KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Tomáše Zdechovského: Ležáky jsou mementem nacistických zvěrstev, komunisté o osadě kvůli podpoře západního odboje mlčeli

Během totality o nich komunisté nechtěli příliš hovořit, neboť východočeské Ležáky, které se nacházejí u obce Miřetice na Chrudimsku v dnešním Pardubickém kraji, je spjata s pomocí výsadkářům ze západní a kapitalistické Velké Británie. Vládci minulého režimu proto vesnici upozaďovali a snažili se, aby zůstala spíše stranou zájmu, a tak tamní odboj nechtěli příliš vyzdvihovat. Vyhlazení a zničení malé vesnice z 24. června 1942 mělo být pomstou Němců za ukrývání vysílačky užívané skupinou Silver A, která se spolupodílela na útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Mnozí obyvatelé této obce se už na začátku německé okupace aktivně zapojili do protinacistického odboje a za svoje úsilí v boji za svobodu zaplatili cenu nejvyšší. Místní autodopravce Čeněk Bureš zde založil odbojovou organizaci Čenda, jejíž členové pocházeli i z okolních obcí. Skupina se zaměřovala hlavně na shromažďování zbraní, pomoc rodinám zatčených a šíření ilegálních tiskovin.

Členové Silver A pobývali ve mlýně, vysílačku ukryli u lomu

Její význam narostl na začátku roku 1942, když začala pomáhat zmíněnému tříčlennému výsadku Silver A. Jednalo se o skupinu parašutistů vysazenou 29. prosince 1941. Úkolem parašutistů bylo navázat radiové spojení mezi londýnskou exilovou vládou a českými odbojovými skupinami. Radiotelegrafista Jiří Potůček vysílal mimo jiné i z ležáckého mlýna, kde někdy pobývali všichni členové paravýsadku Silver A. Vysílačka Libuše byla nějakou dobu ukrytá také ve strojovně v nedalekém lomu. Jelikož hrozilo prozrazení, vysílačka z pochopitelných důvodů měnila často místo úkrytu.

Vypálení Ležáků bylo z velké části důsledkem zrady parašutisty Karla Čurdy, nechvalně známého především tím, že prozradil parašutisty ukrývající se v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Právě on totiž navedl nacisty na stopu spolupracovníků výsadkové skupiny Silver A, když se 16. června 1942 sám přihlásil pražskému gestapu, kterému poskytl informace o spolupracovnících parašutistů. Na základě jeho udání následovala vlna zatýkání a také zmiňovaný útok na kostel sv. Cyrila a Metoděje, při němž zahynulo všech sedm ukrývajících se parašutistů čelících mnohonásobné přesile 800 příslušníků SS a gestapa. Mezi sedmi padlými byli i Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří provedli úspěšný útok na Heydricha.

Večer 21. června zatklo gestapo v Ležácích Jindřicha Švandu, mlynáře, který dříve poskytl ve svém mlýně úkryt telegrafistovi Potůčkovi. V noci se navíc vrátilo i pro jeho manželku Františku Švandovou. Jejich zatčení bylo předehrou k tragickým událostem v Ležácích, které se odehrály o tři dny později, 24. června 1942, tedy přesně dva týdny po vyhlazení Lidic a necelý týden od nerovného boje sedmi parašutistů. Toho dne ráno vyjela ze služebny pardubického gestapa kolona aut. Kolem půl jedné osadu Ležáky neprodyšně obklíčily jednotky SS čítající asi pět set mužů. Opomenout nelze ani smutnou roli, kterou zde sehrálo třicet členů českého protektorátního četnictva z Chrudimi a Náchoda. Tehdy vytvořili vnější kordón.

Nacisté shromáždili všechny obyvatele. Přivedeni byli i obyvatelé Ležáků pobývající zrovna v okolí, pro děti si příslušníci gestapa zajeli do skutečské školy. Krátce před pátou hodinou odpolední odvezli Němci obyvatele osady do pardubického Zámečku. Všechny domy v Ležácích byly poté vypleněny a vypáleny. Ještě téhož dne večer zavraždili nacisté nedaleko Zámečku celkem 33 obyvatel Ležáků, z toho 18 žen a 15 mužů. Další čtyři obyvatelé osady byli společně s více než čtyřiceti spolupracovníky parašutistů zastřeleni 25. června a 2. července 1942, mezi nimi byli i manželé Švandovi.

Smrti unikly jen sestry Šťulíkovy, byly vybrány k poněmčení               

Všech třináct dětí z osady bylo ještě v noci z 24. na 25. června 1942 převezeno do Prahy. Život většiny z nich skončil rovněž tragicky. Jedenáct z nich zahynulo 25. června v plynovém voze v dnešním polském Chelmnu. Jen sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy unikly při tragédii smrti s tím, že byly vybrány za vhodné k poněmčení. Nejprve strávily rok v dětském domově v tehdy německé vesnici Puschkau (dnešní Pastuchów v Polsku) a následně byla každá z nich umístěna do jiné německé rodiny. Po válce se obě malé dívky podařilo navrátit zpět do Československa. Jako jediné z obyvatel Ležáků tedy přežily druhou světovou válku. Starší z obou sester Jarmila žije dodnes, její mladší sestra Marie zemřela před třemi lety.

Na rozdíl od Lidic se Ležáky po druhé světové válce nedočkaly obnovy. Někdejší osadu dnes kromě památníku a muzea připomínají pouze takzvané „hrobodomy“, naznačující půdorysy bývalých stavení s žulovým náhrobkem. Obyvatelé Ležáků, kteří se aktivně podíleli na odboji, nám mohou být dodnes příkladem své statečnosti a odvahou. Dokázali bojovat za správnou věc i s vědomím, že je to může stát život.

V následujícím roce si připomeneme už 80 let od těchto tragických událostí, které nám mají sloužit jednak jako připomínka hrdinství našich odbojářů, a zároveň toho, jakých zvěrstev byli schopni němečtí nacisté. Pamětníci událostí během heydrichiády už zde bohužel dlouho nebudou. Bezpráví, které se tehdy odehrálo, je nutné si neustále připomínat, protože, kdo nezná minulost, musí si ji zopakovat. A opakování nacistických zvěrstev, které jsou v Ležácích mementem, nesmíme už nikdy dopustit.

Autorem je Tomáš Zdechovský, europoslanec a místopředseda KDU-ČSL.