Úryvek z chystané knihy 21 lekcí pro 21. století izraelského historika Harariho

Kdo vlastní data, ovládá budoucnost?

Už dlouho se tvrdí, že globalizace a technická revoluce sníží celosvětově ekonomickou a společenskou nerovnost mezi lidmi. Zatímco internet a mezinárodní obchod skutečně zmenšují přehrady mezi jednotlivými státy, uvnitř každé společnosti se třídní rozdíly zvětšují, takže to vypadá, že ve 21. století vznikne diametrálně nerovná společnost, jakou dějiny dosud neznaly. Sjednocení lidstva provází nebezpečí, že se nejen zvýší rozdíly mezi společenskými třídami, ale že se lidský druh dokonce rozdělí na biologické kasty.

Nerovnost mezi lidmi má dlouhou historii datující se už od doby kamenné. Před třiceti tisíci lety pohřbívali lovci některé své zesnulé do skvostných hrobek, zdobili je šperky a uměleckými předměty, zatímco jiné jen ledabyle zahrabali do země. V loveckých tlupách přesto vládlo krajní rovnostářství, protože téměř neexistoval soukromý majetek, který je podmínkou třídních rozdílů. 

Teprve když zemědělská revoluce umožnila vlastnit půdu, dobytek a nářadí, začala se nerovnost zvyšovat. Vznikala společenská hierarchie a malá elita si přivlastnila moc i bohatství na celé generace. Třídní rozdělení společnosti se považovalo za přirozené a bohy posvěcené. Hierarchie se dokonce stala ideálem spořádané společnosti. Jak by mohl existovat pevný řád bez jasně vymezené dělby úloh mezi šlechtou a lidem, muži a ženami, rodiči a dětmi? Kněží, filozofové i básníci vysvětlovali, že tak jako v lidském těle nemají všechny orgány stejně důležité funkce a končetiny musí poslouchat hlavu, je hierarchicky uspořádána i společnost.

V pozdní moderní době se stala ideálem téměř ve všech společnostech rovnost. Částečně se o to zasloužily ideologie komunismu a liberalismu, ale především si ji vynutil vznik masového proletariátu průmyslové revoluce, na němž záviselo hospodářství i armáda. Demokratické i diktátorské vlády masivně investovaly do zdravotnictví a školství, neboť potřebovaly miliony zdravých dělníků k pásům do továren a do zákopů novodobých válek. 

A tak se dějiny 20. století do značné míry zabývaly problémem snižování třídních, rasových a genderových rozdílů mezi lidmi. Podíváme-li se na svět v roce 2000, musíme připustit, že stále ještě existuje značná hierarchie, ale s rokem 1900 je naprosto nesrovnatelná. Není divu, že s nástupem globalizace na počátku 21. století se očekávalo pokračování, nebo spíš zrychlení společenského zrovnoprávňování. Zvyšování světové životní úrovně dávalo naději, že občané v Indii či Egyptě získají stejné příležitosti i privilegia jako Finové nebo Kanaďané. S tímto příslibem vyrostla celá jedna generace.

Dnes už víme, že to byla iluze. Globalizace sice vytáhla ohromné masy lidí z bídy, ale nerovnost mezi národy i uvnitř každé společnosti se stále zvyšuje. Nepatrné skupiny podnikatelů získávají hospodářský monopol a miliardy lidí z růstu hospodářství těží jen zanedbatelně. Jedno procento nejbohatších lidí vlastní celou polovinu světového majetku, a dokonce pouhá stovka nejmocnějších rodin má tolik jmění a kapitálu jako čtyři miliardy nemajetných.

A situace se vyostřuje. Jak už bylo řečeno, umělá inteligence likviduje ekonomickou hodnotu a politický vliv společenské většiny. Další rozvoj biotechnologií by mohl způsobit dokonce biologickou nerovnost. Bohatí si dosud mohli pořizovat nanejvýš symboly svého postavení, nyní by si kupovali sám život. Nové, nepochybně velmi nákladné medicínské postupy dovedou prodloužit lidský život a zvýšit fyzickou i duševní výkonnost, takže by nakonec mohly rozdělit lidstvo na dvě biologické kategorie. 

Boháči a šlechta žili v představách, že jsou podstatně schopnější než ostatní lidé a že to je důvod jejich nadvlády. Průměrný vévoda ale nemusel být o nic talentovanější než běžný sedlák – svou nadřazenost si udržoval právní a ekonomickou diskriminací. Avšak v roce 2100 by mohli být miliardáři opravdu nadanější, tvořivější a inteligentnější než obyvatelé chudinských čtvrtí. Jestliže si boháči za peníze koupí fyzickou a mentální kapacitu, nerovnost se samozřejmě zvýší. Jedno procento majitelů světového bohatství se zmocní veškeré krásy světa, veškeré tvořivosti i zdraví. 

Umělá inteligence a bioinženýrství by tak rozdělily lidstvo na nepočetnou menšinu supermanů a masivní třídu podlidí Homo sapiens. A aby toho nebylo málo, stát by mohl ztratit zájem investovat do vzdělání a zdravotní i sociální péče. Možná by ještě nějaký čas přetrvávala dobrá vůle elity, na níž by byly masy lidí závislé, jenže v případě krize nebo klimatické katastrofy by vládnoucí vrstva byla v pokušení hodit přebytečné občany přes palubu. 

Ve státech s dlouhou tradicí liberalismu a pečovatelské společnosti, jako je Nový Zéland nebo Francie, by se vládnoucí vrstva možná o nepotřebné občany postarala, ale v kapitalističtější Americe by využila příležitosti zlikvidovat sociální pomoc. A co teprve v takové Číně, Jižní Africe nebo Brazílii – tam by ztráta ekonomické hodnoty obyčejných lidí vedla k nepředstavitelné nerovnosti.

Víceméně stejnorodé lidstvo by se v důsledku globalizace mohlo rozpadnout na biologické kategorie a možná i nové druhy člověka. Horizontální likvidace národních hranic by byla nahrazena vertikálním rozdělením lidstva. Všechny oligarchie světa ze zemí tak odlišných jako Spojené státy nebo Rusko by se mohly sjednotit proti obyčejným Sapiens. Z pohledu takového vývoje je možná příznačný už dnešní lidový odpor vůči globální elitě. Nedáme-li si pozor, vnuci velkých byznysmenů ze Silicon Valley a potomci ruských multimiliardářů by se mohli stát novým Superhomo nadřazeným vnukům venkovských balíků.  

V delší perspektivě si můžeme lehce představit deglobalizaci světa, v němž se nejvyšší kasta zabarikáduje ve své novémpostavení a vybuduje si hradby a příkopy na ochranu před hordami barbarů. Průmyslový svět 20. století potřeboval dělníky, protože trhy závisely na jejich levné práci, a proto je ovládl a nakonec emancipoval i politicky. Postindustriální civilizace umělé inteligence, bioinženýrství a nanotechniky 21. století na nich nebude tolik záviset, vládnoucí vrstva bude daleko samostatnější a soběstačnější. Nejen celá společenská třída, ale i země a kontinenty se mohou stát zbytečné. Vzniknou možná zóny ovládané samozvanci a chráněné roboty a za jejich hradbami v zemi barbarů se budou odehrávat bitky divochů s mačetami a samopaly. 

Když spekuluji o tom, co bychom měli udělat, užívám první osobu množného čísla, ale co když v budoucím světě žádné my už nebude platit? Rozdílné lidské skupiny budou mít odlišnou budoucnost. V jedné části světa by se možná už dnes měly děti učit vytvářet počítačové programy, v jiné přesněji mířit a rychleji střílet.

Kdo vlastní data?

Máme-li zabránit tomu, aby nepatrná elita ovládla téměř veškeré bohatství a moc, bude zapotřebí regulovat vlastnictví dat. V dávných dobách představovala nejdůležitější kapitál půda, politika byla zápasem o nadvládu nad pozemky, a když došlo ke koncentraci majetku, společnost se rozdělila na urozené a neurozené. Ve věku oceli a páry se hlavním výrobním prostředkem staly stroje a továrny. Politický zápas se proto soustředil na ovládnutí průmyslu, vytvořil kapitalisty a masový proletariát. V našem století nastává střet o vlastnictví dat, a pokud je ovládne úzká vrstva, rozdělí se lidstvo na dva odlišné druhy.

Závody o vlastnictví dat mezi technickými obry jako Google, Facebook, Baidu a Tencent jsou už v plném běhu. Někteří z nich se stali „obchodníky s naší pozorností“. Není snad podivné, když vám někdo nabízí informace, servis a zábavu zadarmo? Jenomže tito dobrodinci pak prodávají takto získaný přehled o našich zájmech a zálibách reklamním agenturám. Gigantičtí sběrači dat však míří mnohem dál a jejich opravdový byznys se rozvine teprve ve chvíli, kdy o nás nasbírají takové množství informací, že příjmy z reklamy už nebudou potřebovat. Přestaneme být jejich zákazníky a staneme se jejich zbožím.

Lup nasbíraných osobních dat změní ve střednědobé perspektivě stávající obchodní model, a to velmi radikálně. První obětí bude reklamní průmysl. Algoritmy ovládnou naše rozhodování co koupit, a zničí tím odvětví reklamy, protože budou prostě nakupovat za nás. Podívejme se na Google, jak se snaží dosáhnout takové úrovně, abychom se jej mohli na cokoli zeptat. A protože tímto způsobem dokonale pozná naše potřeby, zájmy, návyky i názory, budeme mít nepochybně důvod, abychom se například při nákupu auta řídili jeho doporučením. Naše důvěra v jeho schopnosti a znalosti poroste. Až ztratíme odpor vůči manipulaci a přestaneme na ni být citliví, bude to reklama muset zabalit.

V dlouhodobé perspektivě by astronomické množství dat a zásadní zvýšení výkonu počítačů mohlo vést k rozluštění tajemství života. Datový gigant by se pak nemusel zabývat manipulací a nemusel by za nás přebírat rozhodování – podle principů organické formy života by prostě zkonstruoval jeho novou, anorganickou formu. Obří technologické firmy se ještě nějakou dobu budou živit reklamou, ale už dnes se jejich hodnota oceňuje nikoli podle zisku nebo obratu, nýbrž podle shromážděného množství dat. Oblíbená aplikace se odpoutává od svého obchodního modelu – pokud se jí daří intenzivně shromažďovat informace, může poměrně dlouhou dobu nevydělávat. Přestože data momentálně nepřinášejí zisk, mohou jednou mít miliardovou hodnotu a mohou být klíčem k ovládnutí budoucnosti. Nevím, zda datoví giganti takto přemýšlejí, ale jejich působení naznačuje, že si shromažďování údajů cení víc než dolarů a centů. 

Obyčejní smrtelníci se popsanému vývoji těžko ubrání. Zdá se, že lidem vůbec nevadí, že za bezplatný email a roztomilá videa s kočičkami rozdávají svoje osobní údaje, tedy svůj nejcennější kapitál. Připomíná mi to domorodé Afričany a indiány, kteří za barevné korálky a laciné tretky směnili s imperialisty celá území. A pokud budou lidé později chtít tok informací přece jen zastavit, zjistí, že je to velmi obtížné, protože bez pomoci algoritmů by byli bezradní. Přišli by například i o lékařskou péči – a bez ní by nepřežili.

Dokonalé splynutí strojů a lidí nás bude provázet od kolébky do hrobu a každou snahu vypadnout z této sítě budou pojišťovny, zaměstnavatelé i zdravotnická zařízení vnímat zcela jistě s nelibostí. Kdo tak asi v zápase mezi soukromím člověka a zdravotní péčí vyhraje? Čím více dat o našem těle a mozku biometrická čidla zachytí a pošlou dál, tím lépe nás firmy a vládní agentury budou znát a tím snáz za nás budou rozhodovat. Až rozluští složitý mechanismus lidského organismu, získají moc sestrojit i sám život. Máme-li znemožnit úzké společenské vrstvě, aby získala božskou moc, a zamezit vzniku biologických kast, je nezbytné rozhodnout o vlastnictví dat. Jsou informace o mé DNA, mozku a fyziologických projevech mým soukromým vlastnictvím, anebo majetkem vlády, firmy či lidského společenství?

Firemnímu vlastnictví dat by se dalo zamezit jejich zestátněním. To by ale znamenalo počátek plíživé digitální diktatury. Politici se chovají tak trochu jako hudebníci, také hrají na lidské city a biochemické reakce. Jeden projev vyvolá strach, jeden tweet výbuch nenávisti. Nemyslím, že by bylo moudré těmto muzikantům dát do rukou tak rafinovaný nástroj. Kdyby měli možnost pouhým tlačítkem uvést do chodu obavy, nenávist, radost i nudu, politika by se proměnila v emocionální cirkusové představení. Je sice na místě obávat se moci velkých firem, ale z dějin víme, že život pod neomezenou vládou může být ještě horší.  

I po březnu 2018 bych svá data svěřil raději Marku Zuckerbergovi než Vladimiru Putinovi, byť skandál s Cambridge Analytica vyjevil, že si informace od jednoho k druhému klidně najdou cestu. 

Soukromé vlastnictví dat vypadá na první pohled jako jediná správná volba, ale není zřejmé, co vlastně znamená. Lidstvo má tisíce let zkušeností s vlastnictvím půdy, umí pozemek ohradit, ohlídat a kontrolovat. Za dvě století jsme se naučili regulovat i vlastnická práva v průmyslu, lidé mohou mít podíl v automobilce, stačí si zakoupit akcie, a stanou se spoluvlastníky Toyoty. Ale vlastnictví dat? S kontrolou informací nemáme žádnou zkušenost. Na rozdíl od nemovitostí se data nacházejí všude a nikde, pohybují se rychlostí světla a každý je může podle libosti kopírovat.

Měli bychom se obrátit na právníky, politiky, filozofy a možná i na básníky, aby se hádankou začali zabývat. Možná je to nejdůležitější politická otázka dnešní doby. Pokud ji nezodpovíme, celý náš společenský řád by se mohl zhroutit. Lidé už to nebezpečí cítí, a možná proto ztrácejí víru v liberální odpověď, která se ještě před deseti lety zdála být samozřejmá. 

To, jak se postavíme k biotechnické a informační revoluci, je naprosto zásadní. Vědci a podnikatelé, kteří stojí v jejím centru, by zřejmě měli hledat technické řešení. Neměla by veškerá data vlastnit nějaká agentura síťových algoritmů, která by jednala ve jménu globálního společenství? Neměl by se Zuckerberg obrátit na dvě miliardy svých přátel a vymyslet s nimi nějaký lék na prohlubující se majetkovou nerovnost a s tím související sociální napětí?