KOMENTÁŘ | Havel byl symbolem, z jeho odkazu může země profitovat i dnes. Měl však i své slabosti

Václav Havel se narodil 5. října v roce 1936 v Praze do významné pražské podnikatelské a intelektuální rodiny stavebního podnikatele Václava M. Havla. Jeho strýc Miloš Havel byl zakladatelem filmového studia na Barrandově a jeho dědeček Hugo Vavrečka známým novinářem a diplomatem. Přestože pocházel z prominentního prostředí, nebyl jeho původ pro něj žádná výhoda oproti ostatním. Právě naopak. Přišel totiž rok 1948 a jeho „buržoazní dědictví“ mu ztížilo možnost dalšího studia.

Proto v roce 1951 proto nastoupil do učebního oboru chemický laborant a následně studoval ještě střední všeobecně vzdělávací školu pro pracující, kde roku 1954 odmaturoval. Jelikož mu z kádrových důvodů nebylo umožněno vysokoškolské studium humanitního oboru, studoval v letech 1955-57 na ekonomické fakultě ČVUT. Pokusil se přestoupit na FAMU, kde byl však odmítnut a na původní školu ho zpět nepřijali.  Až později vystudoval dramaturgii na DAMU, kterou absolvoval roku 1966.

Kritika cenzurních praktik nezůstala bez následků

Od mládí rozvíjel svůj literární talent, když už v roce 1955 začal psát do časopisu Květen. Později publikoval i v dalších periodikách jako Divadelní noviny, Host do domu nebo Literární noviny. V roce 1959 napsal i svoji první divadelní hru Rodinný večer. Po ní následovaly další. Nejvíce se ale ve svých počátcích zviditelnil Zahradní slavností z roku 1963.

Lhostejné nebylo Václavu Havlovi ani veřejné dění a již v 60. letech na sebe upoutal pozornost veřejnosti svou ostrou kritikou tehdejších poměrů. Už v červnu 1967, v předvečer pražského jara, na IV. sjezdu československých spisovatelů proslul svým projevem kritizujícím cenzurní praktiky. Jeho rétorika samozřejmě nemohla v té době zůstat bez následků a odezvy. Na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl potom spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.

V dubnu roku 1968 se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy vyšel jeho velmi odvážný text požadující ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. Chtěl jít mnohem dále než proponenti pražského jara, kteří chtěli jen „socialismus s lidskou tváří“, a požadoval návrat ke svobodě a demokracii. Příchod 21. srpna  roku 1968 však znamenal konec veškerých nadějí na změnu politických poměrů k lepšímu. Václav Havel musel opustit divadlo a bylo mu zakázáno publikovat a jeho hry se nesměly hrát. 

V té době už byl autorem uznávaným i v zahraničí. Svědčí o tom i jeho četná ocenění. V roce 1968 obdržel Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970). Honoráře za jeho hry uváděné v zahraničí výrazně zlepšovaly jeho finanční situaci. Věhlas v zahraničí mu také zajišťoval podporu světového veřejného mínění, což bylo pro něho velmi důležité v dobách pronásledování.

Založení Charty předcházel odvážný dopis Husákovi

Po začátku normalizace nastala doba šedivého bezčasí. Většina obyvatel v zemi propadla naprosté apatii. Zábleskem v době letargie a jedním z mála projevů nesouhlasu se stal dopis, který Václav Havel napsal v dubnu roku 1975 tehdy ještě pouze generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi. V dopise odvážně kritizoval stav společnosti a poukazoval na skutečnost, že většina společnosti je nucena žít ve strachu a poníženosti. Husák na Havlův dopis neodpověděl. Jediná jeho reakce byla taková, že informaci o něm předal jeho úřad Státní bezpečnosti.

Ve stejném roce ale došlo k  další události, která byla pro jeho další život naprosto stěžejní a hrála do karet všem, kteří se stavěli proti komunistickému režimu. Ve světě se obecně začal klást větší důraz na lidská práva a v srpnu roku 1975 byl podepsaný Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) věnovaný i lidskoprávní problematice. Podepsali jej nejvyšší představitelé třiceti pěti států světa v Helsinkách, včetně tehdejšího Československa, které se tím stejně jako další země zavázalo k dodržování lidských práv. Za situace, kdy i nadále fungovala diktatura jedné strany, nebylo pro tehdejší ČSSR samozřejmě možné závazky dodržet. 

Příležitost upozornit na flagrantní porušování lidských práv a nedodržování toho,   čemu se komunistická vláda zavázala v Závěrečném aktu, dalo uvěznění několika členů undergroundové skupiny Plastic People of the Universe. Na obranu členů skupiny se postavil právě Václav Havel spolu s dalšími disidenty. Vyústěním této iniciativy byl vznik Charty 77 coby platformy zaměřené na dodržování lidských práv, kde Václav Havel působil spolu s filosofem Janem Patočkou a bývalým politikem Jiřím Hájkem jako jeden z prvních mluvčích.

Následkem protistátní činnosti strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně. Havlovi bývá často vyčítáno, že při první vazbě v roce 1977 chtěl uzavřít dohodu s prokurátorem. Nabízel mu, že omezí své aktivity, aby byl propuštěn. Jedná se bezesporu o jedno z jeho velkých selhání. Bylo zapříčiněné jeho nezkušeností s výslechy, což později uznal i on sám a později už při výsleších nikdy na nic podobného nepřistoupil.  

O rok později vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) navazující na Chartu 77 a na jeho vzniku se podílel i Václav Havel. Úkolem VONS bylo především hájit práva lidí pronásledovaných z politických důvodů a poskytovat jim pomoc. Jednotlivé případy pronásledovaných byly zveřejňovány ve formě sdělení, která byla zasílána světovým agenturám a zahraničním svobodným médiím.

Z vězení psal Olze, mravním hrdinou však nebyl

Nedlouho poté ale nastalo disidentovo druhé věznění, které se trvale podepsalo na jeho zdraví. V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen. Pět měsíců pak strávil ve vazbě a v procesu se skupinou disidentů byl Václav Havel za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku do vězení. Podle biskupa Václava Malého měl tehdy Havel dostat nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku. Ochotný ji byl ale přijmout jen pokud by spolu s ním byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny.

Ve vězení provázely Václava Havla vážné zdravotní potíže. Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen a zbytek trestu strávil v domácím vězení. Během pobytu ve vězení psal své manželce dopisy, které se staly základem jeho knihy Dopisy Olze vydané roku 1983.

Jeho manželství s Olgou však zdaleka nebylo bezproblémové.

Václav Havel byl známý svou velmi družnou povahou, což se projevovalo i jeho častými zálety, o nichž navíc jeho manželka velmi dobře věděla. Nejen zde můžeme vidět, že nikdy nebyl žádným mravně dokonalým hrdinou, ale jen člověkem, který měl i své slabosti. 

Ani v normalizačním vyhnanství nepřestával psát divadelní hry. Mohly být však uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). V roce 1987 se také podílel na vzniku obnovených (tehdy ještě samizdatových) Lidových novin. Byl jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.

Rudé právo omylem pogratulovalo odpůrci režimu

Poměry už se na konci 80. let minulého století začaly postupně uvolňovat a 10. prosince 1988 vystoupil Václav Havel na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se konala na pražském Škroupově náměstí u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv. Ještě den předtím se Havel mohl spolu s dalšími signatáři Charty 77 zúčastnit setkání s francouzským prezidentem Françoisem Mitterandem, s nímž odpůrci režimu na francouzské ambasádě posnídali. Bylo to mimochodem poprvé, kdy západní představitel jednal před rokem 1989 s představiteli tuzemského disentu a navíc chartisty upřednostnil před oficiální setkáním s tehdejší hlavou státu Gustávem Husákem.

V dalším roce už události nabraly rychlý spád. V lednu se uskutečnila série demonstrací u příležitosti 20. výročí upálení Jana Palacha. 16. ledna 1989 byl Havel na počátku série demonstrací během Palachova týdne zatčen a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení. Po odvolání mu byl trest snížen na osm měsíců a v květnu byl podmínečně propuštěn. Jen pro zajímavost: Václav Havel za svůj život strávil kvůli svému přesvědčení 1655 dní ve vězení a vazbách.

Dále pak pokračoval ve své disidentské činnosti. V červnu 1989 se podílel na vzniku petice Několik vět a v září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na svobodu. Znamením toho, že režim už mnohé věci není schopné uhlídat, bylo v říjnu 1989 zveřejnění přání k narozeninám v Rudém právu. V inzertní rubrice totiž vyšla gratulace s fotkou Václava Havla, ovšem pod jménem Ferdinand Vaněk, hrdiny Havlovy hry Audience. Komunistický tisk, i když omylem, gratuloval odpůrci režimu. A opět jsme svědky další absurdity z Havlova života.

Sled událostí po 17. listopadu 1989 přinesl přerod Václava Havla z disidenta na prezidenta. I já jsem tehdy jako desetiletý kluk vnímal tehdejší změny jako velký předěl. Už dva dny nato stál Václav Havel u zrodu Občanského fóra a 21. listopadu poprvé promluvil z balkonu Melantrichu k demonstrantům shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí. Během několika dalších dní se komunistická moc úplně zhroutila. Za situace, kdy bylo dohodnuto, že Gustáv Husák odstoupí z funkce, bylo jednou z hlavních otázek, kdo normalizátora nahradí ve funkci hlavy státu. Zpočátku se hodně mluvilo o Alexandru Dubčekovi, ale nakonec rozhodlo Občanské fórum o Václavu Havlovi.

Nejdříve ohromil novoročním projevem, pak Kongres

Prezidentem byl zvolený 29. prosince 1989. Někteří by možná řekli, že i první zvolení prezidenta Václava Havla v sobě neslo některé rysy jeho absurdních dramat. On, který byl ještě před pár týdny disidentem, byl do funkce prezidenta Československé - tehdy ještě stále socialistické -  republiky jednomyslně zvolený komunistickým parlamentem.

Ve svém prvním funkčním období trvajícím půl roku do prvních svobodných voleb v červnu 1990 či přinejmenším do 29. března, kdy bylo z názvu státu vypuštěno slova „socialistická,“ byl tak paradoxně posledním prezidentem komunistického Československa.

Zvláště začátek jeho prvního novoročního projevu z roku 1990 vešel do dějin jako přelomový: „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.“

Po letech fádních a naprosto nicneříkajících Husákových projevů působil tento projev jako zjevení.

Už v únoru 1990 navíc mohl Václav Havel při své návštěvě Spojených států přednést svůj projev před Kongresem, kterým jej očaroval a výsledkem byl dlouhotrvající potlesk. Ještě v říjnu roku 1989, kdy byl na několik dní zatčen,  by si něco takového nikdo nedokázal představit.

Prezidentova kontroverze jménem rozsáhlá amnestie

Některé Havlovy kroky z tohoto období jsou však ze pochopitelných důvodů předmětem řady kontroverzí. Snad nejvíce se to týká příliš rozsáhlé amnestie vyhlášené den po jeho zvolení. Z vězení bylo počátkem roku 1990 propuštěno na základě amnestie 12 600 odsouzených a 1200 obviněných, z nichž mnozí bohužel brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti včetně vražd.

Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Během dalších dvou let zaznamenal i řadu úspěchů. Podařilo se mu Československo opět vrátit do rodiny svobodných a demokratických zemí. Už v roce 1990 navštívili Česko papež Jan Pavel II., americký prezident George Bush starší a také tibetský Dalajláma.

V roce 1991 bylo navíc dosaženo stažení sovětských vojsk z Československa a zároveň zanikla Varšavská smlouva. Měl také podíl na navázání nadstandardních vztahů mezi středoevropskými státy v rámci Visegrádské skupiny, která existuje dodnes. Nepodařilo se mu však odvrátit rozpad Československa a v červenci roku 1992 rezignoval na svoji funkci a stáhl z veřejného života. Nebylo to ale nadlouho. Jeho přestávka byla jen krátkým intermezzem.

S Klausem se v mnohém rozcházeli, ale také doplňovali

Na počátku roku 1993 byl zvolen prezidentem tentokrát už České republiky a inauguraci si zopakoval ještě v roce 1998, byť tehdy úřad uhájil jen o jediný hlas. Celou dobu se snažil především o to, aby utvářel dobrý obraz Česka ve světě, což se mu skutečně dařilo. Vrcholem je vstup do NATO v roce 1999, kdy se Česká republika octla po boku dalších západních demokracií. Zde stojí za zmínku, že v době komunismu požadoval, aby byly oba vojenské pakty (Varšavská smlouva i NATO) rozpuštěny. Postoj k NATO samozřejmě musel později přehodnotit, protože se ukázal jako nepoužitelný.

Zajímavý byl Havlův vztah s člověkem, který byl po většinu období po roce 1996 jeho hlavním politickým rivalem, a to Václavem Klausem. Oba politici se v mnohém rozcházeli. Jak ale říká Michael Žantovský, jejich vztah byl „symbioticky konfliktní.“ Oba se v prvních letech přechodu k demokracii také vzájemně doplňovali. Zatímco Václav Klaus měl na starosti ekonomickou transformaci, Václav Havel měl v gesci budování image Česka ve světě. 

Prezidentem byl Václav Havel do roku 2003, nicméně ani po odchodu z politiky se v dalších letech nepřestával vyjadřovat k aktuálním tématům.  Velmi často dokázal dobře vystihnout situaci ve světě v několika větách. Kritizoval například technokratismus západních vlád a varoval před diktaturou kartelů, reklamy, konzumu, zisku a korporací. V posledních měsících svého života se však Havel kvůli dlouhotrvajícím zdravotním problémům veřejného života spíše stranil.

Václav Havel byl především symbolem. Musíme však mít neustále na paměti, že byl zároveň člověkem se svými slabostmi a selháními, ať už politickými či osobními. Jakékoli pokusy o jeho zbožšťování jsou proto nezdravé. Nic to však nemění na skutečnosti, že jeho význam v dějinách demokratického Česka je nesporný. Dodnes ho s oblibou citují mnozí světoví státníci a žádný jiný politik se po roce 1989 tak nezasloužil o dobrou reputaci naší země ve světě jako on. Ostatně o tom svědčí i plejáda světových osobností nejen z politiky, která byla přítomná na jeho státním pohřbu. Z jeho odkazu a celosvětového renomé může Česká republika profitovat i dodnes.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz