KOMENTÁŘ | VZPOMÍNKA: Jak jsem kvůli odchodu posledního sovětského okupanta šel poprvé za školu a třídní mě ještě pochválila

Zemi zachvátila radostná euforie. Z televize, rádia i novin se neustále opakovala těžko uvěřitelná zpráva. A to, že ve čtvrtek 27. června 1991 odejde z území České a Slovenské federativní republiky poslední sovětský voják a bude tak ukončen třiadvacet let trvající dočasný pobyt okupantů. V hospodách kolovaly oslavné panáky a všude bylo slyšet: „Konečně budeme svobodní a svrchovaní.“ Lidé se spontánně objímali a juchali. A v této neopakovatelné atmosféře jsem jako sedmnáctiletý student dostal bláznivý nápad. Půjdu vyprovodit generála Eduarda Vorobjova na kbelské letiště, abych měl jistotu, že všichni odešli. Netušil jsem, co vše mě čeká a hlavně jsem poprvé v životě šel za školu.

Bylo už dost pozdě, když jsem přišel domů, kde mě očekávali už nervózní rodiče. Nedal jsem jim totiž doposud vědět, jaký plán rozjíždím. „Petře, už jsme měli o tebe strach, vůbec si nedal vědět, co je s tebou,“ kárala mě maminka, která v kuchyni jako obvykle připravovala lahodnou krmi. Omluvil jsem se a šel s pravdou ven. „Byl jsem na Generálním štábu Československé armády, vyřizuji si povolení ke vstupu na kbelské letiště, protože chci být svědkem, jak generál Vorobjov odletí. Když vy jste s taťkou byli svědky traumatizujícího vstupu okupantů, já si vychutnám jejich odchod,“ pravil jsem. Maminka s tatínkem nic neřekli, věděli, že když si něco usmyslím, jsem k nezastavení. V živé paměti ještě měli můj vyvzdorovaný odjezd lůžkovým vlakem z Prahy do východoslovenských Medzilaborců, kam jsem se k patnáctinám vypravil, abych poznal rodiště rodičů amerického malíře grafika i filmového tvůrce a vůdčí osobnost amerického hnutí pop-artu Andy Varholu.

Odejděte, voják natáhl samopal a namířil ho na sestru

Opatrně jsem ale naznačil, že budu potřebovat nějakou omluvenku do školy. Blížil se sice konec školního roku, ale v našem zařízení se žádné výlety nekonaly a látku jsme si opakovali do poslední možné minuty. „Určitě něco vymyslíte, já mám teď plno obíhání kvůli propustce na kbelské letiště,“ dodal jsem. „Něco ti napíši,“ řekla mně maminka, která jako vynikající pedagožka vždy dbala na to, aby k omluvenkám byl řádný důvod a pokud něco nesedělo, tak si jako výchovná poradkyně na škole, kde působila, zavolala rodiče k pokárání. Jenže odchod posledního vojáka v ní probudil také rebelku a stála s taťkou na mé straně.

Téma okupace bylo u nás častým tématem i během normalizace. Pro rodiče jako ostatní vlastence představovala trauma. Dodnes se nemohou dívat na film Řeka čaruje, který tehdejší Československá televize vysílala jen několik hodin před protiprávním vtrhnutím vojsk Varšavské smlouvy. Ve tři ráno je 21. srpna 1968 na chatě v Klánovicích vzbudil soused Kubík a volal, že nás obsadili zase Němci. Později se ukázalo, že nezvaným hostem jsou Sověti. Úplně se zhroutili, věděli, že demokracie a svoboda tiše odchází. Po rozbřesku naši nasedli na kola a jeli polem do Horních Počernic, aby se dovolali svých rodičů, zda jsou v pořádku. Než našli budku, museli se proplétat kolonou okupačních tanků.

Hrůzu kolem sebe na chvíli nevnímali. Nemohli se totiž dovolat do Římské ulice i do ulice V Tůních na Praze 2, spojení nefungovalo. „Snad se nikomu nic nestalo. Bože, ať jsou v pořádku,“ strachovali se. Po drahné chvíli se konečně dovolali a oddychli si. Když se vrátili na chatu, zvažovali emigraci. „Nemohu tady nechat těžce nemocnou maminku,“ řekla maminka a ukončila debaty o životě na svobodném Západě.

Ale nerezignovala. Po návratu do centra metropole šla s kočárkem v parku na Karlově náměstí vysvětlovat sovětskému vojákovi, že v Československu opravdu žádná kontrarevoluce neprobíhá, ať odejdou. Voják jen natáhl samopal, namířil s ním na ni i moji roční sestru a zařval, že když okamžitě neodejde, tak je obě zastřelí. Pamatuji si, jak při cestách na chalupu do Lstiboře jsme před Úvaly pravidelně naráželi na přesunující kolonu sovětských vojsk. „Táhněte, odkud jste přišli, okupanti,“ volal ve voze vždy vztekle jinak povahou klidný otec. A já si najednou na všechna příkoří vzpomněl a řekl jsem si, že naše pomstím. Půjdu dát adieu poslednímu okupantovi a užiji si jeho odlet.

Fotbálek musel jít stranou, život určoval generální štáb

A tak jsem každé odpoledne po škole trávil na generálním štábu, neboť nikdo nevěděl, jaké povolení mně mají vydat ke vstupu na vojenské letiště. Byl jsem civilista, k médiím jsem ještě nepatřil. Dlouhé hodiny jsem v Dejvicích, sídle štábu, vysedával a čekal na generály, aby mně někdo napsal povolení. „Víte, já chci mít jistotu, že poslední okupant odešel. Proto potřebuji povolení.“ Často jsem narážel na nepochopení. Vždyť byl teprve rok 1991 a ve vedení armády bylo ještě mnoho rigidních komunistů, kteří Sametovou revoluci neuvítali, spíše ji toužili potlačit.

Když jsem z dalšího náročného dne přišel domů, měl jsem od rodičů vzkaz, že mně volal někdo z generálního štábu, že snad potvrzení budu mít. A mám si pro něj další den přijít. Všem šaržím jsem totiž rozdal telefon domů, mobily ještě neexistovaly. „Volali ti ze štábu, prý už máš rovnou narukovat, tak si sbal plnou polní,“ dobíral si mně dobře naložený otec. Všichni jsme měli dobrou náladu. Bylo 24. června 1991 a právě probíhal koncert Pražského výběru s názvem Adieu C.A. (Adieu Советская Армия - Sbohem, Sovětská armádo). Frontman Michael Kocáb byl nezapomenutelný. Hrál na něm i legendární Američan Frank Zappa.

Naši byli naměkko, tři dny předtím odjel poslední transport sovětských vojáků. Na území už zbýval jen generál Eduard Vorobjov. „Oni fakt odejdou, takže slovo dočasně znamená třiadvacet let,“ říkal taťka a šel si dát doušek své oblíbené whisky. Pozdě večer jsme ve zprávách viděli, že v lóži seděl i pan prezident Václav Havel, a když obecenstvo postřehlo jeho přítomnost, málem spadla nadšením hala na pražském Výstavišti v Holešovicích. Pan prezident se zasloužil o rozpuštění nenávistné Varšavské smlouvy a už v listopadu 1989 žádal Gorbačova o zahájení rokování o odsunu sovětských vojsk.

Druhý den ale zase pokračoval maratón ve shánění povolení. Spolužákům jsem se omluvil z odpoledního fotbálku, který stejně vždy končil něčím výronem či pohmožděním vazů, a vydal jsem se zase na generální štáb, který nyní určoval můj život a volný čas. „Mladíku, na toto povolení by vás v Kbelích měli pustit na letiště,“ řekla mně jedna z hodností. Větě měli by vás pustit jsem ale nevěnoval dostatečnou pozornost, a to jsem měl. Žil jsem ve své bublině, zachvátilo mě nadšení. Měl jsem v kapse potvrzení, které mně asi napsali, abych je už neotravoval.

Den před odletem Vorobjova jsem nemohl usnout. Pořád jsem si kontroloval, zda mám v deskách armádní povolení, byl jsem rozčílený z toho, co mě čeká. Neuměl jsem si den, kdy odejde poslední okupant, představit. Ráno maminka zavolala do mé školy, že mně není dobře, a tak zůstanu doma. „Paní profesorko, spolehněte se, Petr zítra přinese řádnou omluvenku,“ řekla do sluchátka maminka a šibalsky na mě mrkla. „Tak si všechno užij,“ dodala. „Máš dostatek filmů na památné snímky?“ dotazoval se před odchodem tatínek. „Mám, snad se zase nebude sekat,“ narážel jsem na fotoaparát sovětské výroby značky Vilia.

Pyšová alias Miluna ze Slunce seno zařídila zázrak

Dal jsem si na cestu do Kbel pořádnou časovou rezervu. Trasa z Jižního Města trvala MHD přes hodinu. Strašně jsem se těšil, ale přesto jsem měl v sobě takový divný pocit, který se měnil v nervozitu. A pak se mně zlé tušení potvrdilo. Přišel jsem na bránu vojenského letiště v Kbelích, kde jsem slyšel zdrcující větu od služby. „Je mně líto, ale vaše povolení ze štábu neobsahuje všechna nutná razítka a podpisy. Dovnitř nemůžete. Opusťte prostor.“ Zhroutil se mně svět, byl jsem unavený, měl jsem žízeň a chtělo se mně vzteky brečet.

Sedl jsem si na obrubník, dal si hlavu do dlaní a přestal jsem vnímat okolí. Najednou slyším: „Co se ti stalo?“ Zvednu hlavu a vidím, že u mě zastavil vůz tehdejší Československé televize a na mě přímo z okénka od spolujezdce mluví redaktorka Petra Pyšová. Ano, hospodská Miluna z trilogie bláznivých komedií Slunce seno jahody, Slunce seno a pár facek a Slunce seno erotika. Byl jsem tak naštvaný, že jsem ztratil stud a hned jsem posádce emotivně začal líčit svůj osud, jak jsem asi týden chodil nepřetržitě na štáb, kde mě ujišťovali, že na vystavené potvrzení se dovnitř dostanu, ale realita je jiná, krutá. „Tak na co čekáš, nasedni, my tě bránou provezeme,“ řekla Petra Pyšová. „Neděláte si legraci?“ ujišťoval jsem se. „Dělej,“ zvolala. Zaplul jsem do auta, před kontrolní hlídkou jsem se pokrčil, ale obavy byly liché. „To je auto Československé televize, zvedni závoru,“ zazněl pokyn od služby.

A já se najednou s televizí i ostatními novináři ocitl na kbelském letišti a vyprovodím Vorobjova. Sen se stal skutečností, Petra Pyšová zařídila hotový zázrak. Chvíli trvalo, než vrchní velitel Střední skupiny sovětských vojsk k žurnalistům přišel. Čekání jsme si zpestřil tím, že jsem po chvilce váhání oslovil korespondenta Hlasu Ameriky Jolyona Negeleho, který stál vedle mě. „Ty jsi mě poznal, když nejsi novinář,“ zareagoval na moje osobní pozdravení. „Moc dobře vím, kdo jste. Když jsem trávil prázdniny u dědy na chatě v Klánovicích, tak nebylo jediného večera, aby děda nepouštěl Hlas Ameriky. Už před devátou jsem musel být v posteli, aby byl klid. Jako předškolák jsem se ale ve tmě bál rušiček, a tak jsem proto zalezl pod duchnu,“ vyprávěl jsem muži, který do našich domovů během tuhé normalizace neúnavně šířil svobodu. „A to děda neměl strach, že se někde prořekneš a rodina bude mít problémy?“ vyzvídal. „Ne, děda je svéráz, jen utrousil, že snad mám něco v hlavě, tak budu mlčet a dále to neřešil.“ Negeleho zaujal osud mého dědy, elitního advokáta, který ale po Únoru 1948 rád provokoval režim. S oblibou říkal, že ho z těch budovatelských keců bolí hlava, a tak se stal součástí odporné bolševické akce 77 000 do výroby, kdy nepohodlná inteligence musela nastoupit do fabrik k pásům, na stavby či na vrty. „Nikdy se nenechal zlomit,“ dodal jsem hrdě. „To je dobře, tak buď jako on,“ poplácal mě po ramenou Negele.

Šokující setkání. Zradil jste, řval generál na zběha

A najednou lelkování a povídání skončilo. Mezi novináře přišel pan generálplukovník Eduard Vorobjov, aby poskytl poslední dojmy před odletem. Zalezl jsem za novináře, abych nepřekážel a z mírné dálky jsem se sovětským fotoaparátem Vilia začal vše fotit. Bohužel několikrát si zazlobil, roztrhl se mně i film. Výjimečně jsem neklel. Atmosféra mě pohltila, netušil jsem, jakého dramatu budu svědkem. Nic nenasvědčovalo tomu, že za chvíli se bude Vorobjov durdit a zvyšovat hlas. Vše se změnilo, když začal hovořit o sovětských zbězích, kteří dezertovali. Prohlásil, že takovými lidmi pohrdá, že si zaslouží nejpřísnější trest a začal mluvit, že takovým příkladem je Alexej Kuzevanov, jenž dezertoval v listopadu 1990. Náhle z davu vystoupil mladík a představil se jako Alexej Kuzevanov. „Pane generále, opravdu jsem Alexej Kuzevanov a necítím se jako zrádce, jen jsem nechtěl sloužit v totalitní armádě.“

Zatímco mladík, jehož se ujal dnes už zesnulý filmový dokumentarista Vladislav Kvasnička, který mu poskytl zázemí, mluvil klidně, Vorobjov křičel, že zradil. Hrozilo, že dojde ze strany generála k potyčce, a tak československá delegace prohlásila, že je čas na oběd, na který je Eduard Vorobjov před odletem zván. Zatímco za chvíli on odletěl, Kuzevanov, který se na letiště dostal jako člen Kvasničkova filmového štábu, zde zůstal. Ne jako okupant, požádal o azyl a stal se naším občanem, jenž se zde dvakrát oženil i rozvedl a přejmenoval se na Ženatého. Novináři byli za hádku vděční, měli pro čtenáře zajímavý materiál, vždyť během diskuze oběma tiskli tehdy ještě robustní diktafony až k ústům, aby o nic nepřišli a spor detailně zachytili.

Když poslední sovětský voják v útrobách letiště společně s Michaelem Kocábem, tehdejším předsedou Parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk obědval, někteří žurnalisté si dělali legraci, že Vorobjov jí poslední teplé jídlo a pak si bude muset něco v okolí Kyjeva, kam mířil, ulovit. Nebylo to z jejich strany citlivé a profesionální, ale u většiny se projevila čirá radost.

Naprostý vrchol štěstí a euforie se dostavil 27. června 1991, krátce před třináctou hodinou, kdy generál Eduard Vorobjov nastoupil do letadla, naposledy zasalutoval, jeho tvář ozařovaly desítky blesků od fotografů a poté se za ním zavřely dveře. Stroj pak začal popojíždět po dráze, aby za několik minut vzlétl. Když se vznesl do nebes, kdo nedržel v ruce kameru, začal tleskat. Mnohým začaly po tvářích stékat slzy dojetí. Sovětský voják odlétá a my jsme po třiadvaceti letech svobodní, už tady nebudeme dýchat vzduch s okupanty.

A já si v té chvíli vzpomněl na naše, jak je jejich příchod zdrtil, kterak už nikdy nemohou vidět film Řeka čaruje, jak na maminku a sestru mířil voják, anebo jak tatínek si vždy pod sovětskými vlajkami při různých výročí odplivával, protože se s okupací nikdy nesmířil. Myslel jsem na tisíce lidí, kteří po invazi emigrovali, nechali tady rodiny, kamarády, své lásky, ale i vůni lesa a hukot českých řek. Konečně je země jen naše, říkal jsem si. A v euforii jsem běžel ještě jednou poděkovat paní Petře Pyšové, že mě vzala na letiště.

Tričko Adieu C.A. se stalo hitem, zvony oznamovaly svobodu

Byl jsem šťastný a rozhodl jsem si, že Vorobjovův odlet oslavím. V peněžence jsem měl ještě nějaké peníze z brigády, a tak jsem se rozhodl, že si koupím dvacet deka vlašského salátu s rohlíkem a džusem ve svém oblíbeném lahůdkářství, které už dnes bohužel neexistuje. Nadlábl jsem se, chvíli jsem chodil po Praze a vychutnával jsem si svobodu. Když jsem přišel domů, našim jsem vše líčil. „Už jsme tě viděli v odpoledních zprávách v televizi, kamera tě zabírala,“ smáli se rodiče. Nemohli uvěřit, že se mně akce povede. „Odmítali jsme ti kazit náladu, ale byli jsme přesvědčeni, že se tam nedostaneš,“ říkali rodiče.

A pak to přišlo. „Něco pro tebe máme.“ A náhle přede mnou maminka vybalila tričko s nápisem Adieu C.A., které bylo hitem úspěšného odsunu. „Vy jste mně ho vážně koupili? Vždyť je tak drahé, stálo snad čtyři stovky. Moc vám děkuji,“ řekl jsem a několik dní jsem tričko nesundal a dokonce jsme v něm i spal.

Výjimku jsem musel udělat ráno, šel jsem si do školy pro vysvědčení, a tak jsem si musel obléci košili, bez ní by mě doma nepustili. Po příchodu do šatny jsem spadl do tvrdé reality. „Petře, shání se po tobě třídní profesorka. Ty jedeš v nějakém maléru, a kde jsi vlastně včera byl?“ vyzvídali spolužáci. Stále jsem se držel linie, že mně nebylo dobře. Ovšem netušil jsem, že mě vedení školy vidělo ve zprávách. Proto jsem hned po příchodu třídní, která se chystala rozdat vysvědčení, šel jsem jí dát od rodičů omluvenku. Když ji dočetla, přísně se na mě podívala. „Tak tady maminka píše, že ti bylo celý den špatně a já tě přitom celý večer viděla ve zprávách, jak si pobíhal na letišti v Kbelích kolem generála Vorobjova. Mám chuť ti vysvědčení přepsat a dát ti tam neomluvenou hodinu.“ Snažil jsem se situace zmírnit. „Paní profesorko, omlouvám se, mrzí mě, že realita je jiná, ale chtěl jsem vyprovodit posledního okupanta. Strašně moc jsem jeho odletu chtěl být přítomen.“ Moc jsem neuspěl. „Petře, ještě jednou se to bude opakovat, tak vyvodím z toho důsledky.“ Smutně jsem kývl, otočil se a šel si sednout do lavice, když v tom se ozvalo: „Petře, ale musel to být zážitek vyprovodit posledního okupanta. Budeš mít celý život na co vzpomínat,“ řekla profesorka. A já se rozzářil. Třídní mně vlastně mé záškolácké akci požehnala a schválila ji. Neuvěřitelné, ale v devadesátkách bylo možné vše. Duch svobody a demokracie byl tak silný, že i některé prohřešky šly stranou, když byly pro dobrou věc.

Než jsem si začal vychutnávat prázdniny, nezapomenu na neděli 30. června 1991. Tehdy se v pravé poledne po celé zemi na počest odsunu sovětských vojsk rozezněly zvony, které oznamovaly svobodu. Byli jsme zrovna na chalupě. Naši se za jejich zvuků objali, políbili se a byli dojatí. „Konečně jsme se dočkali svobody,“ šeptali si. Pak jsme šli do kuchyně, kde bublala polévka s játrovými knedlíčky, voněla kachna i zelí a v míse byly načechrané knedlíky. Maminka udělala slavnostní oběd. Než jsme se do krmě zakousli, tatínek povznesl orosenou sklenici lahodného piva a než se napil, pronesl: „Ať už naši zemi nikdo nikdy neokupuje.“ A všichni jsme se tenkrát na sebe usmáli a bylo nám krásně.

Související

Ruský útok na ukrajinskou Oděsu Komentář

Tisíc dnů bezohledné agrese. Nová eskalace má jadernou pachuť

Válka na Ukrajině trvá už tisíc dnů. Ukázala, jak moc se změnila podoba moderní válka a způsobila, že zapomínáme na těžce vybojovanou svobodu a demokracii. Rusko pokračuje ve svém studenoválečném trendu, který začíná mít pachuť hrozící jaderné katastrofy.

Více souvisejících

komentář odsun sovětských vojsk z Československa Michael Kocáb Československo historie

Aktuálně se děje

včera

včera

včera

Ruská armáda, ilustrační foto

Obrana proti balistickým střelám je extrémně obtížná. Rusko se snaží Západ zastrašit, říká Drmola

Rusko zřejmě vypálilo proti ukrajinskému Dnipru balistickou střelu. Bezpečnostní expert Jakub Drmola z brněnské Masarykovy univerzity upřesnil, že není úplně jisté, zda šlo o střelu mezikontinentální. Raketa středního doletu ale dokáže napáchat obrovské škody – vzhledem k návratové rychlosti hlavic je obrana proti nim extrémně náročná. Velkou roli navíc hraje fakt, že nikdo neví, co hlavice dané rakety nese.

včera

včera

Lidé na Ukrajině prchají před válkou

Mír, ale za jakou cenu? Ukrajinci, kteří utekli ze země, promluvili

Více než 3 000 ukrajinských uprchlíků našlo nový domov v hrabství Essex díky vládnímu programu Homes for Ukraine, který poskytuje možnost ubytování u místních hostitelů. Navzdory příslibům nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa ukončit válku však mnozí Ukrajinci odmítají mír na úkor ztráty území.

včera

COP29

Klimatická dohoda padla. Summit COP29 přinesl jen zklamání a hořkou pachuť

Předposlední den klimatického summitu COP29 v Ázerbájdžánu přinesl výrazné zklamání. Dlouho očekávaný návrh dohody, který měl stanovit konkrétní cíle pro financování klimatických opatření v rozvojových zemích, byl široce kritizován za svou nejasnost. Místo konkrétních čísel obsahoval návrh pouze symbol „X“, což vyvolalo obavy a rozhořčení mezi bohatými i chudšími státy.

včera

Itálie, ilustrační foto

Vadí vám Trump? Prodáme vám dům za dolar, vyzývá italská vesnice Američany

V reakci na výsledek prezidentských voleb v USA se italská vesnice Ollolai na Sardinii rozhodla nabídnout Američanům šanci začít nový život v Evropě. Tento krok je součástí dlouhodobého úsilí vesnice o revitalizaci po desetiletích depopulace, kdy se vesnice potýká s úbytkem obyvatel. Ollolai se rozhodla nabídnout zchátralé domy za cenu jednoho eura (asi 25 korun), aby přilákala nováčky, kteří by pomohli obnovit její úpadek.

včera

včera

včera

Tedros Adhanom Ghebreyesus

Generální ředitel WHO skončil v nemocnici

Generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedros Adhanom Ghebreyesus byl propuštěn z nemocnice Samaritano Barra da Tijuca v Rio de Janeiru, kde strávil noc pod lékařským dohledem.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Benjamin Netanjahu, známý pod přezdívkou Bibi

ICC vydal zatykače na Netanjahua a Gallanta

Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Yoava Gallanta kvůli údajným válečným zločinům. Soud, který sídlí v Nizozemsku, podle CNN uvedl, že má „rozumné důvody“ se domnívat, že Netanjahu nese trestní odpovědnost za válečné zločiny, mezi něž patří „použití hladovění jako metody války“, stejně jako za „zločiny proti lidskosti zahrnující vraždy, pronásledování a jiné nelidské činy“.

včera

včera

včera

včera

Nové varování meteorologů. Sněhu bude až 15 centimetrů, zesílí i vítr

Na Moravě a ve Slezsku může napadnout ještě o pár centimetrů více, než se původně předpokládalo. Vyplývá to z nejnovějšího znění výstrahy, v němž Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) upřesnil její časovou a územní platnost. Meteorologové zároveň přidali varování před silným větrem. 

Zdroj: Jan Hrabě

Další zprávy