem předčasně zesnulého génia

Přes veškerou snahu odstup necelých dvou let od Jobsova skonu nedovoluje bezezbytku nekritický pohled na osobu počítačového vizionáře, a snaha neudělat z filmu pouhý patos kolem předčasně zesnulého génia ho možná připravila o několik zajímavých částí.

Život šestapadesátiletého rodáka ze San Francisca je natolik bohatý a plný kliček, proto bylo jasné, že film v klasickém celovečerním formátu nemá šanci. Scénárista Matt Whiteley se rozhodl jít cestou obdobných snímků, z nichž můžeme vzpomenout například Walk The Line (2005), Lincoln nebo Hitchcock (2012). Zvolil jako nosnou části příběhu dobu začínající rokem 1974 a s výjimkou vstupní scény uzavírající část Jobsova života rokem 1996, kdy se opět vrátil do vedení své firmy. Je vcelku logické, že není možné opomenout start počítačového zázraku v garáží Jobsových rodičů a první úspěchy mezi konkurencí, jenže čím dál se noříme do spletitých peripetií Stevenova života, náhle začínáme ztrácet onu paralelu s geniálním mladíkem. Před námi se místo computerového vizionáře objevuje skvěle kalkulující a obchodně protřelý businessman, který nemá potřebu něco vymýšlet, pouze sbírá plody toho, co podřízení obrazně řečeno položí na jeho stůl. Což neznamená, že by někdo chtěl snižovat Jobsův přínos pro nově se rodící celosvětový fenomén, film však zabředává do sice vybroušených a emotivních rozhovorů, tím však klesá na úroveň konverzačního dramatu, které výjimečnost Jobsovy geniality (jak je nám jeho osoba předkládána sdělovacími prostředky) potírají. A to je ono zmíněné úskalí, které tvůrci nějak cítili v zádech – snaha vyhnout se očekávanému obdivnému nádechu (který se však stejně místy objevuje). Na druhou stranu z piety k zesnulému se neřeší některé kontroverzní a dobře známé okolnosti, mezi něž patří například právní bitva s britským vydavatelstvím Apple Corps., o jehož vznik se postarala skupina Beatles. Můžeme odhadovat, zda právě kvůli pietě nechtěli tvůrci příliš odhalovat Jobsův soukromý život, který se ve filmu omezuje na několik scén s rodiči (pochopitelně nezbytných, vždyť poskytli Stevenovi garáž k nastartování jeho firmy) a epizodní řešení vztahu k matce jeho dcery Lisy. Jobs je nám prezentován jen prostřednictvím vztahů k jeho kolegům, s nimiž se na dlouhou cestu vydal, a kteří ho na základě jeho vlastního rozhodnutí postupně opouštěli, protože právě Jobs razil známé heslo „Pracujte s génii, idioty vyhoďte!" Pro někoho může být také úskalím právní uspořádání Jobsovy firmy, na základě čehož se může stát, že mladý vizionář v ní musí nejdřív v hierarchii hodně klesnout a posléze ji i na dlouhou dobu opustit. Když se do filmu řádně zakousnete, poskočíte přes dvanáctiletou propast do finální části, což působí dojmem poněkud ukvapeného konce. Ony použité bloky Jobsova života nejsou nijak propojeny, není vysvětleno, co se v mezerách dělo a co mělo souvislost s událostmi předchozími.

Zdroj: YouTube

Hodnotit výkon hlavního představitele Ashtona Kutchera je víc než komplikované. Pochybuji, že Středoevropan se běžně dostal s Jobsem do kontaktu, takže odpovědně nemůže posoudit, nakolik se Kutcher s postavou sžil a dokázal i oživit. V tomto posuzování nepomůže ani mnohokrát zdůrazňovaný fakt, že nabídku k roli dostal textovou zprávou na svůj iPod. To mohou být jen nutné reklamní úlitby. Každopádně Kutcherovi Stevena věříme a přijmeme ho bez nutnosti a povinnosti srovnávat. Zvláště když neváhal jít až do takových detailů, jakým bylo kopírování ovocné diety skutečného Jobse, s níž se ovšem Kutcher tak dobře nepopasoval a pár dní před první klapkou musel řešit nemilé střevní potíže. A protože je to film o Jobsovi, prakticky neexistují vedlejší výrazné postavy, což platí i pro Stevena Wozniaka (Josh Gad), spoluzakladatele Apple a dlouhou dobu nejbližšího Jobsova spolupracovníka. To samozřejmě neznamená, že se nenajdou postavy, mající určitý prostor, ale zdaleka ne takový, jaký by si zasloužily – což je případ Dermota Mulroneye, ztělesňujícího Mika Markkulu, nebo J.K. Simmonse, jenž si zahrál hlavního Jobsova oponenta Arthura Rocka. A ještě k onomu porovnávání skutečných a filmových postav – tvůrci nám v závěru připravili vcelku milé překvapení, kdy do titulků vedle portrétu herce umístili i fotografii skutečné postavy. Takže každý divák si může udělat obrázek o tom, nakolik byl casting úspěšný.

Na závěr, přes slova skutečného Stevena Wozniaka, který vydal oficiální komentář k filmu v tom duchu, že zdaleka ne všechno je přesně předloženo, lze označit snímek jOBS jako příjemnou sondu do života člověka, který měl to štěstí existence v době rozmachu počítačového věku. Kdo se však těší na příběh skutečného života Stevena Jobse, může se cítit o leccos ošizen.

P.S. Zkušební projekce se napoprvé nezdařila, protože nastaly jisté technické potíže zamezující přehrání filmu. Novináři museli do kina podruhé – že by Jobs odněkud i nadále čaroval?