KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Tomáše Zdechovského: Na vzniku státu se podíleli i legionáři. Odkaz 28. října je stále živý i po rozpadu Československa

V nově vzniklém státě si kromě Slováků polepšily také ženy, které mimo jiné získaly volební právo. Už Washingtonská deklarace, o níž bude ještě řeč, výslovně zmiňovala, že „ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužů.“ Nezůstalo jen u prohlášení a rovnoprávnost byla opravdu zakotvená i v ústavě z roku 1920. Pro srovnání, ženy u nás dostaly volební právo mnohem dříve než ve Velké Británii, kde ke zrovnoprávnění volebního práva mužů a žen došlo až v roce 1928. Ani v dalších letech po skončení druhé světové války nebylo volební právo žen v Evropě samozřejmostí. V Belgii bylo volební právo žen zavedeno v roce 1948 a ve Švýcarsku na celostátní úrovni teprve od roku 1971.

Vzniku státu napomohly nuzné sociální podmínky a epidemie

Vraťme se ale zpět ke 28. říjnu. Historické události obvykle nebývají dílem nějaké náhody a mají více příčin. Ani vznik Československa nebyl žádnou výjimkou. Jak připomíná historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, k rozpadu Rakouska-Uherska a následnému vzniku Československa nemalou měrou napomohly nuzné sociální podmínky, k nimž se přidala epidemie španělské chřipky, kterou se v letech 1918-1920 mělo nakazit až 500 milionů lidí, což byla zhruba čtvrtina celosvětové populace a stále více než dvojnásobné množství ve srovnání s počtem nakažených covidem.

Je nutné mít také na paměti, že Československý stát by se nepodařilo vytvořit, nebýt obrovského úsilí představitelů zahraničního odboje, kterým se nakonec podařilo získat podporu mezi dohodovými velmocemi. Jednání nebyla vůbec snadná, protože mocnosti Dohody původně nebyly myšlence rozbití Rakousko-Uherska nakloněny. Třemi hlavními osobnostmi zahraničního odboje byli vedle Tomáše G. Masaryka také Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Právě pozdější první československý prezident stál u myšlenky vzniku společného státu Čechů a Slováků. Ve věku 64 let, kdy většina lidí odchází na odpočinek, začal po vypuknutí první světové války usilovat o vybudovaní Československa. Ve spolupráci s osobnostmi, jako byl britský novinář a historik Robert William Seton-Watson, známý svými sympatiemi k utlačovaným slovanským národům v Uhersku, začal Masaryk seznamovat politiky dohodových mocností s českými požadavky. 

Celému úsilí výrazně napomohl Edvard Beneš, který prokázal diplomatické schopnosti později vyzdvihované i samotným T.G. Masarykem. V České republice je bohužel upozaďovaný podíl Milana Rastislava Štefánika, který dokázal uplatnit své vojenské schopnosti při vytváření legií a disponoval i cennými kontakty na významné politiky z dohodových mocností. Mimo jiné zprostředkoval Masarykovi setkání s francouzským premiérem Aristide Briandem a vlivnými novináři.

Vojenské úspěchy zmíněných legií vyvolaly zaslouženou pozornost i obdiv po celém světě. Ruským legiím se po bolševickém převratu podařilo ovládnout celou sibiřskou železniční magistrálu a kontrolovat důležitá místa spojující asijskou a evropskou část Ruska. Zapojení našich legionářů v Rusku proti bolševikům, ale i jejich účast na dalších bojištích výrazně pomohlo představitelům odboje přesvědčit západní velmoci o podpoře československé věci. 29. června roku 1918 uznala Francie Československou národní radu de facto jako spojeneckou vládu. Dále ji 9. srpna následovala britská, 3. září americká a 3. října i italská vláda.

Manželství s Maďary se nevydařilo, pomohly tři dokumenty

Pro pochopení faktu, že se události 28. října neodehrály v historickém vzduchoprázdnu, je důležité zmínit zde i tři důležité dokumenty, které předznamenaly vznik Československa. Prvním z nich byla takzvaná Clevelandská dohoda z října roku 1915. Jednalo se o prohlášení krajanských organizací sdružujících Čechy a Slováky v USA, kteří v něm vyjádřili podporu projektu československého státu. Prohlášení mělo dohodovým mocnostem ukázat zájem těchto dvou národů společně bojovat za sebeurčení.

Dalším důležitým milníkem byla Pittsburská dohoda z 30. května 1918, v níž Češi a Slováci v USA deklarovali požadavek zřízení samostatného demokratického československého státu. Masaryk tak získal důležitý argument pro přesvědčení americké strany, aby podpořila samostatnost, a ne jenom autonomii pro národy Rakousko-Uherska slibovanou v jednom ze 14 bodech programu prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna roku 1918. Za zmínku stojí, že několik dní předtím se slovenští politici definitivně rozešli s Uherskem na poradě Slovenské národní strany v Turčianském Svatém Martině. Orientaci Slováků shrnul velmi výstižně slovenský katolický kněz Andrej Hlinka, když prohlásil: „Neobcházejme otázku, řekněme otevřeně, že jsme pro orientaci československou. Tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo. Musíme se rozejít.“

Rakousko-uherský císař Karel I. se ještě pokusil zachránit monarchii tím, že 16. října 1918 adresoval americkému prezidentu Wilsonovi návrh federalizace monarchie v rámci takzvaného Národního manifestu. Pokud by monarcha s tímto návrhem přišel o rok dříve, setkal by se s mnohem větší podporou, v říjnu roku 1918 už ale bylo pozdě. Celý návrh byl navíc problematický právě z toho důvodu, že se netýkal uherské části, k níž patřilo i Slovensko a kde byl národnostní útlak mnohem větší než na území Předlitavska.

Dostáváme se tak ke třetímu důležitému dokumentu, kterým je Washingtonská deklarace zveřejněná 18. října 1918 v americkém tisku, byla prohlášením zahraničního odboje, v němž byla vyhlášena a nezávislá Československá republika. Jednak se jednalo o reakci na Národní manifest Karla I. s cílem ukázat, že pouhá autonomie už k uspokojení požadavků Čechů a Slováků stačit nebude. Ne náhodou připomínala Washingtonská deklarace svým vyzněním Deklaraci nezávislosti USA. Zmíněné prohlášení mělo co nejvíce zapůsobit na americkou veřejnost tak, aby se s ním dokázala co nejvíce ztotožnit.

Následné konstatování možná některé překvapí, ale dokument se odvolával na skutečnost, že Češi a Slováci měli společný stát už v 7. století. Už předtím se navíc při jednáních s politiky Dohody argumentovalo o něco pozdějším obdobím - Velkou Moravou coby společným státem Čechů a Slováků. Tento způsob zdůvodnění požadavku samostatnosti byl z hlediska historického přinejmenším silně zjednodušující a zkreslující. Je třeba si ale uvědomit, že odvolávání se na historické důvody bylo jediným způsobem argumentace, na který byli představitelé mocností Dohody ochotní přistoupit.

Andrássyho nótu si lidé vyložili jako uznání nezávislosti

Události pak nabraly velmi rychlý spád. Masaryk dostal 18. října od amerického prezidenta příznivou odpověď na Washingtonskou deklaraci a 20. října pak informovalo americké velvyslanectví v Paříži Edvarda Beneše o odpovědi prezidenta Wilsona rakousko-uherské vládě. V ní se uvádělo, že mír bude možný jen za podmínky uznání samostatnosti Čechoslováků a jihoslovanských národů.

Císař Karel I. se 22. října sešel s Václavem Klofáčem který byl místopředsedou Národního výboru československého, tehdejšího hlavního orgánu české politické reprezentace. Monarcha Klofáče žádal, aby následující události proběhly bez krveprolití. Také velení pražské vojenské posádky souhlasilo, že nebude klást nadcházejícím událostem žádný odpor a omezí se pouze na udržení pořádku.

Logickým vyústěním byla takzvaná Andrássyho nóta z 27. října, kde Rakousko-Uhersko uznalo podmínky dané 14 body prezidenta Wilsona z ledna 1918, které zmiňovaly i sebeurčení národů Rakousko-Uherska. Nezávislosti tak už nestálo prakticky nic v cestě. Zprávu o zveřejnění Andrássyho nóty o den později si pak lidé vyložili jako uznání nezávislosti a stala se impulsem k bouřlivým demonstracím, při nichž byly ničeny symboly staré monarchie. Na Václavském náměstí u pomníku svatého Václava promluvil k davům kněz Isidor Zahradník a vyhlásil samostatný Československý stát.

Večer 28. října  také vydal Národní výbor zákon o zřízení státu československého. Dále bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru, jehož památná úvodní slova zněla: „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu.“  Za oběma dokumenty stáli Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a zástupce Slováků Vavro Šrobár, kteří se zapsali do dějin jako „Muži 28. října.“

O dva dny později na Slovensku odhlasovala Slovenská národní rada v takzvané Martinské deklaraci jednoznačnou podporu československému státu. Zajímavé na tom je, že účastníci setkání SNR v Turčianském Svatém Martině v té době ještě vůbec nevěděli o vyhlášení státu, k němuž došlo 28. října.

První Československá republika bývá mnohdy až mytizována a líčena jako zlatý věk nebo ztracený ráj, což má samozřejmě na hony daleko k historické realitě. Během celé své existence musela čelit řadě problémů, ať už hospodářských, společenských a především národnostních. Třecí plochou nebyly jen vztahy mezi Čechy a Slováky, ale především s dalšími národnostními skupinami (především Němci), které tvořily dohromady třetinu obyvatelstva. Pestré národnostní složení se projevovalo i velikou roztříštěností politického scény, což silně komplikovalo sestavování stabilních vlád.

Společný stát Čechů a Slováků zanikl po necelých 75 letech od svého vzniku a jeho existenci můžeme vnímat jako přechodné období pro oba národy. Jeho vznik však ve své době nepochybně význam měl: pro Čechy se nesl ve znamení obnovy politické svébytnosti a slovenskému národu skončilo velice těžké období tvrdé maďarizace. 28. říjen předznamenal dvacetiletou éru, kdy Československo bylo po celou dobu ostrovem svobody a demokracie.

Přestože už Československo neexistuje, odkaz 28. října je pro nás stále živý i nadále. První československá republika stála jednak na osobě jejího zakladatele a prvního prezidenta T.G. Masaryka a také hrdinství legionářů. Právě oni pomohli bez jakékoli nadsázky stát vybojovat. Jak k politickému odkazu prvního prezidenta coby neúnavného obhájce demokratických hodnot, tak i k chrabrosti legionářů vyvracející zažitá klišé o Češích jako národu Švejků, se můžeme v České republice hrdě hlásit i dnes. 

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL