KOMENTÁŘ | Statečná Milada Horáková se narodila před 120 lety. Nikdy ze svých názorů neustoupila, proto vadila totalitám

Milada Horáková se narodila před 120 lety, a to 25. prosince v roce 1901 na tehdy ještě Královských Vinohradech v rodině Čeňka Krále, obchodního zástupce českobudějovického výrobce tužek, a Anny, rozené Velíškové. Ještě jako dítě zažila ve svém životě první velkou tragédii. V červenci 1914, když jí bylo necelých 13 let, zemřeli jí během pár hodin dva sourozenci, a to starší sestra Marta a mladší bratr Jiří. Příčinou jejich smrti byla septická spála, na kterou se tehdy běžně umíralo. Navíc komplikovaná zánětem mozkových blan. O rok později se jejím rodičům narodila ještě sestra Věra. Tragédie ztráty dvou sourozenců prožitá na prahu dospívání Miladu nepochybně výrazně ovlivnila v jejím dalším životě.

Za účast na demonstraci byla vyloučena z gymnázia

Nejspíše právě zmíněná bolestná zkušenost během dospívání ji měla přivést k poznání, že člověk nesmí jen nečinně přihlížet k utrpení druhých a že vždy musí podat pomocnou ruku. Milada Horáková byla člověkem s obrovským smyslem pro spravedlnost a celý život zůstala věrná své hluboké křesťanské víře. Pomáhala chudým, usilovala o to, aby ženy nežily ve stínu mužů a prosazovala zákony pro zlepšení jejich postavení. Rozhodně ale nepředstavovala feministku, jak by se v dnešní době mohlo zdát.

Své postoje projevovala už během svého studia na gymnáziu, kdy se v posledních dvou letech první světové války účastnila protirakouských manifestací, v důsledku čehož měla řadu problémů ve škole. Z dívčího reálného gymnázia v Korunní ulici byla těsně před dostudováním za účast na nepovolené květnové demonstraci roku 1918 vyloučena. Poté přešla na dívčí lyceum ve Slezské ulici, kde nakonec v roce 1921 také odmaturovala.

Na Univerzitě Karlově pak vystudovala práva a promovala v roce 1926. Během studií se také seznámila se svým manželem, novinářem Bohuslavem Horákem, který jí byl celý život velkou oporou. Dva roky před koncem jejího studia nastal jeden z dalších významných momentů v jejím životě. Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, další bojovnicí za práva žen a zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také vstoupila a kde se v dalších letech významně angažovala.

Od roku 1929 byla členkou Československé strany národně socialistické (ČSNS). Senátorce Plamínkové pomáhala v prosazování zákonů na zlepšení podmínek žen. Před válkou se však Milada Horáková spíše než politice věnovala sociální oblasti. Svoji starost o potřebné ukázala, když po obsazení pohraničních oblastí Sudet Němci na podzim 1938 organizovala pomoc rodinám, které musely okupované území opustit.

Při zatýkání stačila dceři předat klíčové pokyny

Hned na počátku okupace zbytku Česka v březnu 1939 se zapojila do odboje, především v organizaci Politické ústředí a Petičním výboru Věrni zůstaneme. V této nesnadné době si dokázala zachovat chladnou hlavu i v obtížných situacích, kdy by tlak mnozí jiní nevydrželi. Když ji a manžela přišli 2. srpna roku 1940 kvůli jejímu angažmá v odboji zatknout Němci, sáhla po krabičce a pětileté dceři Janě řekla: „Uvnitř je špinavý bonbon, dej ho babičce, ať ho vyhodí.“ Ve skutečnosti tam byl ale lísteček s pokyny, co dělat, když je zatknou. Maličká Jana poslechla, krabičku babičce v pořádku předala a zpráva se tak dostala k dalším odbojářům.

Dva roky pak byla Milada Horáková stejně jako její manžel vězněná v terezínské malé pevnosti. Po celou dobu se ale ani jednou nemohli setkat. Souzena byla 23. října 1944. Původně ji u německého soudu navrhovali dokonce trest smrti, nakonec byla odsouzena k osmi letům káznice a k výkonu trestu nastoupila v hornobavorském Aichachu. Zde ji také na konci války osvobodila americká armáda.

Domů do Prahy se vrátila 20. května 1945, kde se konečně setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po naléhání prezidenta Beneše se začala více angažovat v rámci ČSNS. Vstoupila do vedení obnovené strany a stala se také poslankyní v Prozatímním národním shromáždění.

Obnovila také Ženskou národní radu pod názvem Rada československých žen (RČŽ), kde byla doktorka Horáková předsedkyní. Spolu se svými spolupracovnicemi z Rady mimochodem také založila v lednu roku 1947 ženský časopis s názvem Vlasta vycházející dodnes. V roce 1946 kandidovala za ČSNS v a byla zvolena do Ústavodárného národního shromáždění a působila zde jako členka zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době jasnozřivě kritizovala mnohé věci například v oblasti hospodářství a zahraniční politiky, především odmítnutí Marshallova plánu.

Neustále připomínala, že bychom se neměli odvracet od Západu. Na rozdíl od mnoha jiných brzy poznala, jak KSČ především plní příkazy Moskvy. Dostávala se často do sporů s komunisty, jejichž lži dokázala národně socialistická politička vyvracet věcnými argumenty. Někteří lidé Miladu Horákovou po válce varovali a naznačovali, že by mohla kvůli svým názorům dopadnout zle. Ona ale měla za to, že když ji nepopravili Němci, Češi nemohou být horší. Jak se ale ukázalo, v tomto se fatálně zmýlila.

Komunisty kritizovala i po Únoru, navzdory nebezpečí

Po Únoru 1948 byla Milada Horáková zbavena všech svých veřejných funkcí. Její působení sledovali komunisté pomocí jimi ovládané StB od doby, co skončila druhá světová válka a pozornost zesílila v roce 1946, kdy komunisté vyhráli volby. Musela vědět, že se její kritika může obrátit proti ní, přesto neslevila.

Klíčový moment, kdy se komunisté měli rozhodnout, že později zatknou Miladu Horákovou, měla být takzvaná vinořská schůzka, na níž se 25. září 1948 sešli nekomunističtí politici. Zmíněné setkání bylo později jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby v procesu. Na schůzce se účastníci radili, jak bojovat proti nastupující komunistické totalitě. Je možné, že se do okruhu těchto lidí dostal agent StB, který pak o jejich činnosti podrobně informoval.

Komunistický režim doktorku Horákovou zatkl 27. září 1949. Jejímu manželovi se ten den podařilo zatčení uniknout, a nakonec se dostal do USA, kde také prožil zbytek života. Jejich dcera Jana se za otcem mohla dostat až v roce 1968. Svému osudu mohla Milada Horáková ujít, kdyby byla před svým zatčením přijala nabídky k emigraci. Ona je ale odmítla, protože chtěla bojovat proti komunistům.

Národně socialistická politička se stala ústřední postavou vykonstruovaného monstrprocesu a byla obviněna z vyzvědačství a vlastizrady. Hlavní prokurátorkou zde byla nechvalně známá Ludmila Brožová Polednová. Milada Horáková byla dobře známá i v zahraničí. Populární byla například ve Francii či ve Velké Británii. Komunisté chtěli dát v procesu najevo, že nemají slitování nad nikým, kdo se proti nim postaví, bez ohledu na kritiku ze strany Západu.

U soudu svým vzdorem vytáčela fanatického Urválka

Statečná politička vynikala svými rétorickými schopnostmi, čímž vytáčela komunistického fanatického prokurátora Josefa Urválka, který se proslavil podobně nechvalným způsobem jako Brožová Polednová. Nelíbilo se mu, že obžalovaná vzdorovala, nedržela se textu, který všichni museli před soudem odříkat nazpaměť. Nejspíše do poslední chvíle Milada Horáková nevěřila, že ji odsoudí k trestu smrti. Svědčí o tom ostatně i soudní jednání při monstrprocesu. Kdykoli to bylo možné, brala vinu na sebe, aby ochránila ostatní a bojovala i za nižší tresty pro ně.

Zlomit se jim Miladu Horákovou nepodařilo ani před soudem, probíhajícím ve dnech 31. května až 8. června 1950. Ani poté, co předseda senátu Karel Trudák vynesl nad ní i třemi dalšími odsouzenými (Janem Buchalem, Závišem Kalandrou a Oldřichem Pelcem) rozsudek smrti. Sama odmítla i žádost o milost u prezidenta Klementa Gottwalda, protože se před ním nechtěla ponižovat.

Krátce před zrůdnou popravou, spíše vraždou, protestovaly u tehdejšího komunistického prezidenta Klementa Gottwalda takové osobnosti jako bývalý britský premiér Winston Churchill, filosof Bertrand Russell, bývalá americká první dáma Eleanore Rooseveltová či jeden z nejvýznamnějších vědců 20. století, fyzik Albert Einstein. Na rozsudku jejich aktivita ale nic nezměnila. Popravu dělala ještě strašnější i skutečnost, že Milada Horáková umírala na šibenici čtvrt hodiny, kdy nezemřela na zlomení vazu, ale pomalým udušením.

Až do tragického konce měla hlavu vztyčenou

Svoji statečnost si Milada Horáková zachovala až do samého konce, když ve svém posledním dopise svým blízkým napsala: „Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi. Jsem jen a jen Vaše. Milada.“

Životní příběh této političky je příběhem nesmírné odvahy, obrovského odhodlání a oddanosti svobodě a demokracii. Navzdory všemu zůstala neochvějná ve svém přesvědčení bojovat za správnou věc bez ohledu na to, jaké nebezpečí to pro ni znamenalo. Její postoje a činy nám mohou být i dnes inspirací a není divu, že v Česku dodnes sklízí Milada Horáková obdiv mezi demokraticky smýšlejícími lidmi napříč politickým spektrem.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz