RECENZE: The Black Piece odkrývá pravdu skrytou v temnotě

The Black Piece – skutečně příhodný název. V rámci tohoto představení současného tance vás obklopuje téměř samá tma. Když se zhasne poprvé, ocitáte se jakoby v jiném světě. Nevidíte naprosto nic, což může být zprvu poněkud nepříjemné. Chvíli tedy trvá, než si oči přivyknou. Pak se ovšem necháváte unášet jednotlivými atmosférickými obrazy, které párkrát naruší úplné rozsvícení v sále, což je poprvé opět trochu šok.

Jste diváky v podstatě černobílého představení doslova postaveného na kontrastech, na hře světel a stínů. Na hře vystavené na většinou sekaných až nepřirozených pohybech doprovázených nejrůznějšími zvuky, které se mnohdy až repetitivně opakují a umocňují tak emoce, které víří vaší myslí.

Představením provází pětice tanečníků, dvě ženy a tři muži. Doprovází je žena, která chvílemi baterkou nasvěcuje postavy či předměty na scéně a kameraman, který prochází jevištěm a zachycuje tak roztodivné grimasy a pohyby tanečníků. Ty současně sledujeme na plátně pověšeném na zdi, jak se vynořují ze tmy a vzápětí zase mizí. „Kamera odkrývá to, co by mělo zůstat neviděné, ale zároveň se dotěrně vyptává, co je skutečnost a co přelud." Čímž si skutečně nemůžete být jisti. Každopádně některé záběry nejsou úplně příjemné na pohled, jsou kolikrát poněkud skličující, což ale na druhou stranu může být i účel.

Temnota a volnost

I občasné vokály napovídají a pojmenovávají (alespoň mé) emoce: „sen, černé šílenství, spánek, noční můra"; „temnota a volnost"; až protiřečící si „přeji si, abys tu byl se mnou – vypadni odsud". Jde pouze o vybrané úryvky, které celé představení poměrně dobře vystihují. Nejde zde ani tak o nějaký příběh, jako spíše o ztvárnění určitých aspektů obecně řečeno světa, které není úplně jednoduché pojmenovat. Jsou ovšem reálné a je třeba si je uvědomit, byť to nemusí být příjemné, což rozhodně není. Jde tedy spíše o asociace či představy, které v nás vyvolávají tato slova, zvuky, pohyby či záběry.

Kamera nám poskytuje kolikrát velice detailní záběry na tanečníky, což je bezpochyby neobvyklé. To doprovází silně znějící zvuk hlasu i těla, nejčastěji formou dechu. Autorka představení, vlámská choreografka Ann Van den Broek pracuje právě s těmito prostředky, videem a zvuky, které jsou tím, co tak silně působí na divákovy emoce. Co vás donutí se nechat vtáhnout, ať už se vám to líbí, nebo ne. Knack to popsal: „...řetězcem omamných detailních záběrů na tanečnice a tanečníky, kteří se beze studu tu promenádují po jevišti jako po přehlídkovém mole, tu v potu oddávají pohybu na hraně sadomasochismu." Přičemž dodává, že vás provedou temnými zákoutími lidské duše, života, což je trefa doslova do černého. Zároveň je to právě to nepříjemné, co ovšem dělá toto představení takovým, jakým je. Zvláštním, v jistých ohledech nehezkým, avšak jedinečným a potřebným. 

Van den Broek jakožto autorka konceptu představení, režie a choreografie, byla původně sama úspěšnou tanečnicí. Po skončení této kariéry založila v roce 2000 holandsko-belgický soubor WArd/waRD. S ním se zaměřuje zejména na vzory lidského chování, stavy mysli a reflexe, které odrážejí stav našeho světa. Postupem času přešla právě k zapojování videa a amplifikovaného zvuku těla a hlasu. Tento soubor ovšem nevystupuje pouze na klasických jevištích, ale i v galeriích či muzeích. Z jejich nejznámějších děl jmenujme Co(te)lette z roku 2007, I SOLO MENT z roku 2008 nebo Phrasing the Pain z roku 2014, které vzniklo pro český soubor 420PEOPLE.

Výsledek tak místy může působit až depresivně, úzkostlivě, že byste nejraději už „vypadli pryč", ale ono to nejde. Místy ovšem probleskují i plamínky naděje, že vše ještě není zcela ztraceno, že svět a lidská bytost, její duše, na tom ještě není tak špatně. Že tma ji ještě úplně nepohltila. Ale zároveň si tím nejste jisti. Tato studie „temného okraje barevného spektra" vás zavede na místa, kde byste sice možná raději nebyli, ale ve výsledku jste rádi. Nic se zde neschová a i to zdánlivě vytěsněné vyplouvá na povrch. Zaujmou zde neobvyklé pohyby tanečníků, z nichž sálá zvláštní energie, která se představuje ve svých nejrůznějších barvách a polohách.

Dobrovolně se oddáváte snu až hraničícímu s noční můrou, který se před vámi odehrává. Možná zahlédnete i kus sama sebe... Tma vás na oněch osmdesát minut pohltí, ale zároveň vám ponechává onu volnost, možnost úniku, který přichází tak trochu nečekaně. Náhle se rozeznívá potlesk, rozsvěcí se světlo, jste probuzeni.

Za vaše představy neručíme

„Za vaše představy neručíme" - naprosto trefný podtitul letošního ročníku festivalu Tanec Praha. Vstup do The Black Piece byl skutečně tak trochu na vlastní nebezpečí, ale stálo to za to. Počáteční poměrně zmatený dojem z toho, co si o tom vlastně myslet, vystřídal rychle pocit uspokojení. Současné umění nemusí být (na první pohled) nutně líbivé a není ani o doslovném porozumění. Je o představách, myšlenkách, pocitech, které dokáže vyvolat. O tom, jakou stopu umí v lidské duši zanechat. Stopa tohoto „černého kusu" je rozhodně hluboká. Jako samotná temnota...

Inspirací této surrealistické choreografie byla kniha s názvem Black, the History of a Colour francouzského historika Michaela Pastoureaua, která „přibližuje symbolické proměny černé barvy v myšlení a dějinách lidstva".

Představení bylo oceněno několika prestižními cenami. V roce 2015 cenou Zwaan (Labuť), což je nejprestižnější holandské ocenění v oblasti současného tance, které udílí Holandská asociace ředitelů divadel a koncertních síní. Získalo také ocenění Dioraphte za silný mezinárodní potenciál.

Hodnocení: 80 %

The Black Piece

Hrají: Louis Combeaud, Konstantinos Kranidiotis, Nik Rajšek, Emma Seresia, Frauke Mariën a další.

Kamera: Bernie van VelzenŽivá kamera: Thorsten AlofsRuční lampa: Ann Van den BroekHudební skladatel: Arne Van DongenVokály: Gregory FrateurScéna: Ann Van den Broek, Bernie van VelzenKoncept, režie, choreografie: Ann Van den Broek

Nizozemsko, 2014, 80 min., tanecPremiéra: 19. září 2014, Korzo theater, The Hague