Školní rok v minulosti nezačínal v září. Co se dříve děti učily?

Začátek školního roku se v průběhu času měnil

Za vlády Marie Terezie, která v našich zemích zavedla povinnou školní docházku, začínal školní rok dětem ve městech dne 3. listopadu, těm na vesnicích ještě později – prvního prosincového dne. V roce 1805 vstoupilo v platnost Politické zřízení obecních škol, a to neurčovalo konkrétní termín pro započetí školního roku, pouze ho vymezilo na dobu v měsících říjnu a listopadu. Každá škola si tak mohla sama rozhodnout, kdy v tomto období začne s výukou. Další změnu přineslo nařízení z roku 1870, kdy se začátek školního roku definoval opět nepřesně, a to od 1. září do 1. listopadu – opět záleželo na uvážení jednotlivých škol. Teprve v roce 1925 vzniklo nařízení, dle něhož začínal školní rok tak jako dnes, tedy 1. září. Od té doby také platí dvouměsíční letní prázdniny v červenci a srpnu.

Co se žáci dříve učili?

Obsah výuky prošel během staletí vývojem. Vyučované předměty byly pochopitelně poplatné vždy konkrétní době. Za časů Marie Terezie si děti ve školách nejprve osvojily čtení, psaní a počítání, oproti dnešku i navíc náboženství nebo základní znalosti z oblasti hospodaření a průmyslu, v současné době bychom to nazvali jako základy ekonomiky či finanční gramotnost. Ve vyšších třídách se žáci tehdy učili latinu, geometrii a kreslení. Obsah výuky zůstával po dlouhou dobu neměnný, později se v souvislosti s hospodářským zaměřením jednotlivých regionů zapojovaly do škol i předměty ryze praktické, jako například pěstování ovoce a zeleniny, rostlin potřebných v textilním průmyslu nebo včelařství. Děti se tak od útlého věku učily mnohdy své budoucí profese.

Výraznější změny ve vyučování neproběhly po celé 19. století. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku československé republiky byla roku 1922 povedena reforma školství, ovšem jenom nepatrná. Základní obsah výuky se shodoval s dřívějším rakouským, nově žákům na základních školách přibyly některé předměty – konkrétně šlo o ruční práce pro chlapce a vedení domácnosti pro dívky, dále občanskou výuku a tělesnou výchovu. Navíc se také pozměnil dějepis, v rámci něhož se přestala věnovat pozornost historii rakouské a německé, naopak se kladl důraz na téma slovanství. Dříve vládnoucí dynastie Habsburků začala být nyní (neprávem) očerňována.

Probíraná látka na školách se změnila v roce 1941 pod vlivem nacistické nadvlády. V té době existovaly školy německé a české, na nichž bylo hlavním cílem vychovat občany nakloněné německému nacionalismu. Tyto postoje se dětem vštěpovaly (stejně jako v předcházejícím období) v rámci hodin dějepisu. Ačkoliv platila během nacistické okupace povinná osmiletá školní docházka, mnohé děti do školy chodit nemohly kvůli svému nevyhovujícímu původu. Nutno také zmínit, že za první i druhé světové války se školní vyučování značně omezovalo, a to kvůli nedostatku učitelů v důsledku jejich nasazení na bitevním poli, absenci vhodných prostor ke školní výuce (školy sloužily válečným účelům, třeba jako ubytovny pro vojáky či nemocnice) nebo nedostatku finančních prostředků.

Po roce 1948 se školství dostalo pod vliv dalšího totalitního režimu, tentokrát toho komunistického, který do škol začlenil marxistickou ideologii. Tehdy se také zavedla devítiletá povinná školní docházka. Stejně jako za nacismu, i za socialismu se vyučování stalo nástrojem politické propagandy. Výklad dějin byl proto dětem opět podáván značně zkresleně. Dle tehdejších školních osnov se měli žáci již na základní škole poměrně detailně seznámit s průmyslovou výrobou a dělnickými profesemi, aby se pak ochotně a poslušně zapojili mezi „pracující lid“. Dříve povinnou němčinu nahradila ruština. Přibyly další výchovy – výtvarná a hudební. V dětech se však v tomto směru v žádném případě nerozvíjel talent. Zpívaly se totiž jen vhodné a budovatelské písně, náměty výtvarných prací souzněly se sovětským vzorem.

Moderní vyučování nastávalo postupně po sametové revoluci, kdy ho značně proměnila novela školského zákona.