Čechy nepřecházel humor ani za války, někteří za to zaplatili životem

Ať už za války, nebo v dobách nadvlády totalitních režimů, vtipy se pro lidi staly jakousi formou boje proti aktuální politické a společenské situaci. V časech nesvobody dodávaly anekdoty národu odvahu i naději, že brzy bude zase lépe – strach se měnil ve výsměch. Vyprávění si vtipů bylo mnohdy jedinou možností vyjádření nesouhlasu s politikou a režimem, protože veřejné projevy odporu se trestaly smrtí. Ovšem i humor a šíření anekdot představovalo značné riziko! V únoru roku 1945 zaplatil životem za vyprávění vtipů o Adolfu Hitlerovi páter Karel Kratina. Nacistickému režimu byl trnem v oku pro své vlastenecké smýšlení, konečnou záminkou k jeho zatčení se však stalo šíření anekdot. Pokud se lidé smáli na účet jakéhokoliv prominentního nacisty, třeba i samotného Hitlera, potají v uzavřených komunitách, zpravidla to gestapo tiše tolerovalo. V případě Kratiny však šlo o veřejný projev odporu proti totalitnímu režimu. Farář se nebál vtipy vyprávět na veřejnosti a navíc je jako učitel říkal i svým žákům při hodinách, čímž měl špatný vliv na mravnost mládeže. Na vtipy z úst faráře během vyučování vzpomínal později jeden z jeho slavných žáků, herec Jaroslav Marvan, který si Karla Kratinu pamatoval jako muže s velkým smyslem pro humor. Tím ho měl učitel prý ovlivnit natolik, že se rozhodl pro kariéru komediálního herce.

Veřejné šíření vtipů o Hitlerovi se stalo osudným také několika umělcům. Kreslíř a ilustrátor František Bidlo za druhé světové války vytvářel a vyvěšoval zesměšňující plakáty s protinacistickou tématikou, v odbojovém tisku se pravidelně objevovaly jeho karikatury vlivných nacistů. V lednu roku 1945 prý v hospodě prohlásil, že „po válce bude Hitler vozit kolečko na stavbě Stalingradu“ a tím se odsoudil ke smrti. Někdo z přítomných ho totiž udal gestapu a František Bidlo byl uvězněn v koncentračním táboře v Terezíně, kde v samém závěru války onemocněl tyfem a podlehl mu.

Karel Kratina i František Bidlo zaplatili za výsměch Hitlerovi životem, většinu lidí však za podobné posmívání se Vůdci nestihl žádný trest. Po celou dobu války byly vtipy o Adolfu Hitlerovi velice populární a rychle se šířily napříč všemi okupovanými státy. Jedna anekdota zněla například takto:

Jde gestapák po ulici a pojednou vidí na baráku křídou napsáno „Hitler je vůl“. Zavolá nedaleko stojícího strážníka a ptá se ho výhružně, co tomu říká. – „No, že to má být napřed německy a pak česky“, odpoví strážník.

Tento vtip koloval mezi Čechy také v jiné variantě, kdy k Hitlerovi přibyla další častá zesměšňovaná postava – Emil Hácha:

V Praze na zdi domu se objevil nápis: „Hitler je vůl!“ Zavolali k tomu Háchu, co tomu říká. Ten přišel, nasadil si brejle, podíval se na to a povídá: „A já jim to říkám pořád, že to má bejt nejdřív německy a pak česky.“

Postavy neoblíbených nacistů či jejich spolupracovníků se v anekdotách za války objevovaly velmi často. Kromě již zmíněných Hitlera a Háchy se vtipkovalo na účet Göringa, Goebbelse, Mussoliniho, Heydricha nebo K. H. Franka. Prohrávající nacisty zesměšňoval třeba tento vtip:

Goebbels se ptal Hitlera: „Tak mi, prosím tě, upřímně řekni, jak to vlastně je s tou válkou? Na kolik let ještě máme zásoby?“ – „Ale dobrý je to, zásob máme ještě nejmíň na deset let.“ – „Jo? Tak sláva, to musím hned jít říct národu, ať má radost!“ – Počkej – to jen my dva!“

Humor, vtipy a smích – to byla jistá forma psychické podpory za války. I díky tomu se mnohým podařilo náročné období nesvobody překonat se zdravým rozumem.