KOMENTÁŘ: Rusko přežije případný Putinův pád. Na místo v Kremlu aspiruje několik osobností

Nabízí se řada kandidátů a jeho nástupce velmi pravděpodobně nebude zvolen v demokratických volbách. Podívejme se na jména, která mají v Rusku moc a vliv na chod Kremlu jako takového. Řídit stát jistě není jednoduché, a už vůbec ne největší stát na světě, který navíc vede největší válku v Evropě od roku 1945. Silnější, mocnější a vlivnější osoba tedy zvítězí.

Čečenec jako ruský prezident? Spíše ne

Často skloňované jméno v tomto ohledu byl Ramzan Akhmadovič Kadyrov. Pokud se na šestačtyřicetiletého Kadyrova podíváme z politologického hlediska, tak jde o prezidenta autonomní Čečenské republiky, která v letech 1994–1996 a 1999–2009 vedla proti Rusku válku. Sám politik je v této funkci od roku 2007, předtím působil jako vicepremiér a posléze premiér autonomní republiky. Je členem strany Jednotné Rusko, vedené bývalým ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem.

Na první pohled nebezpečný chlapík vyslal do války na Ukrajině mnoho svých mužů, a to včetně svých tří nezletilých synů, kterým se podle jeho slov dostávalo „vojenského výcviku od útlého mládí“. Vztahy mezi Putinem a Kadyrovem, potažmo Kremlem a Kadyrovem, nejsou ani náznakem transparentní. Ostatně jako vše, co se týká ruského prezidenta a vlády. Podle informací ruského nezávislého média The Moscow Times se Kadyrov jen pár dní zpět pochlubil tím, že z něj Vladimir Putin udělal generálplukovníka ruské armády, kde jde o třetí nejvyšší velitelskou hodnost.

Značí to tedy blízký vztah mezi nimi, nebo se Putin drží hesla „přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž“? Ruský prezident jako bývalý agent KGB a muž, který rozpoutal nejhorší válku v Evropě od druhé světové, zřejmě ví něco o nepřátelství. Podle některých expertů se řídí především svým egem a zájmy, takže je snad nezodpověditelnou otázkou, jestli může mít k někomu ve svém okolí přátelský nebo důvěrný vztah. Navíc Kadyrov sám byl ve vedení Čečenska v průběhu války s Ruskem, takže on na takto vysoké pozici rozhodně nemá z Moskvy příliš valnou podporu.

Nebezpečný velitel tajné služby

Alexandr Bortnikov předsedá Federální službě bezpečnosti Ruské federace (FSB) od roku 2008. Na tuto pozici ho dosadil bývalý ruský prezident Dimitrij Medveděv. FSB se pod jeho vedením zřejmě podílela na mnoha politických vraždách a pronásledování či věznění protirežimních aktivistů, politiků nebo novinářů. Tento muž o tom logicky musel vědět nebo to dokonce sám nařídit. O to nebezpečnější je. Ačkoliv ho Rusové popisují jako kvalitního a „upřímného“ profesionála, jako potenciální šéf Kremlu budí hrůzu.

Po otravě ruského opozičního lídra Alexeje Navalného na něj Západ uvalil sankce. Navalnyj zkolaboval během letu ze Sibiře do Moskvy a byl hospitalizován v Omsku, následně ruské úřady daly souhlas s jeho transportem do Berlína. Okamžitě po svém propuštění uvedl, že byl otráven na rozkaz ruského prezidenta Putina.

Toto vše znamená, že se jeho reputace odráží také od činnosti FSB. Ta se během ruské invaze na Ukrajinu zabývá například mučením pracovníků Záporožské jaderné elektrárny. Podle zjištění britského zpravodajského serveru The Telegraph nechtějí její zástupci mluvit s OSN ani s inspekcí Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), která největší elektrárnu v Evropě v srpnu šetřila pro možné (jasné) narušení bezpečnosti a poškození z důvodu bojů v jejím okolí.

Bortnikov má ve všech těchto akcích prsty. Jak jsem již zmínil výše – tyto akce musí sám přikazovat. Navíc je daleko pravděpodobnější možností a vzhledem k jeho suché racionalitě nebude mít problém Putina sesadit, pokud ve svém nelogickém jednání ruský prezident zajde příliš daleko.

Opozice bez jakékoliv šance

Ruská federace není zemí, která by se momentálně dala ovládat demokraticky. Je to smutný fakt, jež umocnila válka na Ukrajině. Rusové evidentně potřebují silného a očividně i autoritářského lídra, a Putin není v Kremlu ani zdaleka jediná rozhodčí persona. Teoreticky zde je mnoho adeptů na prezidenta, ale zřejmě žádný není natolik odvážný a soudný, aby ho sesadil. Navíc opozice momentálně pracuje převážně ze zahraničí a apely na její podporu zatím příliš vyslyšeny nejsou. Ano, dostalo se jí Nobelovy ceny míru, tato trofej je však v boji s ruským režimem bezcenná.

Její podpora a konkurenceschopnost vůči dnešnímu režimu vyjde draze. Ruští oligarchové a politici mají opravdu bezprecedentní prostředky, se kterými se můžou vysmívat i miliardovým majitelům Tesly Elonu Muskovi či Amazonu Jeffovi Bezosovi. Korupci a zaplacené armádě v Rusku se opoziční politici opravdu nemají šanci rovnat, protože k převratu nedojde pomocí voleb, ale s největší pravděpodobností za využití hrubé síly. Tu opozice nebude mít, pokud se za ni nepostaví síly USA a NATO. Armádě totiž nebude schopna zaplatit dost peněz. Nic si nenalhávejme – na liberálně demokratickou ideologii v dnešní době ruská armáda opravdu neuslyší.

Komunistům se sice podařilo zvrátit carský režim a ukončit existenci Ruského impéria, ale tehdy byla situace jiná. Rudá armáda a bolševici měli mohutnou podporu dělnické třídy – ostatně většina této armády z ní pocházela. Země byla zničená po masivních ztrátách první světové války, které rozhodně byly v přepočtu násobně vyšší než z ruské války na Ukrajině. Běžní Rusové navíc tuto válku vnímají většinou jako onu slavnou „speciální vojenskou operaci s cílem denacifikovat a demilitarizovat Ukrajinu“, nemůžou vystát ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a své syny a manžele do války mnohdy ženy pošlou ještě i ochotou.

Nálada v zemi se po vyhlášení částečné vojenské mobilizace jistě nepřevrátila kompletně. Ruští občané možná jsou lehce demoralizovaní, ale rozhodně nehladoví a neumírají na nemoci, které jejich zdravotnictví není schopné vyléčit.

Drží si Putin kolem sebe náhradníky?

Poslední dobou se v okolí ruského prezidenta Putina vyskytuje jedna osoba, které není věnováno příliš pozornosti. O Dmitriji Kovaljovovi není známo mnoho informací, ale přesto se zdá, že jde o prezidentova blízkého pobočníka.

Tento šestatřicetiletý člen prezidentovy administrativy byl letos viděn po boku Vladimira Putina na oslavách Dne vítězství na Rudém náměstí. Podle videa zveřejněného webem Sky News Australia mezi nimi probíhala poměrně zapálená konverzace. Putin k sobě navíc v poslední době pustí jen málokoho, ochranka z prezidentova okolí dokonce vyhnala všechny důležité funkcionáře ruského režimu.

Další z mnoha variant je Nikolaj Patrušev. Od roku 2008 vede Bezpečnostní radu Ruské federace. Navíc v letech 1999–2008 vedl FSB. Právě během jeho vedení ruské tajné policie byla zabita například novinářka Anna Politkovská, která upozorňovala na sabotáže FSB vůči ruským obyvatelům. Podle ní se totiž tyto tajné služby podílely na teroristických útocích, ze kterých Rusko veřejně obviňovalo čečenské separatisty. Navíc Patrušev v čele FSB nahradil roku 1999 přímo Vladimira Putina.

Patrušev je známý pro své silně protizápadní názory. Euromajdan na Ukrajině označil jako práci Spojených států. V roce 2019 řekl, že jsou ukrajinské elity ovládané také ze strany USA. Právě tento muž působí jako jeden z nejbližších pobočníků Putina v rámci invaze na Ukrajinu, a to společně s ministrem zahraničí Sergejem Šojgu. Mnozí experti i členové opozice jsou toho názoru, že právě Patrushev je strůjcem nenávistné ideologie snažící se oslabit Západ.

Heartland se nepouští

Je možné, že se největší stát na světě bez Putina rozpadne? Jeví se to jako zajímavá myšlenka a pro mnohé politiky, experty a běžné lidi také optimistická. Jenže Ruská federace či Sovětský svaz si držely svůj vliv za sebevětší krize. SSSR se sice roku 1991 rozpadl, to však neznamená, že se na vlivu a zkaženosti kremelského režimu něco extrémně změnilo. Ano, počátky Ruska byly komplikované kvůli těžké ekonomické krizi, ale nakonec si prostřednictvím smluv o Společenství nezávislých státu (SNS) našlo cestu alespoň k částečnému udržení vlivu původního SSSR.

Již v roce 1904 přišel anglický geograf Halford John Mackinder s teorií tzv. Heartlandu. Jde o rozdělení světa na tři části – Světový ostrov, Pobřežní ostrovy a Odlehlé ostrovy. Světový ostrov je Eurasie a Afrika, která v sobě má právě Heartland – střední oblast, která je plná důležitých energetických surovin, lesů a dalších důležitých komodit. Ta se podle Mackinderovy teorie rozléhá prakticky přes celé území bývalého SSSR. Pobřežní ostrovy pak jsou Britské a Japonské, Odlehlé ostrovy jsou podle něj kontinenty Severní a Jižní Ameriky a Oceánie. 

Jeho teorie se dá vysvětlit jednoduše: Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland, kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov, a kdo ovládá Světový ostrov, ten ovládá celý svět.

Tato teorie se nezdá být daleko od pravdy. Využitelnost ruských zdrojů ještě před industriální revolucí nebyla tak vysoká – ropa ani plyn se zdaleka netěžily tolik jako dnes, stejně tak uhlí a cenné kovy či železo. Na důležitosti začala získávat pravděpodobně až po této revoluci, kdy ruské impérium toto území již kontrolovalo a taková rozloha mu nebyla nadále na obtíž. Nutno podotknout, že Rusko jako takové nebylo kompletně poraženo po celá staletí a toto místo kontroluje dlouho.

Dá se tedy říct, že se možná rozpadne Putinův režim, ale Rusko jako stát nikoliv. Nepodařilo se to Napoleonovi ani Hitlerovi, i když k tomu každý z nich měl blízko. Ve chvíli, kdy tito dva diktátoři proti Rusku bojovali, měl na kahánku také jejich režim, který v krizi ukázal svou nestabilitu. Jako každý autoritářský.

Nicméně se dá čekat, že ať se na Kremlu stane cokoliv – Rusko zůstane pohromadě. Otázka, kdo ho povede, je nesmírně těžká na zodpovězení a momentálně je to spíše o názorech nežli faktech. Nikdo z nás neví (a ani nemůže vědět), co se v za zdmi Kremlu děje. Navíc se to s největší pravděpodobností dozvíme až týdny či měsíce poté.