RECENZE: Kniha Básníci světla odbourává nepochopení Evropanů vůči čínskému umění

Mladý Josef Hejzlar se po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vydal do Pekingu, aby mohl rozvíjet své vzdělání na Pekingské univerzitě. Spolu s ním v padesátých letech do Číny mířila skupina malířů a spisovatelů včetně Zdeňka Seydla nebo Zdeňka Sklenáře. Právě Československo, přesněji Praha, se stala jakousi bránou čínského umění do Evropy a kontaktem s evropským uměním.  V Číně vznikla “česká škola” čínských tradic, v níž Hejzlarovi náleželo místo hlavního teoretika. V této době se Hejzlar seznámil s řadou čínských umělců, sledoval vznik jejich děl nebo je s nimi tvořil. Zároveň podnikl řadu cest po Číně, jejichž prožitky reflektuje v několika esejích ve sbírce Básníci světla. Básníci světla obsahují sedmnáct esejů zaměřujících se převážně na oblast čínského umění, krajinomalbu a čínskou kulturu. Ne všechny jsou věnovány právě těmto tématům. V těch zbylých Hejzlar píše o čínské architektuře, vzpomínkách na poušť Gobi, své lásce k čaji nebo o tvorbě svých přátel, významných čínských umělcích Čchi Paj-š’ a Chuang Jung-jü. Co esej, to jiný přístup ke psaní. Chvíli je z Hejzlara historik umění, po nějaké době literární vědec a pak třeba cestopisec, čtenář tak nemá tušení s čím autor přijde příště.  Samotný název knihy je odvozen ze způsobu zachycení světla v čínském obraze krajiny. Čínští malíři si uvědomili význam zdroje světla a způsoby jeho šíření. Rozlišovali mezi vnitřním a vnějším světelným zdrojem, čímž se vyhnuli jednostrannému naturalistickému pojetí, podle něhož na zemi dopadá světlo nebes. Pečlivě zkoumali a pozorovali přírodu do nejjemnějších detailů, zajímala je třeba eroze hor, proudění vzduchu nebo proměna světla v prostoru i čase. Tato schopnost náhledu na krajinu vtiskla obrazu novou životnost odolávající zubu času. Právě proto Hejzlar hovoří o čínských malířích jako o básnících. Hejzlar si je při psaní o Číně vědom jejího vývoje, ale stejně ji popisuje jako krajinu, kde se zastavil čas. Vnímá ji jako svět jednoduchých vztahů, kde pomalé splynutí s přírodou je naprostou samozřejmostí. Polemizuje nad tím, proč čínské umění je pro nás stále tak neuchopitelné, buď se podle něj jedná o výraz kulturního eurocentrismu nebo o projev trapné odevzdanosti mýtu, že východní umění nám je cizí a nepochopitelné. Tato skutečnost se neprojevuje pouze v rovině výtvarného umění, můžeme ji nalézt třeba v kinematografii nebo ve všeobecných předsudcích na konto Číny.  Jakmile se Hejzlar pustí do popisu obrazů, čtenáře udeří živelnost jazyka. Rázem se spolu s ním přesouvá do fiktivní galerie, kde si představuje obrazy, které ve skutečnosti nevidí. Hejzlar s naprostou přesností hovoří o tom, co popisuje a v zapáleném čtenáři probouzí zápal pro čínské umění. Sice se zpočátku neorientuje ve jménech, ale časem si přivykne. Na sbírku esejů Básnici světla lze hledět v několika možných rovinách. Sice se zdá, že kniha je orientována pouze na krajinomalbu a čínské umění, ale autor záměrně otevírá spektrum dalších myšlenek, které nenazývá přímo. Otevírá nové možnost, jak nazírat na čínskou kulturu a kulturu obecně, jak se mohou dva vzdálené světy v průběhu dějin nevědomky protnout a jak je naše uvažování o Číně zkreslené.

Básníci světla: výbor o čínském umění

Autor: Josef Hejzlar

Počet stran: 201 stran, 16 stran obrazových příloh

Vydáno: 1. vydání 2018, Academia