Vzpoura ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Vězni povstali před 80 lety, většina z nich nepřežila

Nacistický vyhlazovací tábor v Sobiboru na jihovýchodě Polska vznikl na konci dubna roku 1942. Nefungoval dlouho, v říjnu roku 1943 byl po povstání vězňů uzavřen. Za relativně krátkou dobu tu však nacisté byli schopni zavraždit mnoho nevinných lidí – počet obětí je odhadován na 250 tisíc!

S nápadem vězeňského povstání přišel v táboře v Sobiboru jistý Alexandr Pečerskij, který byl do vyhlazovacího zařízení umístěn koncem září 1943. Již tehdy začal plánovat hromadnou vzpouru a útěk vězňů z tábora hrůzy.

Kdo byl vůdce povstání, zmíněný Alexandr Pečerskij? Ukrajinec židovského původu. Pocházel z dobře situované rodiny, jeho otec pracoval v advokátní kanceláři, i jemu samotnému se dostalo kvalitního vzdělání. Vystudoval literaturu a hudbu, v oboru se však neuplatnil. Za války působil jako důstojník v Rudé armádě, než byl na podzim roku 1941 zajat nacisty. Poté nuceně pobýval v zajateckých a vyhlazovacích táborech, až se roku 1943 dostal do Sobiboru. Na svůj příchod do vyhlazovacího tábora později vzpomínal takto:

„Večer jsem seděl na hromadě dřeva se Solomonem Leitmanem, který se stal mým hlavním pomocníkem při organizaci povstání. Zeptal jsem se ho na zvláštní obrovský oheň, který hořel asi 500 metrů od nás za stromy a na nepříjemný zápach prostupující táborem. Upozornil mě, že stráže zakazují se tam dívat a řekl mi, že tam právě pálí těla mých druhů, kteří se mnou dnes přijeli. Nevěřil jsem mu, ale on pokračoval. Řekl mi, že tábor existuje už více než rok a téměř každý den přijíždí vlak s tisícovkami lidí, kteří jsou během několika hodin zavražděni. Sdělil mi, že zde pracuje asi 500 židovských zajatců – Poláků, Francouzů, Němců, Nizozemců a Čechoslováků a že náš transport byl první, který přivezl ruské židy. Řekl mi, že na tomto malém kusu země ne větším než 10 hektarů byly zavražděny stovky tisíc židů. Přemýšlel jsem o budoucnosti. Měl bych se pokusit utéct sám nebo s malou skupinou? Měl bych opustit zbytek vězňů a zanechat je smrti a mučení? To jsem v duchu odmítl.“

Pečerskij spolu s dalšími vězni začal brzy po příchodu do Sobiboru organizovat povstání s cílem zajistit útěk co nejvíce vězňů, ale také zavraždit do nejvíc strážných. Po útěku z tábora se měli vězni připojit k partyzánským skupinám a bojovat s nimi proti nacistům. Protože coby bývalý důstojník armády dokázal Pečerskij výborně zacházet se zbraněmi, dostal se do čela povstání. Jeho plán byl následující – zajmout a zabít stráže, zmocnit se jejich zbraní i uniforem, do nichž se převléknou vězni. Pak už jen zbývalo otevřít bránu tábora a pustit na svobodu co nejvíce zajatců.

Vzpoura začala v odpoledních hodinách dne 14. října 1943. Vězni přelstili dozorce, vylákali je do dílen a zde je zavraždili. Vzali si dle plánu jejich zbraně. Ovšem pak se povstání zkomplikovalo. Nečekaně brzy se totiž vrátil z cesty jeden z esesmanů a akci vězňů odhalil. Ihned proti nim zahájil střelbu a několik povstalců zabil. V táboře nastal zmatek, všude ležela mrtvá těla – vězňů i dozorců. Mnoho vězňů se rozprchlo do okolních lesů, včetně Pečerského. Vězni, kteří v táboře zůstali, v něm i zemřeli. Stovky mužů na útěku bylo vypátráno a rovněž zabito nacisty. Jenom desítky vězňů ze Sobiboru se dožilo konce války, mezi nimi i Alexandr Pečerskij. Po povstání vězňů v říjnu 1943 byl vyhlazovací tábor v Sobiboru uzavřen a srovnán se zemí.

Alexandr Pečerskij se po útěku skutečně zapojil mezi partyzány a bojoval proti nacistům až do konce války. Po válce napsal vzpomínky na povstání v Sobiboru. Sovětský režim ho sice vyznamenal několika oceněními za zásluhy, ovšem také ho perzekvoval. V Sovětském svazu zemřel takřka v zapomnění dne 19. ledna 1990 ve věku 80 let.