KOMENTÁŘ | Nemáte dluhy? Při současných ekonomických problémech je to stejně jedno

Aby bylo jasno, uvedená čísla nejsou vytažená jen tak z klobouku kouzelníka Pokustóna, kde bydlí králíci Bob a Bobek, ale z veřejných zdrojů. Laskavý čtenář má ale pravdu v tom, že by bylo vskutku nošením dříví do lesa, opakovat tu důvody rostoucích čísel zadlužení. Bydlení, mandatorní výdaje, větší ceny energií a všeho možného, nutící lidi si půjčovat na nejrůznější záležitosti, covidové restrikce, bránící podnikatelům vydělávat na tom, co umí, takže jim nezbývá než brát ty náhrady, které dluhy státu zvyšují, a tak a tak dále.

Jenže, možná jste v tom kolotoči zpráv a titulků o šílených číslech dluhů, jaké jsem pospal na začátku textu, ztratili milí čtenáři orientaci v tom, co se vlastně může stát těm z nás, kteří si myslí, že to s těmi dluhy nemají tak zlé. Jinými slovy, může se vysoká zadluženost cizích lidí nějak dotknout mě samotného či chodu života nezadlužených domácností a co ta čísla dluhů vlastně znamenají v praxi pro ekonomiku?

Sami tak nějak tušíme, co se stane, když nejsme schopni platit vlastní závazky. Než ovšem dojde třeba k tomu fatálnímu řešení dluhového problému v podobě exekuce či bankrotu, může každého z nás, stejně jako i stát, varovat před nárazem do zdi řada signálů. A zkusit se zařídit podle toho. A je pravdou i to, že dluhy mají bohužel tu vlastnost, že ovlivňují i ty nezadlužené.

Rostoucí dluh země má totiž přímý vliv nejen na snižování ekonomických příležitostí v dané zemi, a to kvůli tomu, že vysoká úroveň dluhů snižuje objem soukromých investic do rozšiřování výroby, nabídky práce a dalších aktivit, spojených s rozvojem podnikání, čímž se omezuje nabídka práce. A to zase ovlivňuje další důležité makroekonomické parametry. S omezováním objemu práce totiž úzce souvisí snižování počtu zaměstnanců, což zase vede ke snižování produktivity práce, a to zase ke tlaku na snižování mezd. A už se točíme stejně, jako v případě inflačního „kolotoče“ u podobných faktorů.  Když budu pokračovat s velkou mírou zjednodušení, tak lze prohlásit, že předlužení země má stejné následky jako předlužení běžných lidí. Samozřejmě s tím rozdílem, že země většinou už nehledají nebankovní subjekty, které by jim ještě půjčily na vysoký úrok. Tedy aspoň ne viditelně… Když domácnosti, ale konec konců i státy, dojdou se svým zadlužením k takové hranici, že nejsou schopny jakéhokoliv kroku k oddlužení, ani splácet své závazky, musejí vyhlásit bankrot.

Co se děje pak, už snad každý ví ‒ prodej tzv. aktiv, majetku a cenných věcí, které vynesou alespoň nějaké peníze k úhradě dluhů, mohou být často jen malou náplastí. Stejně tak jako exekuce. Jenže ani částečný prodej majetku nemusí všechny dluhy „smáznout“. Zatímco u lidí je pak na domluvě s protistranou (většinou po nějakém tom soudním setkání), jak se spolu popasují a dluhy urovnají, stát musí projít jinou procedurou. A ta může výrazně znepříjemnit životy i těm, co právě nic nedluží.

Stát si totiž na úhradu dluhů bude muset nějak „vypůjčit“ není-li právě v té exekuci či bankrotu. Oním nástrojem, jak snižovat zadlužení, je tisk většího objemu tzv. státních dluhopisů. Jenže ty se mohou stát na trzích právě kvůli vysoké míře zadlužení rizikovějšími, a tím pádem se budou hůře prodávat. Takže, aniž bych zabíhal do detailů, každý stát v podobném postavení, musí chtě nechtě zvýšit úrokové výnosy z takových cenných papírů, aby je zatraktivnil. A to mu nakonec reálně může přinést o poznání menší výnosy. Kvůli tomu pak bude muset omezit třeba státní výdaje (rozuměj dávky, důchody, investice atd.).

Možná, že už víte, kam tím mířím. Ano, ano. Dříve nebo později totiž při nerespektování toho, že místo neustálého vypůjčování si a dramatického neřešení dluhové situace, dojde dříve nebo později k tomu, že stát nebude schopný plnit své závazky. Země tak začne ztrácet svou sociální, ekonomickou a politickou moc a autoritu. Co to v praxi znamená, jsme mohli vidět naposledy v případě Řecka. A to, vzhledem k jeho účasti v tzv. Eurozóně, dostalo výraznou pomoc od všech členských zemí, které jednotnou evropskou měnou platí. Je proto třeba připomenout, že Česká republika v takovém spolku není.

Dá se ale říct, kdy se mají i lidé kteří nic nedluží začít bát kvůli předlužení jiných nebo státu? Při troše zjednodušení to definovat lze. Existuje totiž řada ukazatelů, například poměr státního dluhu k HDP (Hrubý domácí produkt), které leccos naznačí. Problém ale je, že s tím sám člověk, vidí-li, že se děje něco špatného, máloco udělá. A tak i když mají vlády právě v těchto časech často tendenci se příliš zadlužovat (viz ta poslední česká pod vedením majitele a šéfa hnutí Ano Andreje Babiše), protože díky výhodám z toho plynoucích jsou oblíbené u voličů, není vyřešení předlužené země vůbec jednoduché. Nám normálním smrtelníkům tak nezbývá než doufat, že scénář směřující k exekuci či bankrotu České republiky kvůli zadlužení, se v nebližší době nestane skutečností. U řady obyvatel této země už taková jistota ale není. Bohužel.