KOMENTÁŘ | Biden se před rokem ujal úřadu. Prezidentova politika potvrzuje klesající význam Evropy v očích USA

Bidenův vstup do Bílého domu byl též mnohými považovaný za nový začátek snadnější spolupráce při řešení největších výzev současnosti, jako jsou boj s covidem, změna klimatu či bezpečnostní hrozby. Jako veterán americké politiky si v úřadě počíná mnohem rozvážněji a předvídatelněji než jeho silně nevyzpytatelný předchůdce Donald Trump.

Vysoký věk stojí za zmatečným vystupováním

Krátce po složení jeho prezidentského slibu z 20. ledna 2021 na schodech Kapitolu ve Washingtonu, bylo jasné jedno pozitivum. A to, že celkové vystupování 46. amerického prezidenta Joa Bidena, včetně rétoriky, hned působilo mnohem učesaněji než u Donalda Trumpa. Jenže jedním dechem je třeba dodat, že u projevu hlavy státu z Demokratické strany se projevují problémy spojené s vysokým věkem. Letos v listopadu oslaví osmdesátiny a už při svém zvolení v 78 letech byl nejstarším prezidentem v historii USA. Často už nedokáže dost dobře vnímat dění ve svém okolí, což ukázal mimo jiné i přímo v den prezidentských voleb, kdy si spletl vnučku se svým synem, který zemřel v roce 2015.

K prezidentskému období Joea Bidena tak bohužel patří i komické tiskové konference a zmatečné vystupování. Problém s celkovou vnímavostí je zvláště závažný u hlavy státu, který je stále považovaný za supervelmoc. Nejen on, ale i Spojené státy jako celek tím ztrácejí respekt zbytku světa. Velmi přesně zmíněný problém vystihl americký komentátor William McGurn v titulku svého článku, který vyšel v deníku Wall Street Journal: „V Senátu mohl (Joe Biden) ztratit nit či usnout a nikdo se nad tím nepozastavil. Jako prezident si to Joe Biden dovolit nesmí.“  Není divu, že někteří pochybují o způsobilosti současného amerického prezidenta tuto funkci vykonávat.

Pokud jde o důležitost Evropy pro zahraniční politiku USA, musíme mít především na paměti, že starý kontinent už není z amerického pohledu vnímaný jako tolik důležitý, jako tomu bylo po většinu dvacátého století, zvláště pak v dobách studené války. Bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v Bílém domě, se více než dříve upíná pozornost na opačný konec eurasijské pevniny. Hlavní příčinu musíme hledat především v mocenském vzestupu Číny.

Už za vlády Baracka Obamy, kdy Biden vykonával funkci viceprezidenta, se těžiště americké zahraniční politiky výrazně přesunulo z Evropy a Blízkého východu směrem na oblast Pacifiku a východní Asie. USA začaly více investovat do vztahů s východoasijskými zeměmi, aby se vyvážil vliv Číny. Strategie vešla ve známost jako takzvaný „pivot do Asie.“

Velmoc inklinuje více k „transpacifické“ spolupráci

Počátky větší orientace velmoci na Asii můžeme hledat už v době prezidenta George Bushe mladšího. Reakcí na vzrůstající vliv Číny bylo vytvoření Čtyřstranného bezpečnostního dialogu (Quadrilateral Security Dialogue) známého především pod zkráceným názvem „Quad.“ Ten vznikl za účelem bezpečnostní spolupráce s Austrálií, Indií a Japonskem. Dialog byl zahájený už v roce 2007. Načas ale odstoupila Austrálie a ke znovuobnovení bezpečnostní spolupráce došlo v roce 2017.

Už za Bidenovy vlády pak loni v březnu vydala své společné prohlášení, kde se zúčastněné země shodly na „sdílené vizi svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku“ a „námořním řádu založeném na pravidlech ve Východočínském a Jihočínském moři.“ Loni v září se zúčastněné země dohodly také na spolupráci v oblasti vakcín proti covidu-19, čisté energie, infrastruktury a vesmíru i na tom, že každý rok zorganizují setkání na nejvyšší úrovni. Spojené státy se také více orientují na spolupráci s dalšími anglicky mluvícími zeměmi. Loni v září totiž vznikla vojenská aliance známá jako AUKUS, jejíž součástí jsou vedle Spojených států i Spojené království a Austrálie.

Navazuje na spojenectví „pěti očí,“ orientované na spolupráci zpravodajských služeb, jehož součástí jsou i Kanada a Nový Zéland, přičemž byla spolupráce rozšířena ještě na oblast kolektivní bezpečnosti. Jedná se vlastně o takové malé „anglosaské NATO.“

S trochou nadsázky tak můžeme tvrdit, že na úkor transatlantické spolupráce nabývá na čím dál větší důležitosti spolupráce transpacifická. Na příkladu Quad a AUKUS tak vidíme, že hlavní pozornost Spojených států se už dlouhou dobu postupně přesouvá mimo pevninskou Evropu a prvních několik měsíců Bidenovy vlády potvrzovalo nastolený trend.

Navzdory utlumení vzájemného napětí přetrvávají i za Bidenovy vlády některé rozpory například kvůli rozdílnému vztahu velké části Evropy k Číně, kde Američané preferují mnohem více konfrontační postoj. Obavy ze strany USA dodnes budí zamýšlená Komplexní dohoda o investicích mezi Evropskou unií a Čínou, která ale šla alespoň prozatím k ledu. Příčinou byly sankce ze strany EU na čtyři představitele a jeden subjekt, o němž se předpokládá, že je zapojen do údajného porušování lidských práv muslimských Ujgurů v provincii Sin-ťiang. Čína poté odpověděla odvetnými sankcemi vztahující se mimo jiné na členy Politického a bezpečnostního výboru Rady EU, pět poslanců Evropského parlamentu a také několik evropských politiků a analytiků, kteří kriticky vystupovali vůči Číně.

Administrativa nutí Západ k energetické závislosti na Rusko

V resetu vztahů projevil současný americký prezident vstřícnost způsobem v našich poměrech oprávněně vnímaným jako kontroverzní. Bidenova administrativa totiž upustila od sankcí vůči firmě budující kontroverzní plynovod. Rezignovala tak na tlak proti plynovodu Nord Stream 2 vedenému z Ruska přes Baltské moře do Německa, který znamená pro Německo i západní Evropu krok ke zvýšení energetické závislosti na Rusku.

Přes snížení napětí během roku vlády Joea Bidena můžeme na obou stranách Atlantiku stále najít mnohé rozdílné postoje. Důležité také je, že v posledních letech dostává Evropa cennou lekci v tom, že zvláště v oblasti bezpečnosti se musí naučit být více samostatná. Nemůže se spoléhat pouze na to, že výdaje na bezpečnost za nás budou z velké části donekonečna platit USA, které má jednak mnoho vlastních problémů doma a také více priorit v jiných částech světa. Nyní je jen na evropských zemích včetně Česka, jak se s touto výzvou v budoucnu popasují.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz.