KOMENTÁŘ | Merkelová měla k Česku ze všech kancléřů nejblíže. Vůči Putinovi ale nevystupovala dostatečně tvrdě

Ne nadarmo byla dokonce často nazývána „Kohlovo děvče.“ Studovala i v Praze, a tak není pochyb o tom,  že žádný kancléř v německé historii neměl k České republice tak blízký vztah jako právě ona. Jejím negativem bylo, že u Ruska nezdůrazňovala jeho bezpečnostní hrozbu a nevystupovala dostatečně tvrdě vůči prezidentu Putinovi.

Narodila se sice v Hamburku, ale její otec, který působil jako luteránský pastor, byl pár měsíců po jejím narození odeslán do do Perlebergu nacházejícího se v severní části tehdejšího východního Německa, kam odešel s celou svou rodinou. Mimochodem, Angela Merkelová má díky svému otci Horstu Kasnerovi, který se narodil s původním příjmením Kazmierczak, zčásti i polské kořeny. Dědeček Merkelové Ludwig Kazmierczak se měl narodit v roce 1896 v Poznani. Kvůli absenci počítače v NDR studovala v Praze

Angela Merkelová vystudovala fyziku na univerzitě v Lipsku a po absolvování v roce 1978 pracovala až do svého vstupu do politiky jako vědecká spolupracovnice na berlínském Institutu fyzikální chemie Akademie věd NDR v oboru kvantové chemie. 

Když už jsme zmínili její mladí v období NDR, nelze ponechat beze zmínky její českou stopu. Část svého výzkumu pro dokončení svého doktorátu prováděla Angela Merkelová v roce 1985 také v Praze. Působila v tamním Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie, protože zde měli  počítač značky IBM. Žádné vědecké pracoviště v Německé demokratické republice tehdy nedisponovalo zařízením s tak vysokou výpočetní kapacitou, které potřebovala pro svoji práci k získání doktorátu, jehož nakonec dosáhla v roce 1986.

Rok předtím tak strávila několik měsíců v Praze a vracela se tam i poté při dokončování svého výzkumu. Díky tomu umí i pár slov česky. Jejími mentory se tehdy stali vedoucí její pracovní skupiny, kvantový chemik Zdeněk Havlas a také Rudolf Zahradník. Společně s dalšími českými vědci se během svého pobytu v Praze podílela také na několika vědeckých pracích. S řadou bývalých kolegů dokonce dodnes udržuje kontakt. Není pochyb o tom, že žádný kancléř v německé historii neměl k České republice tak blízký vztah jako právě ona.

Po pádu Berlínské zdi následoval její raketový vzestup

Změny po pádu Berlínské zdi odstartovaly její politickou kariéru. Už v prosinci roku 1989 vstoupila Angela Merkelová do nově založené strany Demokratischer Aufbruch (DA) a později se stala její tiskovou mluvčí. Po volbách do lidové sněmovny NDR (Volkskammer) uskutečněných v březnu 1990 se stala druhou mluvčí poslední vlády NDR premiéra Lothara de Maizière. Sloučení strany Demokratischer Aufbruch a východoněmecké CDU V srpnu 1990 pro ni znamenalo, že se automaticky stala členkou celoněmecké CDU.

Po sjednocení Německa na podzim 1990 už byla zvolena do Spolkového sněmu a získala dokonce pozici ve spolkové vládě. Ve vládě Helmuta Kohla se v lednu 1991 stala spolkovou ministryní pro ženy a mládež. V prosinci téhož roku se stala místopředsedkyní CDU.

V poslední vládě Helmuta Kohla vládnoucí v letech 1994-1998 se Merkelová stala ministryní ochrany prostředí, přírody a bezpečnosti atomových reaktorů. V roce 1998 však utrpěla CDU/CSU největší porážku v poválečné historii a po šestnácti letech musela do opozice. Právě porážka Helmuta Kohla však paradoxně otevřela Merkelové cestu na úplný politický vrchol.

V listopadu 1998 byla na návrh nového spolkového předsedy Wolfganga Schäubleho zvolena generální tajemnicí CDU. V této funkci setrvala do dubna 2000. A v roce 2000 se pak stala lídryní CDU. Pomohlo jí i to, že se snažila odstřihnout od Helmuta Kohla kvůli jeho aféře se sponzorskými dary pro stranu. V prosinci 1999 totiž zveřejnila v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung článek, ve kterém Kohla, jenž ji až do té doby podporoval, kritizovala a vyzvala stranu, aby se od něho konečně emancipovala. Jelikož stranická základna požadovala po volebním debaklu a odhalených kauzách katarzi strany, Angela Merkelová se coby žena a navíc z východního Německa, jevila jako naprosto ideální kandidátka.

Na svůj další vzestup si ale musela Merkelová ještě pět let počkat. V roce 2002 unie stran CDU/CSU vedená bavorským premiérem Edmundem Stoiberem těsně prohrála s vládnoucí s SPD, která mohla opět utvořit vládu se Zelenými. Její chvíle přišla v roce 2005. SPD měla slabou pozici, utrpěla řadu porážek v zemských volbách a sama usilovala o vypsání nových voleb. Angela Merkelová se stala volební lídryní CDU/CSU. Přestože byli křesťanští demokraté v průzkumech favoritem, nakonec zvítězili jen těsně. I tak to ale stačilo k tomu, aby mohla Merkelová vystřídat Gerharda Schrödera ve funkci kancléře. 

Poláky rozhněvala schválením plynovodu z Ruska

Rozebrat veškerou činnost Angely Merkelové během její dlouhé vlády by vydalo na jiný článek. Pro nás bude zajímavé připomenout si některé otázky, které byly v uplynulých šestnácti letech vnímány Angelou Merkelovou výrazně odlišně než v České republice a dalších postkomunistických zemích střední Evropy.

 Nejprve bych zde rád zmínil vztah k Ruské federaci. Angela Merkelová měla k Rusku pragmatický vztah a na rozdíl od postkomunistických zemí je příliš nezdůrazňovala jako možnou bezpečnostní hrozbu. Největší kontroverze vzbuzovalo schválení stavby plynovodu Nord Stream z Ruska, který vyvolal zcela pochopitelně nelibost Polska, protože byl stavěný za jeho zády. Z historické zkušenosti pohlíží Polsko na jakýkoli společný projekt Německa a Ruska přinejmenším s nedůvěrou a vnímá ho jako ohrožení. Merkelová plynovod důsledně obhajovala tváří v tvář intenzivnímu odporu USA a spojencům Německa v Evropské unii. Merkelová měla sama přiznat v jednom rozhovoru s Donaldem Tuskem, že stavbu podporovala kvůli tlaku, který na ni vyvíjely německé podnikatelské kruhy.

Polští představitelé často vytýkali Merkelové to, že nevystupuje dostatečně tvrdě vůči prezidentu Putinovi. Polsko např. letos spolu s pobaltskými státy odmítalo uspořádání setkání představitelů EU s ruským prezidentem Vladimirem Putinem prosazované právě Německem.

Zatímco Nord Stream a vůbec vztah k Rusku představoval problém především pro Polsko, další spornou otázkou byl postoj k jaderné energii. Zde se pro změnu její názory rozcházely především s těmi českými. Jádro představuje jeden z příkladů, kde projevila Merkelová svoji „názorovou flexibilitu.“ Merkelová vstoupila do dějin nejen jako „železná,“ ale i jako „zelená“ kancléřka, která v průběhu svého působení do značné přejala postoj blízký Zeleným.  V roce 2010, tedy na počátku druhého funkčního období, kdy vládla s liberální FDP, měla totiž její vláda původně v úmyslu prodloužit provoz jaderných elektráren o osm let v případě těch, které byly postavené před rokem 1980 a v případě těch ostatních měl být provoz prodloužený dokonce o 14 let. Tento postoj ale nevydržel vládě Angely Merkelové příliš dlouho. Po havárii ve Fukušimě v roce 2011 nastal obrat o 180 stupňů. Německo nyní plánuje uzavřít všechny zbývající jaderné elektrárny do konce příštího roku. Vedle toho Německo konzistentně odmítá i v rámci EU zařazení jádra mezi čisté zdroje.

Pak zde máme ještě otázku migrační krize z roku 2015, u níž bych se ještě rád krátce zastavil. Opět se jednalo o oblast, kde zastávalo Německo v čele s Merkelovou na jedné straně odlišný postoj než státy Visegrádské čtyřky. Německo zastávalo vůči přijetí migrantů mnohem vstřícnější postoj. Zde si naopak myslím, že vyčítat Angele Merkelové, že otevírala brány migrantům, není fér. Její názory je třeba znát v kontextech tehdejší situace. Tehdy se chovala podle informací, které měla. V médiích přeci tenkrát kolovaly obrázky rodin s dětmi, které se nemohly dostat přes maďarské hranice. Velmi těžko mohla za tehdejší situace reagovat jinak.

Ideologie u ní nehrála takovou roli jako u Tchatcherové

Několikrát jsem měl možnost s Angelou Merkelovou hovořit v Evropském parlamentu. Působila na mě jako silná, impulzivní a tvrdá ve vyjednávání. Měla obrovský přehled a tah na bránu. Byla to šachistka, která myslela deset tahů dopředu.

Spíše než vizionářkou byla pragmatičkou. Její postoje se často měnily v závislosti na situaci a ideologická východiska u ní nehrála významnější roli. Tím se „železná kancléřka“ výrazně odlišovala od jiné slavné političky, britské premiérky a „železné lady“ Margaret Thatcherové, s níž bývá občas srovnávána. Za tento přístup byla dnes už bývalá kancléřka často označovaná jako „teflonová.“ Byla člověkem kompromisu a usilovala o dosažení konsenzu. Merkelová též projevovala ochotu diskutovat se státy Visegrádské čtyřky a pro některé možná překvapivě měla velmi korektní vztahy i s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Jelikož mládí prožila v prostředí tuhé totality, dokázala porozumět kulturním i psychologickým bariérám mezi starými zeměmi a těmi postkomunistickými.

Po nedávném střídání v úřadu kancléře už s takovou vstřícností a ohledy počítat nemůžeme. Nový kancléř Olaf Scholz už v kampani několikrát jasně deklaroval, že je pro to, aby Evropa v některých tématech daleko více zrychlila a byla více progresivistická. Otázkou ale zůstává, nakolik bude nový kancléř Scholz skutečně ochotný jít do konfliktu s ostatními zeměmi EU včetně Česka a zda bude mít sílu své záměry prosadit.

Jedno je jasné už nyní – ve funkci německého kancléře skončil před pár dny jeden z nejvýznamnějších evropských politiků 21. století. Navzdory řadě odlišných postojů budeme na Angelu Merkelovou v Česku v budoucnu vzpomínat především jako na političku, která měla i díky zkušenosti ze svého mládí a snad i kvůli svým zčásti polským kořenům pochopení pro středoevropské postkomunistické země jako žádný jiný významný představitel země ležící na Západ od nás.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz