KOMENTÁŘ | Krach levice v Česku. Uplácení důchody nestačí, voliči dali košem komunistickým manýrům

Tradiční bašty české levice, či lépe řečeno sociální demokracie, už v Česku neexistují. Moravskoslezský region, ve kterém vždy tuzemská nejstarší politická strana čerpala jistotu hlasů, jí tentokrát ve volbách svěřil ledva šest procent hlasů. I další „tradiční“ levicový region (ale proč vlastně?) sociální demokracie ‒ Ústecký kraj pak ani ne necelá čtyři procenta. Proč? Je důvodem opuštění sociální demokracie voliči jen opravdová naštvanost lidí na tzv. levicovou politiku nebo za to mohou spíše obskurní počiny členů strany?

Snad nejkřiklavějším příkladem naprostého dna volební kampaně byla aktivita tzv. „Husté dvojky“, tedy ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové a jejího, pro voliče levice snad ještě více falešného a obskurního Matěje Stropnického. Anebo má pravdu Jan Hamáček, odstupující šéf partaje, když říká, že hlasů od lidí se jim nedostalo kvůli vládnímu angažmá s populisty z ANO?

Odpověď není jednoduchá a politologové a sociologové budou jistě dlouhé týdny bádat nad tím, proč to tak dopadlo. Myslím si ale, že levicová politika není mrtvá, jen tu bohužel ztratila po osmi letech dominance tří, dá se říct vskutku levicově orientovaných stran, opravdovou podstatu. Nutno ale také konstatovat, že Česko není jediná země, která se s tím potýká. Jistě, tuzemští sociální demokraté by se jistě mohli poučit třeba v Německu, jak se dělá vítězná kampaň. Ale i výkon českých sociálních demokratů při volební kampani a ve vládě ukazuje na to, že není levice jako levice.

Debakl uskupení je podle mého názoru kvůli tomu, že současné vedení levicových stran v Česku, dá se říct „odstupující“, totiž přestalo kvůli vlastnímu pohodlí a vládní jistotě vnímat to, co jim politologové a odborníci na politiku vzkazovali už pěkně dlouho nejen přes média, ale možná i v nějakých doporučeních a zprávách přímo pro vedení: „Moderní levicová politika nemůže být jenom o tom, že budete zlepšovat finanční situaci seniorů nepravidelným přidáváním nominálních částek na důchodech, ale o tom, že se budete systémově snažit zlepšit blahobyt všech občanů.“ No a uznejte, to se opravdu nestalo.

Moderní levice pro 21. století musí být přece, a to nejde o můj názor, ale o mínění nejrůznějších ekonomických fór a institucí, které se tím zabývají, v souladu s rozvojem světové ekonomiky, ale ano, mělo by zlepšit situaci především nejchudších obyvatel v zemi. Stávajícím vládním stranám se vůbec nepovedlo to, co řekl ekonom Tomáš Sedláček v nedělním pořadu Václava Moravce, totiž, dovolím si parafrázovat, využít synergii o tom, že když zbohatnou bohatí, vydělají na tom i chudí.

Stát tak měl myslet nejen na důchodce, ale na to, jak posunout zemi k lepší konkurenci, lepším výdělkům a lepšímu fungování státu. Rétorika zesměšňování pravicových ideálů a postupů řešení krizových situací v Česku (především v podobě nezastavitelného ohromného růstu státního zadlužení, neřešené finanční trable, které trápí nejvíce regiony bývalých Sudet, neřešení penzí a sociálního systému, digitalizace a další) mohly naštvat právě levicové voliče, kteří pak ani možná nechtěli vhodit svůj hlas do volební urny.

Laskavý čtenář si snad také vzpomene na to, že kromě výkřiků odborářských bossů, kteří mají v popisu práce ječet a ukazovat rukama se vztyčeným ukazovákem na majitele firem, jak ožebračují své zaměstnance, přitom jim na rukách visí hodinky za statisíce korun, vládní uskupení nepřineslo v podpoře zaměstnanců celkem nic nového (jistě, zvýšila se minimální mzda…). Ale třeba zajištění lidí v důchodu, nové pracovní podmínky nebo systémy najímání lidí a další záležitosti trhu práce moc úprav, které by vyhovovaly nejen státu, ale i firmám a lidem, vláda se sociálními demokraty v čele odpovědného ministerstva nepřinesla.

Nejen tohle je ale paradoxně, jak upozornil i ekonom Jan Švejnar v diskusi v České televizi u Václava Moravce, velká příležitost a výzva (oslovit i levicové voliče) pro politiky, kteří se chystají převzít otěže moci. Věřím proto, že politická uskupení, byť by se dala s jistým zjednodušením označit opravdu jako duhová, budou chytřejší a poučí se právě z výkonu předchozí garnitury. Ale třeba i z toho, jak se dá promarnit nejen étos, ale i podpora lidí při ztrátě vlastní soudnosti.

Ideálním příkladem je proto Slovensko. Původně Matovičovo hnutí totiž ztratilo obskurními aktivitami, počiny a chováním jeho vlastního šéfa většinovou podporu veřejnosti a vláda sestavená ze čtyřech subjektů se nyní potácí s podporou lidí u dna. Uskupení se hádá jak psi ve veřejném prostoru a lidé se vlastně ptají, proč jsme je volili. K moci se tak derou znovu politici, kteří plenili nejen demokratické postupy, ale i dotace z EU a nezastavili se ani před spoluprací s mafiánskými strukturami, které nechali zabít novináře, o nich píšícím.

Možná si tak i tuzemský volič a čtenář uvědomí několik pro politický život nutných věcí. Třeba to, že při příští volbě osoby do nejvyšší ústavní pozice není dobré do ní poslat třeba člověka, který sice zdánlivě sprostou mluvou oslovuje ty lidi „dole“ (rozuměj především levicové voliče), přitom ale neváhá darovat totalitnímu vůdci v Rusku maketu samopalu se slovy: „To je na novináře“ a paktovat se a obdivovat segregační a totalitní praktiky v Číně. Snad se proto již brzo otevřou i v Česku dveře lepší a slušnější politice.