ROZHOVOR: Černobyl přispěl ke zhroucení komunistického režimu a mně změnil profesní život, říká Drábová

Do hluboké noci se ozval ohlušují výbuch. Moskevský čas ukazoval 1:23 hodin, když 26. dubna 1986 explodoval čtvrtý reaktor jaderné elektrárny v Černobylu na tehdejším území bývalého Sovětského svazu. Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová tvrdí, že ve chvíli, kdy začal výkon reaktoru nekontrolovatelně růst, bylo už na jakýkoliv zásah pozdě. Často si klade otázku, co by dělala na místě inženýrů. „Věřím, že bych dokázala odolat obavám z neuposlechnutí příkazu nadřízeného a nechala ochranné systémy reaktoru dělat, co měly. Jednou z chyb rovněž bylo, že posádka blokové dozorny nechala výkon reaktoru spadnout pod třicet megawattů, reaktor v té chvíli měl být bezpodmínečně odstaven, jenže směnový inženýr Ďatlov trval na tom, že test musí být dokončen,“ praví rodačka z Pyšel a přiznává, že nebýt Černobylu, nejspíš by hledala jiné zaměstnání. „Měření a hodnocení dopadů černobylské havárie mne však natolik chytlo, že se od té doby zabývám regulací rizik jaderných technologií. Neštěstí mně změnilo profesní život.“

Sovětští komunisté jadernou katastrofu tajili celé dva dny, než švédská elektrárna Forsmark zaznamenala zvýšené hodnoty. Zpětné trasování však ukázalo na Černobyl. Kreml pak už musel přiznat, že došlo k havárii. O neštěstí informovalo vysílání Hlasu Ameriky i Svobodné Evropy, a tak i posluchači v totalitní ČSSR záhy věděli, co se stalo. Bývalá ředitelka Státního ústavu radiační ochrany tvrdí, že občané bývalého Československa, kam první várka kontaminovaných vzdušných mas doputovala 30. dubna, dodnes šíří dezinformace o tom, jak země byla zasažena radiací. „Že se tehdejší straně a vládě o velkém sovětském průšvihu informovat nechtělo, je holý fakt. Nicméně z hlediska ochrany zdraví lidí nic nezanedbali. Hodnoty radiace nebyly takové, aby někoho poškodily. Překvapivě nízké je i číslo ohledně počtu zemřelých na přímé ozáření. Dlouhé mlčení však zaselo nedůvěru k režimu.“

Expertka, která vystudovala Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT, otevřeně přiznává, že by Rusy jako partnera do tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany nepřizvala, a to bez ohledu na vrbětickou kauzu, ani černobylskou havárii. „Co současnému Rusku zůstalo, je rozpínavost i bezohlednost při ochraně a prosazování jeho zájmů a malá úcta k lidem. Takového partnera pro strategickou investici bychom si podle mě přát neměli,“ je přesvědčená Dana Drábová.

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na jadernou havárii v Černobylu z 26. dubna 1986? A kdy jste prvně zaznamenala, co se vlastně stalo?

Pokud slyším o Černobylu, okamžitě v mysli vidím fotky Igora Kostina (fotograf – jeho snímky byly vůbec prvními, které dokumentovaly ničivou sílu exploze jen pár hodin po výbuchu – pozn. red.), totálně zničený reaktor a stoupající dým, který s sebou nesl i radiaci. I když pořízené fotografie jsem měla možnost vidět až za nějaký čas po havárii, stejně jsou Kostinovy snímky tím prvním, co se mně vybaví. Zprávy o tom, že Sovětský svaz má problém s jednou ze svých jaderných elektráren na Ukrajině se na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě začaly objevovat už 28. anebo 29. dubna 1986, řada kolegů signál těchto stanic chytala, a tak jsme pochopitelně zbystřili. A 30. dubna 1986, kdy jsme zaznamenali odchylky z běžných měření a začali jsme s mými spolupracovníky a vedoucími sbírat zprávy a informace, začalo nám docházet, že se odehrála velká havárie.

Jak moc vám tragédie u ukrajinského města Pripjať, které tehdy bylo součástí Sovětského svazu, změnila vaši profesionální kariéru? Jen připomenu, že tenkrát jste jako téměř pětadvacetiletá pracovala v bývalém Institutu hygieny a epidemiologie v Centru záření, kam vás přijali s čerstvým diplomem. Ale údajně jste se tam nudila a postrádala jste akci…

Černobylskou havárii pokládám za událost, která mi změnila profesní život. Nebo spíš určila jeho další směr. Nebýt Černobylu, nejspíš bych se opravdu vydala hledat nějaké jiné zaměstnání. Měření a hodnocení dopadů černobylské havárie mne však natolik chytlo, že se od té doby zabývám regulací rizik jaderných technologií a spolu s mnoha kolegy se snažím o to, aby jaderná energie vždycky byla dobrým sluhou člověka.

Kdybyste měla naprostému laikovi vysvětlit, co výbuch čtvrtého reaktoru způsobilo, jakou rétoriku byste volila?

Celé neštěstí začalo dobrým úmyslem. Bylo třeba dokončit jeden z testů, které se nestihly provést před uvedením čtvrtého černobylského bloku do provozu. Test byl tedy naplánován, když blok šel do první velké odstávky. Cílem bylo vyzkoušet, jestli při výpadku proudu v elektrárně, než naskočí záložní diesel agregátu, je možné aspoň základní bezpečnostní systémy zásobovat z doběhu turbíny. Test byl naplánován poměrně dobře. Operátoři začali snižovat výkon reaktoru, když se dostali zhruba na poloviční výkon, volal jim dispečer kyjevské přenosové soustavy, že výkon reaktoru ještě několik hodin potřebuje. Tak test přerušili. Na tom nebylo nic špatného, jenže pauza trvalo tak dlouho, že se mezitím vystřídala směna. Lidi v nové směně už jen rámcově věděli, co se po nich chce, ale s konkrétními detaily seznámeni nebyli. A pak udělal operátor reaktoru chybu, která by sama o sobě nebyla závažná. Nechal výkon reaktoru spadnout pod třicet megawattů, reaktor v té chvíli měl být bezpodmínečně odstaven, jenže směnový inženýr Anatolij Ďatlov trval na tom, že test musí být dokončen. A tak se operátoři snažili výkon opět zvýšit. Nedařilo se však udržet správné hodnoty tlaku a obsahu páry v reaktoru. Za normálních okolností by zapůsobil systém havarijní ochrany, ale operátor předchozí směny ji zablokoval. Než výkon reaktoru stabilizovali na zhruba 200 megawattech, udělali ještě několik chyb, které nakonec vedly k exponenciálnímu nárůstu výkonu. V tom momentu se už nedalo prakticky nic dělat a došlo ke dvěma výbuchům páry a vodíku. Výbuchy reaktor zcela zničily.

Vy jste v rozhovoru pro server Aktualne.cz před pěti lety řekla, že reaktor v Černobylu se do poslední minuty bránil, ale zlomily ho socialistické závazky. Můžete vaše neobvyklé přirovnání objasnit?

Reaktor zničila úporná snaha dokončit test, jak bylo požadováno. A obavy z postihu, když se úkol nepodaří splnit. Kvůli tomu operátoři dlouho udržovali reaktor na nízkém výkonu, posléze s xenonovou otravou. Při snaze výkon zvýšit, vysunuli z aktivní zóny reaktoru příliš mnoho regulačních tyčí a ztratili možnost výkon účinně řídit, nedodrželi předepsanou teplotu a tlak chladiva, zablokovali automatické ochrany. Reaktor měl snahu se odstavit sám, ale nedovolili mu to. A když se konečně odhodlali použít tlačítko havarijního odstavení, bylo příliš pozdě.

Fatálních chyb a nedostatků bylo velké množství. Nebylo ale největším malérem, že plánované snižování výkonu reaktoru bylo pozastaveno, protože Kyjev potřeboval proud, jak už jste uvedla? Lze právě za klíčovou příčinu exploze hledat fakt, že kvůli prodloužené pauze původní směna odešla a vystřídala se druhá, jež neměla experiment tolik nacvičený?

Víte, katastrofy podobného rozsahu nemají nikdy jednu příčinu. Vystřídání směn jistě situaci zkomplikovalo, samo o sobě však havárii nezpůsobilo. K neštěstí vedly kromě nedopatření směny také chyby v projektu, nedostatečné provozní předpisy, nízká úroveň legislativy a státního dozoru. Z významných chyb projektu lze zmínit absenci bariér bránících uniku radiace z reaktoru, kladný teplotní dutinový koeficient reaktivity, nestabilitu při nízkém výkonu, nerovnoměrné rozložení výkonu v aktivní zóně, možnost vypnutí ochranných systémů reaktoru při provozu, nedostatečnou rychlost zasouvání řídících tyčí při havarijním odstavení a jejich celkově chybnou konstrukci.

Kdy personálu došlo, že se neodvratitelně blíží katastrofa? A kdybyste tehdy mohla být v Černobylu, co byste osobně udělala jinak?

Až ve chvíli, kdy začal výkon rektoru nekontrolovatelně růst, bylo už na jakýkoliv zásah pozdě. Život si nehraje na „co by kdyby“, věřím však, že bych dokázala odolat obavám z neuposlechnutí příkazu nadřízeného a nechala ochranné systémy reaktoru dělat, co měly.

Kterak vnímáte osobu vědce Valerije Legasova, který se snažil zmírnit následky havárie. Dokonce bývá prezentován jako hrdina, ale je nutné zmínit, že byl  nomenklaturním bolševikem. V čem ale jeho role tehdy spočívala, že si vysloužil zmíněné uznání? Nakonec dva roky po explozi spáchal sebevraždu, před ní ještě stihl nahrát zvukový záznam obsahující podrobnosti ke katastrofě v Černobylu.

Profesor Legasov měl při zmírňování následků havárie rozhodně významnou roli. Mohl ji však sehrát, protože kromě toho, že byl vynikající fyzik a inženýr, byl i komunistický nomenklaturní kádr s „bezchybným rodokmenem“. Věhlas si vysloužil zejména jako vedoucí sovětské delegace, která v srpnu 1986 představila ve Vídni první zprávu o technických detailech havárie. Zmíněná zpráva byla velmi dobře připravená, poctivá a otevřená. Jednalo se o Legasovovu zásluhu, že tuto otevřenost prosadil. Poté ale chtěl uplatnit změny, které by vedly k výraznému zlepšení bezpečnosti a kultury provozu jaderných elektráren v Sovětském svazu. Ale narazil na nezájem a rigidnost systému, což ho zlomilo.

Co se přesně dělo v prvních minutách po explozi a jakých hodnot radiace dosahovala v okolí?

Aktivní zóna reaktoru byla zcela zničena, stejně tak i reaktorová budova. Grafitový moderátor i úlomky jaderného paliva byly rozprášeny do okolí bloku. Grafit, který zůstal v reaktoru, začal hořet. Únik radiace byl obrovský, celkem asi pět procent inventáře radionuklidů v reaktoru. Stejně obrovské byly i dávky v blízkosti reaktoru, dosahovaly jednotek až desítek greyů za hodinu.

Hasičům, kteří byli přivolání ke zlikvidování požárů, si i přes obrovské napětí museli uvědomovat, že schytali tak velkou dávku radiace, že nemohou přežít. Přesto šli do akce.

Zpočátku nevěděli, jaká zkáza je čeká a do čeho jdou. Byli totiž povoláni k hašení požáru bez bližšího popisu radiační situace. Že jde o radiaci, zjišťovali, až když se některým začalo dělat špatně. Přesto v zásahu pokračovali. A myslím, že by šli hasit, i kdyby věděli, jaké hodnoty záření vykazuje. Takoví už hasiči jsou. Řada z nich přežila, i když obdrželi vysoké dávky a utrpěli akutní nemoc z ozáření.

Kolik lidí podle vás zemřelo bezprostředně na ozáření?

Uvedené číslo může vypadat překvapivě nízké. Akutní nemoc z ozáření byla diagnostikována u 134 pracovníků z elektrárny a hasičů, kteří tam v noci 26. dubna pomáhali. Z nich zemřelo 29 v prvních dnech a týdnech, v následujících letech pak skonalo dalších dvacet.

Sověti se snažili havárii tajit celé dva dny, a to až do doby než švédská jaderná elektrárna ve Forsmarku zachytila zvýšenou radioaktivitu. Údajně se tak stalo úplnou náhodou, když se jeden z pracovníků vracel pro zapomenuté klíče a čidla na podrážkách zaregistrovala radioaktivitu. Jak se Skandinávci zachovali?

Napřed se ujistili, že elektrárna Forsmark není sama zdrojem zvýšené radiace. Poté začalo Švédsko pomocí meteorologických modelů zjišťovat, odkud radiace pochází. Pak už byly zvýšené hodnoty zaznamenány i ve Finsku a jinde v severozápadní Evropě. Zpětné trasování ukázalo na Černobyl a Kremlu nezbylo, než havárii přiznat.

Kdy na území tehdejšího Československa doputovala první várka kontaminovaných vzdušných mas?

Zvýšené hodnoty byly na území tehdejšího Československa měřeny od 30. dubna.

Když jste zaznamenali zvýšené hodnoty, nefrustrovalo vás, že nemůžete veřejnost informovat, když československé úřady stále mlčely a pravdu tajily?

Hodnoty byly zajímavé, ale nikoli nebezpečné. Což jsme věděli nejen my v laboratořích, ale i Vládní havarijní komise a hlavní hygienička Dana Zusková. Takže mě vlastně nemělo co frustrovat. Přijímala se adekvátní opatření, například bylo z konzumace vyloučeno mléko s aktivitou jódu 131 vyšší než 1 000 Bq/l (Světová zdravotnická organizace WHO doporučovala vyřadit mléko s aktivitou větší než 2 000 Bq/l), do spotřeby byly uvolněny zásoby sušeného a kondenzovaného mléka, pokud to šlo realizovat, ponechali se dojnice ve stájích na suchém krmení, bylo doporučeno zvýšené kropení silnic ve městech.

Řada lidí ale poslouchala tehdy zakázané vysílání Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy, kde se o tragédii otevřeně hovořilo. Kontaktoval vás tenkrát na základě získaných zpráv ze Západu někdo, aby zjistil, jak je situace vážná?

Na mě se nikdo neobrátil, to by si spíš vybavili moji tehdejší šéfové, mojí úlohou bylo odebírat vzorky a pomáhat při měření. Už 4. května ale odjel tehdejší vedoucí Centra hygieny záření na mimořádné zasedání Světové zdravotnická organizace WHO do Kodaně. Tam o situaci v Československu informoval a přivezl informace z dalších zemí.

Československá vláda se k Černobylu vyjádřila až v den oslav prvního máje, kdy už radioaktivní mrak opouštěl republiku. "Není třeba přijímat zvláštní opatření," hlásal podtitulek. Co říkáte snaze bývalých komunistických vládců v čele s premiérem Lubomírem Štrougalem, kteří explozi bagatelizovali? Je zřejmé, že na následky mlčení a nedostatečné ochrany mohli v dalších letech zemřít lidé či onkologicky onemocnět. Jenže se 23. května 1986 blížily volby, které vyhrála Národní fronta, a tak bylo zapotřebí vše zamlčet, aby lidé měli pocit, že mohou dále nerušeně budovat socialistický ráj?

Že se tehdejší straně a vládě o velkém sovětském průšvihu informovat nechtělo, je holý fakt. Nicméně z hlediska ochrany zdraví lidí nic nezanedbali. Hodnoty radiace nebyly takové, aby někoho poškodily. Jenže dlouhé mlčení tehdejšího systému o pravdě zaselo velkou nedůvěru, stále bojujeme s mýty, jak strašná situace tady po Černobylu panovala. Nic dramatického se zde neodehrávalo.

Co jako odbornice, která začínala na hygieně a epidemiologii, říkáte postoji tehdejší hlavní hygieničky doktorky Dany Zuskové, která říkala, že není důvod k obavám o zdraví? Historik Miroslav Vaněk při dvacetiletém výročí tragédie na webu Aktualne.cz připomněl, že hygienička mluvila o západní hysterii s omýváním ovoce a zeleniny a nakonec připomněla, že se lidem nic nestane, pokud budou dodržovat základní hygienické normy a mýt ovoce a zeleninu. Nakonec dodala, že lidé musejí věřit odborníkům. Jak si vlastně lékařka, byť byla totalita, mohla vzít na svědomí, že svou lží ohrozila veřejnost?

Paní doktorka Zusková nikoho neohrozila. A ani nelhala. Když jí konečně 6. května bylo dovoleno vystoupit, popsala situaci s využitím všech informací, které jsme do té doby získali. Popsala jí střízlivě a správně. Jedinou chybou bylo, že prohlášení směla učinit pozdě.

Dobře, ale nebylo zločinem, že už 6. května 1986 v Kyjevě, sto kilometrů od Černobylu, odstartoval pod radioaktivním mrakem cyklistický Závod míru? Záření muselo být přece velmi silné… Socialistický blok ale musel dokázat, že navzdory tvrzení Západu, je situace stabilizovaná a nic se neděje.

Spíše než o zločin se jednalo o hloupost a nabubřelost sovětského režimu. Konání cyklistického závodu v okolí Kyjeva nebylo nebezpečné, ale zcela  zbytečné.

Tehdejší československý reprezentant a pozdější senátor Jozef Regec etapu v okolí Kyjeva vyhrál, ale o devatenáct let mu lékaři diagnostikovali nádor a přišel o levou ledvinu. Sám tvrdí, že doktoři mu nepotvrdili, že by nádor mohl s Černobylem souviset, ale jeho podezření mu ani nevyvrátili. Regec je ale přesvědčen, že start v Kyjevě se podepsal na jeho zdraví. Co o tom soudíte?

U onkologického onemocnění prakticky nikdy nelze zjistit, co bylo jeho spouštěčem. Záření je jedním z mnoha faktorů, které jej způsobit mohou. Ale zdůrazňuji, jedním z mnoha faktorů.

V poslední době na jihu Čech stoupl počet onkologicky nemocných, může zvýšený počet souviset s Černobylem?

S Černobylem jistě ne. Mnohem lepší vysvětlení může spočívat ve zdokonalení diagnostických metod a v  celkově stále nezdravějším životním stylu.

V roce 1987 jste osobně navštívila Černobyl, jaké jste měla pocity? Co jste cítila po odborné i lidské stránce a neměla jste obavy, že vaší misí ohrozíte své zdraví?

Pro mne je srdeční záležitostí ukrajinská Pripjať. Jedná se vlastně o dost nepůvabný shluk betonových věžáků postavených v sedmdesátých letech minulého století pro stavitele a provozovatele jaderné elektrárny. Město se čtyřiceti tisíci obyvatel bylo narychlo a natrvalo opuštěno a působilo už tehdy jako veliké memento. A o své zdraví jsem se nebála. Něco o záření a o tom, jakým hodnotám už je třeba se vyhnout, jsem už tehdy věděla, takže jsem strach neměla.

Rozumíte lidem, kteří se po více jak třiceti letech od tragédie vracejí do města Pripjať? Vždyť tam stále nemůže být bezpečno?

Dnes je velmi módní navštěvovat „města duchů“, pozůstatky po lidské činnosti, která místní přírodní zdroje zcela vyčerpala, a lidé šli jinam. Pripjať je jedno z takových míst. Je to možná i výchovné vidět, jak vypadá svět, který lidem patřil a najednou si ho příroda bere zpět.

Přijde vám vkusné, že okolí Černobylu se stalo vyhledávanou turistickou atrakcí?

Nevadí mně to. Koneckonců turistika alespoň velmi chudému ukrajinskému Polesí přinese nějaký ekonomický prospěch.

Jak moc je Černobyl stále zamořen a kdy předpokládáte, že následky zcela zmizí? Anebo kdy budeme moci říci, že jaderná havárie je minulostí?

Areál elektrárny je prakticky vyčištěn, probíhají práce na rozebrání bloků 1, 2 a 3. V okolí elektrárny se stále vyskytují místa s vysokou úrovní kontaminace, zejména cesiem 137. Za pětatřicet let od havárie klesla jeho aktivita na polovinu, za dalších třicet let to bude čtvrtina. A tak dále. Dá se tedy říci, že havárie bude minulostí za nějakých dvě stě let.

Co se vůbec nyní ve čtvrtém reaktoru po pětatřiceti letech odehrává?

V roztaveném palivu dále pokračuje rozpad radionuklidů s delšími poločasy, s tím klesá i zbytkové teplo. Palivo už se chladí pouze vzduchem. Celý blok je pod novým sarkofágem, který by měl vydržet dalších sto let. Pak už bude jednodušší palivo a kontaminované části odstranit a někde definitivně uložit.

Existují ještě nějaké nejasnosti, která jako expert máte ohledně výbuchu čtvrtého reaktoru?

O žádných nevím.

Objevují si i po tolika letech ohledně Černobylu nějaké nebezpečné dezinformace ze strany Ruska?

Na dezinformace o Černobylu si bohatě vystačíme sami. Pořád se objevují zejména mýty a fámy o zdravotních následcích.

Jak hodnotíte seriál Černobyl, který vznikl v koprodukci americké HBO a britské Sky? Jednalo se o pětidílnou minisérii, která mapovala havárii. Obsahovala série, jejíž první díl měl premiéru 6. května 2019 nějaké nepřesnosti, které vás iritovaly?

Seriál je výborný, každému jej doporučuji. Není to dokument, vypráví příběhy lidí, kteří tam tehdy byli. Ale na to, že to není dokument, je obdivuhodně technicky přesný. Přesnější než některé dokumenty. Drobné nepřesnosti jako třeba zřícení vrtulníku, ke kterému došlo až v říjnu 1986 při stavbě prvního sarkofágu, mu na kvalitě neubírají. Je to výborný vhled do hloupého a nadutého režimu, který se na havárii významně podepsal.

Mimochodem na Velikonoční pondělí zemřel britský herec Paul Ritter, představitel Anatolije Ďatlova, technika a zástupce hlavního inženýra Nikolaje Fomina. Co jste jeho postavě říkala?

Řekla bych, že postava pana Ďatlova byla podána velmi přesvědčivě.

Můžete stručně říci, jaký je rozdíl mezi jadernou havárii v Černobylu a katastrofou v japonské Fukušimě, od jejíž zkázy v březnu uplynulo deset let?

Havárii v Černobylu způsobila celá řada chyb od projektu, přes chabé bezpečnostní analýzy, nízkou kulturu provozu až po chyby personálu. Fukušima doplatila na podcenění možných extrémních přírodních jevů. Zemětřesení o magnitudu 9 ještě vydržela, záplavovou vlnu o výšce čtrnácti metrů už ne. Přesto, že se po ztrátě všech zdrojů elektřiny roztavilo palivo ve třech fukušimských reaktorech, byl celkový únik radiace jen asi pětinový ve srovnání s Černobylem.

V minulosti jste uvedla, že byť to zní cynicky, havárie v Černobylu a Fukušimě posouvají pokrok dopředu. Jak jste svůj výrok myslela?

Každá havárie je pro průmysl a nejen jaderný velkým zdrojem poučení. Odhalí slabá místa, která byla přehlédnuta a umožní je napravit.

Je možné říci, že Černobyl přispěl ke zhroucení komunistického režimu ve východním bloku? Například jaderná havárie v tehdejším Československu zvedla velkou vlnu zájmu o Chartu 77, Greenpeace a západní média, která se dostala do podvědomí lidí žijících v totalitě.

Můžeme klidně takovou rétoriku užít. Černobylská havárie nebyla výsledkem neschopnosti vědců a techniků. Způsobily ji spíše byrokratická nadutost a omezenost sovětského režimu, které ovlivňovaly všechna rozhodnutí v zemi. I ta s přímým dopadem na bezpečnost.

Může být Černobyl i určitým varováním ohledně tendru na dostavbu Dukovan ruskou společností Rosatom, i když o jejím definitivním nezapojení rozhodla kauza Vrbětice, ve které se měly ruské tajné služby GRU podílet na vyhození muničních skladů do povětří? Nedávno jste ohledně tendru prohlásila, že byste si Ruskou federaci vzhledem k tomu, jak se chová, za partnera jistě nevybrala.

Na Černobyl bych v této souvislosti nepoukazovala. Alespoň ne kvůli jaderné bezpečnosti, jednalo se o  úplně jiný typ reaktoru, který už se nikde nestaví a stavět nebude. Co však možná současnému Rusku zůstalo, je rozpínavost i bezohlednost při ochraně a prosazování svých zájmů a malá úcta k lidem. Takového partnera pro strategickou investici bychom si podle mě přát neměli.

DANA DRÁBOVÁ (1961)

Vystudovala Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT, obor Dozimetrie a aplikace ionizujícího záření, promovala v roce 1985, v roce 2002 získala doktorát.

Deset let pracovala v Centru hygieny záření SZÚ.

V letech 1996 až 1999 byla ředitelkou Státního ústavu radiační ochrany .

Od roku 1999 je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

Od roku 1998 je městskou zastupitelkou v Pyšelích, od roku 2010 neuvolněnou místostarostkou. V roce 2016 uspěla ve volbách do středočeského krajského zastupitelstva, na tento post posléze rezignovala.