KOMENTÁŘ | Filozofa a chartistu Patočku před 45 lety utýrala StB. Byl hrdinou v období normalizace, jeho myšlení dodnes inspiruje

Ve svém myšlení byl Jan Patočka výrazně ovlivněný fenomenologií Edmunda Husserla, které věnoval největší část svého rozsáhlého díla. Velký vliv na něho měl i Martin Heidegger. Přednášky obou velikánů filosofie minulého století měl ve svém mladém věku možnost navštěvovat během studijního pobytu ve Freiburgu.

Vedle toho se Patočka pokoušel vytvořit i svoji vlastní filosofii dějin. Jeho Kacířské eseje o filosofii dějin vydané v roce 1975 se staly jeho nejvýznamnějším a nejpřekládanějším dílem. Věnoval se ale i otázce českých dějin, např. ve své útlé knížce Co jsou Češi? Byl také významným komeniologem. Několik svých prací věnoval právě myšlení Jana Ámose Komenského a jeho filosofii výchovy.

Po válce mu komunisté zakázali přednášet

Opomenout nelze ani význam Patočkových překladů zejména filosofických děl. Do češtiny přeložil například Hegelovu Fenomenologii ducha a Estetiku. Dále pak přeložil do češtiny latinsky psané spisy Jana Ámose Komenského či např. díla německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera. Naopak z češtiny do němčiny přeložil knihu Boží Duha od katolického spisovatele Jaroslava Durycha.

Roku 1936 byl jmenován docentem na Univerzitě Karlově, když habilitoval se svou prací Přirozený svět jako filozofický problém. Důsledkem nepříznivých dějinných zvratů ve 20. století mu ale byla několikrát znemožněná akademická činnost. Nejprve po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Učil poté na gymnáziu a na konci druhé světové války byl navíc nuceně nasazen při stavbě tunelu.

Po skončení války byly české vysoké školy opět otevřeny, nicméně Patočka směl přednášet jen v letech 1945—1949. Přišel totiž Únor 1948 a s ním i vyhazovy lidí, kteří se režimu stali nepohodlnými. V roce 1949 pak odmítl členství v komunistické straně a následně musel na pozici na Filosofické fakultě UK rezignovat.

Po komunistickém převratu byl v roce 1949 vyhozen z filosofické fakulty a nemohl přednášet. Působil pak nejdříve jako vědecký pracovník v Masarykově ústavu a poté v Pedagogickém ústavu Československé Akademie věd. Psal také odborné články a překládal, aby dokázal uživit své tři děti a svoji nemocnou manželku, která nakonec zemřela v roce 1966.

Od konce 50. let působil ve Filosofickém ústavu Československé Akademie věd, kde dělal knihovníka. Až během pražského jara v roce 1968 mu bylo opět umožněno přednášet a byl jmenován řádným profesorem na Universitě Karlově. Tam ale mohl působit jen do roku 1972, kdy byl ve svých 65 letech nuceně poslán do penze. Neznamenalo to ale úplný konec jeho přednáškové činnosti. Vyučoval dále neoficiálně na bytových seminářích.

Hudbu Plastiků nemusel, ale za jejich svobodu bojoval

Jeho nejslavnější hodina ale přišla na samém sklonku jeho života. Nahrála tomu skutečnost, že se ve světě začal klást větší důraz na lidská práva. V roce 1975 byl v Helsinkách podepsaný Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Pětatřicet zemí včetně Československa se v něm zavázalo k dodržování lidských práv. Konkrétně zde byla zmíněno respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení.

Státy východního bloku se však nijak neobtěžovaly s jejich dodržováním. A právě nedodržování závazků při procesu se členy hudební skupiny Plastic People of the Universe dalo podnět ke vzniku dokumentu a stejnojmenné občanské iniciativy, která vešla ve známost jako Charta 77. Václav Havel tehdy požádal profesora Patočku o podporu petice za perzekvovanou skupinu The Plastic People of the Universe. Rozhodl se ji podpořit se slovy: „Tato hudba se mi nelíbí, ale budu bojovat za to, aby ji mohli svobodně hrát.“

Text prohlášení Charty 77 vznikal už na konci roku 1976. Navzdory snaze československého režimu se ho podařilo dostat diplomatickou poštou za západ a ve dnech 6. a 7. ledna 1977 byl otištěný současně v několika předních západních listech, jako francouzský deník Le Monde, německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung a britské Timesy či americké New York Times.

A právě Jan Patočka se stal spolu s bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem a dramatikem Václavem Havlem jedním z prvních tří mluvčích Charty 77. Za podpis museli všichni signatáři snášet záhy poté šikanu bolševického režimu. Komunistická propaganda označila iniciátory Charty 77 za ztroskotance a samozvance a Patočku za „reakčního profesora, který se dal do služeb antikomunismu“. 5. ledna a šestkrát mezi 10. a 17. lednem Patočku dlouze vyslýchala StB. I díky petici 140 lidí z celého světa, kterou uspořádal jeho kolega, německý filosof Walter Biemel, výslechy ustaly. Bohužel pro Patočku nejhorší výslech měl teprve přijít.

Schůzka s nizozemským ministrem vešla do dějin

Přelomovým momentem, který vešel do dějin a který se Janu Patočkovi nakonec stal osudným, bylo setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem Van der Stoelem. Kontakt mezi oficiální nizozemskou delegací a zástupci Charty 77 zařídil nizozemský novinář Dick Verkijk, jenž působil během pražského jara v Československu. Byl však vyhoštěn v roce 1970 kvůli svým kontaktům s disidenty. V roce 1977 mu nicméně bylo umožněno přijet, protože si nizozemská strana dala jako podmínku pro uskutečnění návštěvy ministra zahraničí, že žádné téma nebude tabu a Dick Verkijk bude součástí delegace.

Schůzka se konala kolem poledne 1. března 1977 v hotelu InterContinental. Setkání umožnilo prezentovat Patočkovými slovy světové veřejnosti pravé motivy Charty 77. Profesor Patočka zde nizozemskému ministrovi shrnul motivy Charty 77 následujícími slovy: „Jde nám o to, aby byla dodržována platná ústava a platné československé zákony. Nic víc.“ Odpověď nizozemského ministra byla taková, že pochopitelně není právem žádné vlády plést se do záležitostí jiného státu. Jedním dechem ale dodal, že na druhé straně nizozemská vláda trvá na tom, aby ustanovení Závěrečného aktu helsinské konference byla dodržována, a to ve všech i dílčích aspektech.

Patočka mu odpověděl poděkováním za „důležitá, ale především morálně posilující slova.“ Dále řekl, že Charta 77 usiluje jen o legální uplatňování toho, co bylo podepsáno a zveřejněno. Jinými slovy požadovala dodržování lidských a občanských práv, jak se k tomu zavázal prezident ČSSR Gustáv Husák svým podpisem pod mezinárodními pakty na Helsinské konferenci v roce 1975 a které pak v říjnu roku 1976 vyšly ve Sbírce zákonů.

Max van der Stoel se stal vůbec prvním západním politikem, který otevřeně podpořil české disidenty. Přijetím Patočky na stejném místě, kde předtím přijal tehdejšího ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka, dal šéf nizozemské diplomacie jasně najevo, že považuje Chartu 77 za relevantního aktéra, kterého je třeba brát vážně. O schůzce tehdy referovala západní média a měla velký ohlas. V tomto počínání následovali van der Stoela i další západní politici, kteří se poté začali s disidenty v různých zemích stýkat.

Mimochodem, na zásluhy nizozemského ministra zahraničí Max van der Stoela o podporu protikomunistického disentu ve světě se nezapomnělo. Podporu nizozemského státníka československému disentu připomíná památník, který odpoledne slavnostně byl odhalen v parku Maxe van der Stoela v Praze 6. Autorem díla je český sochař Dominik Lang, držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dílo vzniklo v roce 2017 z iniciativy nizozemského velvyslanectví. Max van der Stoel zemřel 23. dubna 2011 v Haagu.

Režim rušil pohřeb zvukem vrtulníku a motorek

Schůzka ministra zahraničí demokratické země s představitelem disentu a světový ohlas s ní spojený byly samozřejmě režimu trnem v oku a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Po tomto setkání Jana Patočku zadržela policie a 3. března ho podrobila jedenáctihodinovému výslechu. Během něj vyšetřovatelé z StB Jana Patočku nutili, aby neustále mluvil o Chartě 77, jejímž byl v té době prvním mluvčím.

Byl nucený všechna svá tvrzení donekonečna opakovat, což ho deptalo. V této souvislosti je také důležité zmínit, že Patočka na tom už při schůzce s nizozemským ministrem nebyl zdravotně dobře. Trpěl akutní bronchitidou. Po výslechu 3. března 1977 byl hospitalizován. Na následky týrání ze strany StB utrpěl mozkovou příhodu a na selhání srdce pak Patočka 13. března 1977 zemřel.

Zpráva o smrti profesora Patočky nemohla uniknout pozornosti světových médií. O jeho skonu informovaly i přední televizní společnosti. Režim opět ukázal svoji zrůdnou povahu, když neumožnil ani důstojný průběh pohřbu Jana Patočky na pražském Břevnově. Nad hřbitovem neustále přelétával vrtulník a na příkaz bezpečnostních složek v okolí jezdily motorky, aby nebylo na pohřbu nic slyšet. StB navíc nařídila monitorovat a natáčet všechny osoby, které na poslední rozloučení s Janem Patočkou přišly. Některé zadržela a zlikvidovala jim filmy ve fotoaparátech.

Ani rámus způsobený zvukem vrtulníku a motorek nedokázal umlčet Patočkův odkaz. Patočka napsal v textu Co můžeme očekávat od Charty 77, že přínos dokumentu je v tom, že „lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to také trpět! Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“ Jeho slova o věcech, za které stojí trpět, mají nadčasovou platnost a měli bychom si je stále připomínat.

Dokázal se obětovat a žít podle svých zásad

Na jedné z přednášek na bytovém semináři také řekl, že „filosofie se dokazuje skutkem.“ A pro Jana Patočku platilo zmíněné tvrzení beze zbytku. Dokázal se obětovat pro věci, které byly pro společnost opravdu podstatné. Pana profesora Jana Patočku vnímám především jako osobnost představující ztělesnění občanské statečnosti. Dodnes inspiruje nejen svými myšlenkami, ale i svými činy.

Byl člověkem, který se zachoval jako hrdina i v období normalizace, které se neslo ve znamení rezignace a ponížení většiny českého národa. Dokázal si uchovat víru, že porážka boje za svobodu během pražského jara není definitivní. Měl prohlásit, že ústupový boj je také boj. Jde o to vědět, jaké pozice udržet, což ho vedlo k jeho angažmá v Chartě 77. Nebyl pouze filosofem teoretikem od stolu, ale podle svých zásad byl také schopný žít, což se projevilo i v tom, jak nakonec zemřel. Může to znít jako patos, ale tvrdím i na tom trvám, že profesor Jan Patočka byl hrdinou v období normalizace, jeho myšlení dodnes inspiruje.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz