KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Pavla Žáčka: 70 let od začátku vysílání Svobodné Evropy. Obyvatele povzbuzovalo v odporu proti komunismu

Brutální komunistická propaganda tehdy působila na miliony občanů žijících v prostoru na západ od hranic Spolkové republiky Německo a spojeneckých zón v Rakousku až po sovětské hranice, zdůrazňovala jeden jediný možný model života společnosti, popírající a potírající ve jménu třídního boje a sociálního inženýrství demokracii, pluralismus a svobodu. Kromě dočasně existujících ilegálních časopisů a občasných letákových kampaní nebylo možné nijak v Československu a dalších zemích projevit vlastní názor.

Situace se zásadně změnila právě 1. května 1951, kdy bylo završeno úsilí nejenom americké administrativy, včetně Národního výboru pro Svobodnou Evropu (National Committe for Free Europe, NCFE), ale také nevládního sdružení Tažení na svobodu (Crusade for Freedom), které uspořádalo ve Spojených státech celonárodní sbírku, aby mohla být vytvořena navenek nezávislá rozhlasová stanice, jako specifická platforma exilových představitelů.

Americká vláda se již od konce čtyřicátých let snažila vytvořit rozhlasovou stanici, jejíž hlas prorážel železnou oponu, protínající Evropu, která by mohla dát naději milionům lidí žijících pod knutou komunismu. Ústředí nové rozhlasové stanice sídlilo v New Yorku, nicméně jednotlivé národní redakce byly umístěny do bavorského Mnichova, uprostřed bývalé americké okupační zóny, a nepříliš daleko od hranic s komunistickým blokem.

Součástí Rádia Svobodná Evropa byly nejenom jednotlivé národní redakční kolektivy, ale také rozsáhlé analytické týmy, které sbíraly informace zpoza železné opony, zejména od stovek a tisíců uprchlíků, které se mnohdy staly podkladem k vysílání. Obsahem rozhlasových relací bylo vlastně téměř vše, co nemohli posluchači slyšet a číst v důsledku komunistické cenzury ve svých zemích.

Nešlo tedy jenom o přenášení informací o dění ve svobodném světě, ve Spojených státech, západní Evropě a všude jinde, ale i o formulování a vracení informací získaných o dění v cílových zemích střední a východní Evropy. Součástí této americké strategie se stalo nejenom pravdivé informování, ale také konkurování komunistické propagandě, povzbuzování obyvatel k projevům odporu, a to v rámci komplexní „rollback“ strategie.

Jako první začala vysílat právě československá redakce. Šlo o vyvrcholení úsilí nemalé skupiny exulantů v čele s Pavlem Tigridem, význačným novinářem, který měl již z doby druhé světové války bezprostřední zkušenost s vysíláním BBC do okupovaného Československa. Jeho záměrem z konce roku 1950 se Rádio Svobodná Evropa řídila vlastně až do pádu komunistických režimů v Evropě: „Existence vysílačky tohoto typu a celého vysílání v podobě, která je popsána na následujících stránkách, je sama o sobě velmi silným politickým argumentem. Domnívám se, že propaganda a politický záměr jsou skryté v každém z vysílaných pořadů, neboť se nesnaží pouze analyzovat komunistické postupy a metody a poukazovat na čiré lži komunistické propagandy, nýbrž je také jejich cílem nabídnout posluchači to, co mu komunistický režim nemůže poskytnout: pravdivé informace, vzdělání a zábavu.“

Západní svět tehdy čelil různě odstupňované agresivní sovětské politice, a to nikoliv pouze v její nejbrutálnější válečné podobě na Korejském poloostrově. Nebylo divu, že Rádio Svobodná Evropa se postupně stalo jedním z nejdůležitějších nástrojů psychologického boje s komunistickým blokem, který se i přes veškerou snahu totalitního mocenského aparátu nikdy nepodařilo úplně paralyzovat ani vyrušit.

Slavnostní zahájení vysílání Svobodné Evropy bylo spuštěno v jedenáct hodin dopoledne, kdy se na střední vlně 417,2 metry ozvalo nejprve česky  „Hlas svobodného Československa, toto je rozhlasová stanice Svobodná Evropa“ a následně slovensky „Hlas slobodného Československa, toto je rozhlasová stanice Slobodná Európa.“

Již během prvního dnes vysílání právě programový ředitel československé redakce RFE Pavel Tigrid sliboval, že budou posluchače v Československu pravdivě a pravidelně informovat o tom, co se děje ve svobodném západním světě, jak svobodný svět čelí sovětské agresi, jak se sjednocuje vojensky i politicky, jak získává stále větší ohlas sjednocení Evropy. „Budeme vám vyprávět, co je nového a zajímavého ve vědě, technice, národním hospodářství, odborech, sociálních vědách, v literatuře, divadle, výtvarnictví a filmu. Každý večer vám budeme číst v knihách, které jsou v Československu zakázány. (…) Budeme s vámi číst komunistické noviny a dohodneme se o tom, jak jim rozumět. Zavedeme vás do táborů československých politických uprchlíků, kteří vám povědí, co je přimělo k odchodu z Československa.“

Ve svém proslovu Tigrid neopomněl vzpomenut i desítek tisíc těch, které komunistická justice odsoudila k dlouholetým žalářům nebo nuceným pracím v koncentračních táborech. Zde se ovšem ve svých představách poněkud mýlil: „Přesvědčení, že režim, který musí vraždit, aby se udržel u moci, nemůže mít dlouhého trvání. Režim, který musí držet v žalářích a koncentrácích desetitisíce svých občanů, musí opravdu spočívat na hliněných nohách. Režim, jehož mocenskou oporou je banda fízlů a donašečů, je na tom opravdu zle. Režim, který vodí své velikány z ministerských křesel rovnou na popraviště, musí opravdu být shnilý až do kořenů.“

I přes shnilost režimů ovládajících země střední a východní Evropy, i přes shnilost sovětského totalitního režimu, trvalo více než čtyři desetiletí, než se konečně a definitivně zhroutil, a to i za trpělivého přispění všech redakcí Rádia Svobodná Evropa a pochopitelně i Rádia Svoboda.

Bohužel je nutné konstatovat, že i dnes je zapotřebí Rádia Svobodná Evropa a Rádia Svoboda, i když se již situace natolik změnila, že jeho redakce hostí svobodná Česká republika. Ale to je již jiná kapitola její historie.

Autor je historikem, poslancem ODS, místopředsedou výboru pro bezpečnost, členem výboru pro obranu.