KOMENTÁŘ | Před 80 lety vypukla Operace Anthropoid. Kubiš s Gabčíkem se snesli z nebes zabít tyrana. Bez odboje by neuspěli

Od začátku se nesla Operace Anthropoid ve znamení komplikací. Při náročném výcviku se při jednom ze skoků v Británii zranil Karel Svoboda. Organizátoři úkolu, který byl řízen zvláštní skupinou „D“ rozhodli, že Slováka Gabčíka doplní introvertní, klidný, vytrvalý a kamarádský Moravák Jan Kubiš. Proto vojenský rozkaz, který parašutisté dostali od velitele II. Oddělení exilového ministerstva vnitra, tedy od šéfa československé vojenské rozvědky plukovníka generálního štábu Františka Moravce zlikvidovat  zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, se i za vědomí prezidenta Edvarda Beneše opozdil.

Původně měl být třetí nejmocnější muž německého nacistického režimu zabit už 28. října 1941, v den vzniku Československé republiky jako odplata za popravy československých důstojníků, především armádního generála Josefa Bílého, velitele ilegální organizace Obrana národa či divizního generála Huga Vojtu.

Brzy o nás uslyšíte, loučili se před výsadkem

Problémy však pokračovaly i v noci z neděle 28. na pondělí 29. prosince 1941, kdy se Gabčík s Kubišem snesli do Protektorátu Čechy a Morava. Čtyřmotorový letoun Halifax, který odstartoval ve 22 hodin z letiště Tangmere v jihovýchodní Anglii a na jehož palubě byli i členové skupin Silver A i Silver B, byl téměř po celou dobu ostřelován nepřátelskými stroji. Pilot Ronald Hockey musel nad kontinentem čelit německému protiletadlovému dělostřelectvu, navíc posádku lovili i noční stíhači. Všichni výsadkáři tak byli ještě před počátkem plnění rozkazů ve stresu.

A záhy se Gabčík s Kubišem dostávají do téměř naprosto neřešitelné situace. Letoun je v mrazivé noci vysazuje úplně jinde, než měli seskočit. Místo prostoru Ejpovice-Kyšice na Plzeňsku se ocitají v Nehvizdech, východně u Prahy. Nemuselo jít stoprocentně o navigační chybu, jak se léta traduje. Pilot Hockey jednoduše nemusel najít skutečné místo seskoku, protože orientační body zakrývala sněhová vrstva, anebo letci nestihli posádku vysadit na správném místě. Před výskokem však žádnou roztřesenost oba najevo nedali. Se štábním kapitánem Jaroslavem Šustrem který působil na pozici dispečera, se rozloučili se sebevědomými slovy: „Brzy o nás uslyšíte. Uděláme všechno, co bude možné.“

Aby patálií nebylo málo, Gabčík, rodák ze slovenské Poluvsie u Rajeckých Teplic a velitel výsadku Anthropoid, si při seskoku vykloubil palec a pochroumal kotník na levé noze. Stal se téměř nepohyblivým. Oba se ocitli v téměř neřešitelné situaci, i mnozí vojáci, kteří by prošli tvrdým výcvikem, by složitý moment neunesli, zhroutili by se a vzdali se.

 O vypjaté chvíli svědčí, že na rozdíl například od specialistů s Navy Seals, kteří zlikvidovali Usámu Bin Ládina a měli o svém cíli dokonalé informace, kamarádi o prostředí a poměrech v nacistickém protektorátu nevěděli téměř vůbec nic. Navíc seskočili do naprosté tmy. Přesto nezazmatkovali a se vším se díky bleskové improvizaci i mimořádné inteligenci a talentu vyrovnali. Zkrátka projevili svoji genialitu. Je nutné i zdůraznit, že v rodné vlasti nebyli téměř tři roky a detailní přehled tak ztratili. Nic je ale v tyranově likvidaci, kterou představoval Reinhard Heydrich, pražský cynický, bestiální kat, nezastavilo. Poslání bylo natolik silné, že se zmohli i na zázraky.

Chladnokrevnost jim pomohla dostat se z mizérie

Parašutisté před operací prošli doslova drilem. Samotný výcvik, jehož některé prvky se dodnes používají při přípravě výsadkářů či speciálních sil,  byl zahájen ve Skotsku v létě 1941 pod vedením generála Colina Gubbinse ve výcvikových školách a stanicích Oddělení pro zvláštní operace (Special Operations Executive SOE), což byla zvláštní sekce britské zpravodajské služby MI6 založená na popud premiéra Spojeného království Winstona Churchilla během 2. světové války a zaměřená na vedení boje nestandardními metodami.

Lepší instruktory však výsadkáři nemohli dostat. Kapitán John Tobin Bush byl esem na práci s trhavinami, Eric Anthony Sykes se řadil k elitě ve střelbě z ručních zbraní. Cvičitelé byli z Gabčíka a Kubiše nadšeni, shodli se, že tak talentovaní vojáci jim do té doby ještě rukama neprošli. Paradoxní ale je, že Bush měl ke Kubišovi výhrady, jak zachází s výbušninami a právě Kubiš byl tím mužem, který 27. května 1942 hodil bombu na Heydrichův vůz v kobyliské zatáčce, když se Gabčíkovi zasekla zbraň Sten Gun.

Možná Svobodovo zranění nakonec zapříčinilo, že atentát byl úspěšný. Gabčík s Kubišem na sebe lidsky slyšeli, a to od chvíle, kdy se poznali v polských Malých Bronowicích, kde se v létě 1939 shromažďovali českoslovenští dobrovolníci. Oběma rotmistrům stačil jediný pohled, aby věděli, co je v dané chvíli zapotřebí udělat či jak se zachovat. Byli jako dvojčata. Spojovalo je přátelské pouto. V zápiscích Jana Kubiše, které si vedl po odchodu do zahraniční armády, se o Josefu Gabčíkovi vyjadřuje jako o svém kamarádovi. Ostatně Kubiš původně neměl být členem Anthropoid, ale stal se jím právě na Gabčíkovo doporučení, když se Karel Svoboda zranil.

V kritické chvíli u Nehvizd oba okamžitě zpozorovali, že terén je jiný, než jaký měl být v místě výsadku v prostoru Ejpovice-Kyšice. Přesto Kubiš věděl, že musí okamžitě ukrýt padáky i operační materiál z kontejneru a zastoupit znehybněného parťáka. Ihned jim došlo, že nemají jediné spojení na odboj. A zde nastává neocenitelná role statečných Čechů, kteří se  Heydrichovým terorem nenechali zastrašit, ačkoli moc dobře věděli, že pokud by nacisté odhalili jejich aktivitu při pomoci, skončili by na popravišti. Heydrich totiž český národ považoval za naprostý odpad, plevel.

Kubiš, rodák z Dolních Vilémovic, ale projevil svoji chladnokrevnost, kterou oba nabyli při výcviku a pomohla jim dostat se z mizérie. Oslovil římskokatolického faráře Františka Samka s tím, že se vrací z Říše, kde pracoval, a zabloudil. Od církevního hodnostáře zjistil, kde se nachází. Podle historiků faráři položil dotaz, zda v obci nežije další dobrý Čech, kterým byl starosta místního Sokola František Kroutil, který poskytl další spolehlivé kontakty na krajany a spolky.

Parašutistům kryly záda i statečné ženy

Ještě dopoledne odjeli z nedaleké Mstětice vlakem do Plzně, kde měli už z Anglie zajištěné kontakty. Obrátili se na penzionovaného policistu Václava Krále, který jim zásluhou svého bratrance dokázal opatřit falešné pracovní knížky. Kromě toho je seznámil s policistou ve výslužbě Janem Bejblem, který jim poskytl adresu na svého přítele Václava Rutu, jenž bydlel ve stejném činžovním domě v Biskupcově ulici na Žižkově jako Jan Zelenka-Hajský. Zásluhou rodiny Rutovy získali parašutisté spojení na Zelenku-Hajského, jednoho z nejvýznamnějších mužů sokolského odboje. Navázání spolupráce s ním přineslo mužům z Anthropoidu vynikající zázemí u domácího odboje. Jednalo se o naprosto výjimečnou osobnost, vysoce inteligentního, vzdělaného, sebevědomého a odhodlaného vlastence.

A tak o parašutisty v protektorátu navzdory hrozbě smrti pečovaly rodiny Svatošových, Khodlových, Piskáčkových, Fafkových, Moravcových nebo Novákových.  K budoucím hrdinům tak od statečných lidí proudila potravinová pomoc, protože jídlo se na okupovaném území nedalo za peníze koupit, ale bylo na přidělené poukázky. Vlastenci, bez jejichž pomoci by pravděpodobně k atentátu na tyrana nikdy nedošlo, přítomnost Gabčíka a Kubiše označili za silvestrovský dárek z nebes. Všichni do nich vkládali velké naděje, protože Heydrich okamžitě zlikvidoval protinacistický odboj. Je však nutné zmínit, že o jejich skutečném úkolu či poslání věděli nejprve jen nejzasvěcenější. Až postupem času si mnozí uvědomili, s jakým úkolem seskočili.

O chystaném úderu na Heydricha původně skutečně věděla jen malá část spolupracovníků parašutistů. V podstatě jen ti, u nichž to bylo nezbytné. Parašutisté Heydricha dlouho sledovali. Jak uvádí gestapo, oba muži dokonce Heydricha zdravili úklonou a smeknutím klobouku, když na kolech zastavili u silnice vedoucí z Panenských Břežan do Prahy, kudy jel kabriolet s Heydrichem. Ten jim pokynul laskavě rukou. Zaměstnanec technické správy Hradu František Šafařík podával prostřednictvím sester Ludmily Soukupové a Marie Kovárníkové parašutistům zprávy o Heydrichově přítomnosti v Praze a jeho jízdách autem do Panenských Břežan.

Oba parašutisté se v Praze zamilovali, Gabčík do Anny Malinové, Kubišovi učarovala už zmíněná Marie Kovárníková. Při procházkách s ženami byli navíc oba méně nápadní. Pověst obou vojáků v poslední době poškozují některá bulvární média, která tvrdí, jak si před útokem užívali milostných hrátek s několika dalšími ženami. Vytváření nepravdivého obrazu Jana Kubiše a Josefa Gabčíka jako „donchuánů“ například historika Vojtěcha Šustka velmi popouzí. Marii Kovárníkovou například nepovažuje  za „milenku“, ale především za aktivní účastnici odboje, jež se ale po svém zatčení vydávala za pouhou „atentátníkovu milenku“ v obskurním významu tohoto slova. Díky této taktice ona i její sestra Ludmila Soukupová mohly zcela zamlčet existenci informátora z Hradu. Zachránily tím Františku Šafaříkovi i jeho ženě život. Obě ženy tak mohly pracovat v odboji již před příchodem Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Hrdinům tak kryl záda i statečný ženský odboj.

Zneškodněním pohlavára Heydricha se obětovali pro národ

Nejen parašutisté tak pomohli atentátem, který provedli 27. května 1942, zvrátit vývoj druhé světové války a její dějiny. Jen si připomeňme, jakou převahu před útokem na Heydricha měli Němci v průběhu druhé světové války. Nacistický wehrmacht obklíčil sovětský Leningrad, obsazoval Krym, Kavkaz a táhl na Stalingrad. Blízcí Hitlerovi spojenci Japonci kráčeli po útoku na americkou námořní a leteckou základnu Pearl Harbor v Pacifiku od vítězství k vítězství. Zneškodnit pohlavára Heydricha, jednoho z „mužů kolem Hitlera“, (dobový propagandistický terminus technicus – pozn. red.) bylo úspěchem, jehož nedocílilo žádné z odbojových hnutí kterékoli Němci okupované země Evropy. Hvězdná chvíle evropského odboje vlila protinacistické koalici další síly i motivaci vůči bestiálnímu fašistickému režimu.

A je nutné si uvědomit, že i kdyby spojenci bez provedení atentátu zvítězili v největším a nejděsivějším konfliktu lidstva, současná Česká republika by byla mnohem menší, než je dnes. Mocnosti po útoku na Heydricha totiž anulovaly Mnichovskou dohodu, která nám odkrojila třetinu země. Předtím se k tomu nikdo neměl. A najednou Západ vycítil, že silné spojence má i na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava.

I když Gabčík s Kubišem tušili, že za operaci zaplatí životem, o čemž svědčí předem sepsané poslední vůle, a smrt skutečně našli 18. června 1942 v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje společně s dalšími pěti výsadkáři, jejich čin nikdy nepokryje prach zapomnění. Stejně tak by v mysli měli zůstat členové rodin, kteří dvojici pomáhali a za svoji statečnost zaplatili životem, anebo byli vystaveni krutému zacházení a mučení v koncentračních táborech. Jejich oběti ale nebyly zbytečné, bez nich by byl pravděpodobně český národ zničen, o což by se jistě Heydrich postaral.

V mrazivé noci u Nehvizd, kdy Heydrichovi zbývalo pouhých 158 dní života, se rodil jedinečný příběh odporu, empatie a hrdinství, i když počáteční situace byla téměř bezvýchodná. Oba kamarádi tehdy dokázali, že v životě není nikdy nic předem ztracené a nezlomná vůle, přesvědčení i odhodlání ostatních dokáže nemožné, a to zachránit stát před tyranem a katem, který by ho vyvraždil. Jan Kubiš i Josef Gabčík věděli, že budou muset obětovat život, ale určitě si uvědomovali, že se obětují pro své bližní a pro svůj národ. Jejich příběh ani po osmdesáti letech právě proto nepřestává dojímat.