KOMENTÁŘ | Škody, které napáchala Babišova vláda během pandemie. Lze je vůbec vyčíslit?

Část světové vědecké obce dnes tvrdí, a to i přes aktuálně nově se šířící vlnu mutace viru SARS-CoV-2 s označením Omikron, že ona bude tou poslední v zákeřném celosvětovém šíření nemoci, která komplikuje normální život. Má se z ní prý totiž stát „běžná“ chřipka, proti které se budeme každoročně moci naočkovat. A i přesto, že proti tomuto názoru stojí zase jiná hradba argumentů, které s tím nesouhlasí, dalo by se říct, že pandemická éra, trvala přes dva roky. A za tu dobu způsobila nemalé potíže, od těch společenských, až po ty ekonomické a finanční. Změnil se i přístup lidí a vnímání řešení problému spojených s covidovou pandemií, jako je svoboda/nesvoboda, nechat se/nenechat se naočkovat, nosit/nenosit roušku či respirátor, ale i vnímání počtu zemřelých a ochota hledat správná řešení, jak proti čemukoli rychle a efektivně postupovat.

Faktem také je, což třeba potvrzuje článek zpravodajské stanice BBC, že v roce 2021 se změnilo vnímání covidu: Jednoduše řečeno, místo panické hrůzy přišel reálný pohled na věc. Dle nejnovějšího průzkumu poradenské společnosti McKinsey Global Survey mezi lidmi z byznysu na otázku, jak vnímají hrozby pro růst v ekonomikách svých zemí, manažeři firem, nyní častěji než kdy předtím, místo uvádění samotné pandemie zmiňují rostoucí dopad na dodavatelské řetězce. A to je prý také velmi velké riziko pro „postcovidový“ růst firem – a inflaci. Vzhledem k tomu, že pandemie přetrvávala jako nejcitovanější riziko pro domácí růst od března 2020, nyní ji uvádí výrazná menšina oslovených respondentů. Jasné je i to, že covid se zapíše do špatných statistik i tím, že se globálně zvýšila, v některých zemích dokonce výrazně, nezaměstnanost.

Není ale snadné vyčíslit opravdu reálně všechny škody napáchané covidem na ekonomiky světa, tudíž i na tu českou. Problémem je nejen to, že pandemie zatím nekončí (nyní spíše ukazuje svou posilující fázi), ale také to, že zatím zcela není dořešena nějaká jednotná metodika sčítání škod, která by platila celosvětově. Poradenská společnost Deloitte v Česku ve své zprávě k tomuto tématu konstatovala: „Lze uvést pár údajů. Odvětví, která jsou výrazně paralyzována, tj. například maloobchod, sport, kultura, školství, knihovny, letecká doprava, stravování a ubytování nebo cestovní kanceláře, se na tvorbě HDP podílí zhruba 10 procenty. Na tato odvětví je navázána celá řada dalších oblastí ekonomiky. Zavřené obchody znamenají pokles nových objednávek u výrobních firem v průmyslu, případně pokles dovozu. S poklesem ekonomické aktivity souvisí nižší spotřeba energií apod.“

Z této zprávy dále vyplývá, že všechna odvětví tuzemské ekonomiky negativně zasáhly nucené prázdniny pro školáky a studenty. V Česku je zhruba jeden milion rodin s dětmi do 12 let a zhruba 600 tisíc rodin spoléhá na to, že děti v tomto věku obvykle chodí do školy. A kvůli nejdelšímu uzavření škol v Evropě, které svou neschopností a chaotickým rozhodováním způsobila menšinová vláda ANO a ČSSD za vedení Andreje Babiše, bylo odstaveno až deset procent zaměstnanců a podnikatelů v zemi. „Při měsíčním nouzovém režimu ekonomiky by mohly ztráty dosahovat zhruba 1 až 1,2 procenta HDP, což odpovídá 60 až 70 miliardám korun,“ uvádí zpráva Deloitte. Je nutné si připomenout, že v té době ještě nikdo nevěděl o „(ne)podařeném“ rozhodování stejných lidí v nynější už páté vlně pandemie, která plní nemocnice, oddělení JIP a ARO a neschopní odcházející ministři téměř nic smysluplného nedělají. A kvůli tomu bohužel není nikde napsáno, že celková odstávka všeho nás znovu nemine. Hrozí tak dalších až 70 miliard ztrát?

Uff, řeknete si. Jenže, to byl jen zlomek možných škod, které šly nějak vyčíslit. Lze k nim přičíst i další. A to ta čísla, která představují tzv. pomoc státu kvůli výše popsaným událostem. Když bychom věc zcela zjednodušili, zadlužení země vykazovalo na konci října deficit ve výši 335 miliard korun. Statistiky naznačují, že se kvůli nesystémovým opatřením, špatně nastaveným mandatorním výdajům a platbám, a hlavně kvůli neexistenci potřebných reforem, které by řadu z výše popsaných věcí měly vyřešit, řítí země v žebříčku nejzadluženějších států Evropské unie přímo na její vrchol. Samo tuzemské ministerstvo financí uvedlo, že celkový veřejný dluh by měl stoupnout letos na 44,8 procenta HDP a v příštím roce na 48,2 procenta, v roce 2024 pak na dosah 55 procentům HDP. Podle pravidel EU za standardních podmínek by dluh neměl přesáhnout 60 procent HDP. Takže i my bychom si měli ve vlastním zájmu přát co nejrychlejší konec pandemie a narovnání všech pokřivených vazeb ve všech odvětvích ekonomiky země.

Když se ale budeme pídit dál po škodách způsobených covidem, brzy narazíme na něco, co se sice dá jen těžko skutečně vyčíslit, ale co je velmi vážné. Totiž na dopady covidu na paniku a strach lidí, který pak ochromuje, jak upozornila zpráva poradenské společnosti Deloitte, spotřebu domácností a firemní investice. Špatné psychické rozpoložení se nepodepisuje jen na zdraví dotčených osob, ale také na jejich pracovním výkonu. Dá se tedy říct, že i ti jedinci, u kterých se covid-19 nerozvine, jsou virem postiženi. Pak třeba i ztráty na životech mezi přáteli a blízkými, strach z nákazy virem, obavy o ekonomické zabezpečení a dopady izolace a osamělosti způsobují velké škody. Tak třeba podle profesora Davida M. Cutlera, PhD z Katedry ekonomie Harvardské univerzity se podíl dospělých v USA, kteří uvádějí příznaky deprese nebo úzkosti, od dubna 2020 zvýšil v průměru na 40 procent populace, srovnatelné číslo na začátku roku 2019 bylo 11,0 %. Zajímavější jsou ještě čísla škod: pokud jsou podle autora studie v souladu s převládajícími odhady náklady na výše popsané stavy oceněny na přibližně 20 000 USD na osobu a rok a symptomy duševního zdraví trvají pouze jeden rok, ocenění těchto ztrát by mohlo dosáhnout přibližně 1,6 bilionu amerických dolarů. Laskavý čtenář, si doufám udělal sám obrázek nad naléhavostí problému.

Výčet dalších počitatelných i nepočitatelných škod způsobených covidem by mohl být dlouhý. Jasně, můžeme i kvůli tomu naskočit na rétoriku všech antirouškařů a špendlíků volajících po své svobodě. Jenže to by nám vskutku nepomohlo. Dobré je, že nemáme holé ruce, ale už nyní i dost nástrojů na to, abychom nad virem v rámci možností vyhráli. A také nám nezbývá než věřit, že ze všech možných variant konce pandemické éry, která se samozřejmě z pohledu historie dění na Zemi rovná jen doslova kapičce v moři, zvítězí nakonec nějaká taková, kterou jsem popsal na začátku textu. I pak sice bude nutné sledovat statistiky škod, způsobených takovým virem na zdraví lidí nebo ekonomice, ale doufejme, že už ta čísla nebudou muset být tak fatální.