ROZHOVOR | Deset let od úmrtí Václava Havla. Oslovoval mě pravdivostí, uměl se obětovat. Na osud si nestýskal, říká biskup Malý

Když jej viděl poprvé v bytě Václava Bendy na jaře roku 1978 při zakládání Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, byl jeho rétorikou a vystupováním ohromen. Biskupa Václava Malého už tehdy fascinovalo, že proslov Václav Havla měl logiku. „Vše, co řekl, mělo svoji váhu. Měl vzácný dar, že uměl projednané téma tak shrnout, že už nebylo co k němu dále dodávat,“ vzpomíná římskokatolický duchovní a držitel nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie za osobní nasazení v prosazování lidských práv. Bývalý mluvčí Charty 77 z roku 1981 se domnívá, že nejvýznamnější tvář disentu se v prezidentském úřadu nedopustila žádného výraznějšího pochybení, kterým by poškodil zemi. Malý mu ale přesto některé nedostatky vytýká. „Osobně mně vadí, že více netlačil na potrestání komunistického bezpráví. Jeho omylem také bylo, že chtěl dělat nepolitickou politiku. Na scéně měl ale proti sobě silného rivala v podobě Václava Klause. Oba měli úplně rozdílné vidění světa,“ všímá si někdejší člen Československého helsinského výboru a první mluvčí Občanské fóra, který měl o kamaráda největší strach v roce 1983, kdy dostal těžký zápal plic.

Bývalého topiče mrzí, že někteří lidé jej nyní dehonestují. „Část lidí si do Havla vtělila jakýsi ideál, a když zjistili, že neodpovídá jejich obrazu, tak byli rozčarovaní. Bohužel dnes se vlastnosti jako svědomí a pokora, na něž Havel kladl důraz, z našich životů úplně vytrácejí.“ míní laureát Řádu T. G. Masaryka III. třídy. Církevní představitel, který byl v lednu 1979 zbaven státního souhlasu a v témže roce sedm měsíců vězněn bez rozsudku justice, neodsuzuje bojovníka proti komunistickému režimu za projevení určité slabosti, když v roce 1977 nabízel prokurátorovi, že omezí své aktivity, aby byl propuštěn. „Podlehnout ve slabosti špatnému rozhodnutí může každý, klíčové ale je, jak se s ním vypořádá. A Václav Havel tento moment zvládl skvěle. Nevymlouval se a vše si v disentu pak odpracoval. Havlův napsaný dopis Husákovi vypovídá o jeho neskutečné odvaze,“ tvrdí i významná tvář Sametové revoluce. Havel, jenž si vážil křesťanství, byl podle Malého bohém, který ale vždy dodržel své slovo, pokud nebyl zatčen. Kněz, který se podílel na tvorbě katolického samizdatu, podotýká, že si nikdy na svůj osud nestýskal. „Patřil mezi osobnosti, které mě inspirovaly,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz Václav Malý.

NA BRODWAY KVŮLI KOLEGŮM NEODLETĚL, ZŮSTAL VE VĚZENÍ

Pane biskupe Malý, jak často si na posledního devátého československého a prvního českého prezidenta Václava Havla, od jehož skonu uplynulo právě dnes deset let, vzpomenete?

Nepřipomínám si jej každý den, ale minimálně jednou do měsíce mu v myšlenkách vzdám hold. Vždy zjistím, jak moc jej i po deseti letech postrádám.

Čím vás inspiroval a co vám po jeho odchodu nejvíce chybí?

Václav Havel mě oslovoval pravdivostí, nepletichařil. Řekl na sebe věci, které by jiný skrýval. Vážil jsem si na něm, že se ani po jmenování do prezidentského úřadu do sebe neuzavíral. Byl jsem s ním v kontaktu hlavně před rokem 1989, ale přesto si troufnu říci, že na své politické úkoly se uměl vždy připravit.

Kde vás 18. prosince 2011 zpráva o přítelově smrti zastihla?

Po nedělní bohoslužbě jsme před deseti lety 18. prosince seděli s přáteli a najednou Daně Němcové (signatářka Charty 77 a jedna ze zakladatelek Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných - pozn. red.) někdo zavolal, že Václav Havel zemřel. Bylo mně velmi smutno, odešel dobrý člověk.

Už máte jasnou vizi, jak smutné výročí Václava Havla uctíte?

V Katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě má kardinál Dominik Duka sloužit za Václava Havla bohoslužbu a já s ním budu koncelebrovat. Jistě budu dojatý, vzpomínky na velkého přítele zase silně ožijí.

Václav Havel proslul citátem pravda a láska vítězí. Před deseti lety jste pro iRozhlas.cz na zmíněné téma řekl: „Stáli jsme na prahu nové doby, na prahu nového systému a dalo se očekávat, že také budou tendence u části tehdejších spoluobčanů nějakým způsobem se i třeba tvrdě vyrovnávat s minulostí a hlavně s nositeli násilí a ponižování lidí. Proto tedy to slovo padlo opravdu ve vhodný čas a láska a pravda, to je výzva, to je cesta pro každého z nás. Žít v pravdě i vůči sobě samému, vůči těm druhým. A samozřejmě láska znamená především také umět něco pro ty druhé obětovat.“ Jak moc se bývalý prezident obětoval pro druhé?

V první řadě musím říci, že na svém výroku bych ani po uplynulé dekádě nic neměnil. Plně se s ním stále ztotožňuji. Havlův citát, kterým se tak proslavil, je výzvou, která v sobě ukrývá naději udělat něco pro druhé. A bývalý prezident tak skutečně činil. Musím v tomto kontextu připomenout rok 1979, kdy byl za takzvané podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku. Dostal nabídku, že může okamžitě vycestovat do USA a stát se na Brodway v New Yorku dramaturgem, což pro něj muselo být nesmírně profesně lákavé. Mohl být slavný a pohybovat se ve světle zářivých reflektorů. On si ale dal podmínku, že vycestuje tehdy, až budou všichni ostatní členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kteří s ním byli odsouzeni (Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Otta Bednářová, Václav Benda a Dana Němcová - pozn. red), propuštěni na svobodu. Jeho požadavek ale nebyl splněn a on zůstal téměř čtyři a půl roku za mřížemi. Projevil obrovskou solidaritu vůči svým přátelům a tím se velmi obětoval. Nemyslel jen na svůj osud, byl nesmírně empatický, záleželo mu na druhých, a to i v prezidentském úřadu. Nevěnoval se jen agendě, ale neustále upozorňoval na určité křivdy, přešlapy a nespravedlnosti. Nikdy neopustil své myšlenky a přesvědčení.

Ještě bych se pozastavil u jeho motta o lásce a pravdě. Nemyslíte si, že je v dnešní době přežité, takové klišé stejně jako při vší úctě vaše biskupské krédo pokora a pravda? V dnešním světě přece vládne komerce, peníze, sobeckost a hrubost.

Všem zmíněným pojmům, které jste vyjmenoval, můžeme čelit další dávkou vzteku a nenávisti. Anebo můžeme prokázat úctu k druhému tím, že jej budeme respektovat, což je pro každého z nás inspirující. Udržet mezilidské vztahy na určité úrovni je druhem určitého životního směřování. Proto se nejedná o žádnou frázi či klišé. I v dnešní společnosti má motto o lásce a pravdě své místo.

Rovněž až archaicky může nyní znít jeho apel, abychom pečovali o svědomí. Co si jako hříšníci máme pod touto prosbou vlastně představit?

V jeho podání se jednalo o to nepřehlušit sama sebe, aby si člověk uvědomil, že se rozhodl buď dobře, anebo zle. Jde o naslouchání svému vnitřnímu hlasu. Inspirovalo mě, že si uměl přiznat i špatné věci, zamyslet se nad nimi a zvažoval kroky, jak je napravit či dokonce odčinit. Šlo o citlivé rozhodování. Bohužel dnes se vlastnosti jako svědomí a pokora, na něž Havel kladl důraz, z našich životů úplně vytrácejí.

AUDIENCÍ DOKONALE VYSTIHL NORMALIZAČNÍ ŠEĎ V den Havlova úmrtí jste se pro soukromé křesťanské rozhlasové vysílání Proglas vyznal: „Byl to především člověk pravdivý, k ostatním i sobě samému. Přiznal své slabosti. Byl to zároveň člověk, který viděl vertikály i horizontály života. To je dodnes důležité, vidět dál než jenom do zítřka.“ Domníváte se, že jsme po desetiletí našli člověka, anebo politika, který nežije pouze současností? Napadá mě, že v tomto kontextu se Havlovi nejvíce podobal zesnulý předseda Jaroslav Kubera, který s oblibou říkával, že je nutné vidět za dva rohy.

I na současné politické scéně se vyskytují představitelé, kteří jsou slušní a aktuální problémy vidí i v kontextu širších souvislostí. Nejde jim jen o volební úspěch. Pokud mám být tedy adresný či konkrétní, pak musím zmínit například předsedu Senátu Miloše Vystrčila a senátora Pavla Fischera. Oba se umí vymezit proti určitým tématům a přitom zůstávají kultivovaní. Jsou mně sympatičtí i tím, že se nebojí jít proti proudu, což je u dnešních politiků už vzácná vlastnost, které si ale já osobně velmi vážím. Umět říci odlišný názor, než jaký mají moji kolegové, je nesmírně důležité. Měli bychom se řídit vlastními myšlenkami a nikoli opakovat názory třeba nadřízených, když s nimi nesouzním.

Vy jste se s Václavem Havlem seznámil při založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v roce 1978 v bytě Václava Bendy na pražském Karlově náměstí. Tehdy jste byl mladým kaplanem v Plzni. „Když jsem viděl Václava Havla, tak jsem nemohl ani dýchat, protože jsem znal jeho hry z konce 60. let, které se hrály v pražském Divadle Na zábradlí,“ pravil jste pro iRozhlas.cz krátce před Vánocemi roku 2019. Čím vás tak tehdy okouzlil a ohromil?

Když promluvil, tak jeho rétorika měla logiku, nešlo o žádné tlachání do prázdna. Vše, co řekl, mělo svoji váhu, a proto byl ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných nesmírně respektován. Měl vzácný dar, že uměl projednané téma tak shrnout, že už nebylo co k němu dále dodávat. Tím mě zaujal asi nejvíce. A pak také musím zmínit jeho typické ráčkování a styl mluvy, při němž často rozhazoval rukama. Může to znít humorně, ale i tyto věci k Václavu Havlovi neodmyslitelně patřily.

Která z jeho napsaných her vás nejvíce oslovuje a proč?

Líbí se mi například Zahradní slavnost či Žebrácká opera, která mě fascinuje svou stavbou. Ale nejvíce mě oslovuje Havlova Audience z roku 1975, v níž promítl své působení v trutnovském pivovaře. Jednalo se o dokonalé vykreslení šedé normalizace, před níž nebylo úniku a která neměla žádnou budoucnost. Závěr, kdy se sládek probudí, a začne se Vaňka vyptávat na vše znovu, nemůže být charakterističtější. Sice šlo o dokonalé popsání tehdejší doby, ale člověk se alespoň zasmál.

S Václavem Havlem a dalšími kolegy jste byli mezi prvními signatáři Charty 77, o rok později jste oba figurovali mezi sedmnácti zakladateli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Kdy jste o něj měl největší obavy? Jen připomenu, že jako disident byl komunistickou justicí uvězněn v letech 1979-1983 na čtyři a půl roku za podvracení republiky a v roce 1989 byl zadržen během takzvaného Palachova týdne a v únoru jej Obvodní soud v Praze 3 uznal vinným ze dvou trestných činů – podněcování a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. Po odvolání mu byl v březnu trest snížen na osm měsíců a propuštěn byl 17. května 1989 poté, co si odpykal polovinu osmiměsíčního trestu. Kromě odsouzení byl dvakrát ve vyšetřovací vazbě (14. ledna – 20. května 1977, 28. ledna – 13. března 1978) a v říjnu 1988 i listopadu stejného roku a říjnu 1989 byl na několik dní zadržován. Pro lepší přehled: Václav Havel za svůj život strávil kvůli svému přesvědčení 1655 dní ve vězení a vazbách.

Největší strach jsem měl při jeho prvním odsouzení za angažování při spoluzakládání Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tehdy dostal těžký zápal plic a musel být v březnu roku 1983 předčasně propuštěn. Poté jsem jej byl navštívit v nemocnici Pod Petřínem a jeho stav nevypadal vůbec dobře. Tenkrát jsem se za jeho uzdravení modlil.

V DOPISE PSANÉM HUSÁKOVI PROJEVIL VELKOU STATEČNOST

Někteří chartisté Václavu Havlovi vyčítali, že 6. dubna 1977, kdy špatně snášel vazbu, napsal prokurátorovi, že v případě propuštění se vyvaruje veškeré činnosti, která by mohla být kvalifikována jako trestná a přestane se veřejně projevovat v zahraničním tisku. Máme ale vůbec právo, zvláště ti, kteří v disentu nebyli, mu cokoli vytýkat a kritizovat jej za jeho tehdejší nabídku?

Máte pravdu, všechny události musíme dávat do kontextu doby, kdy se odehrály a nemůžeme je posuzovat současnou optikou. Havel nikdy nezastíral, že při první vyšetřovací vazbě psychicky trpěl a strádal. Měl strach o své přátele a byl naprosto odříznutý od jakékoli dění. Vyšetřovatelé mu navíc neustále říkali, že Charta 77 skončila a s tím i veškerý občanský odpor. Nemohl tušit, že fabulují a že Charta 77 funguje dál a dokonce se rozvíjí. Podlehnout ve slabosti špatnému rozhodnutí může každý, klíčové ale je, jak se s ním vypořádá. A Václav Havel tento moment zvládl skvěle. Mohl se vymlouvat, že vše bylo interpretované jinak. Místo toho řekl pravdu a nekličkoval. Tím u mě obrovsky stoupl a své pochybení, pokud se tak vůbec dá nazvat, si velmi tvrdě v disentu poté odpracoval. Kdo se neocitl v Havlově roli, nemá mu co vyčítat.

Na jaký jeho počin jste nejvíce hrdý či pyšný? Jednalo o známý dopis, jenž 8. dubna 1975 adresoval tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a budoucímu prezidentovi Gustávu Husákovi, který předznamenal vznik Charty 77. Velmi přesně v něm analyzoval strach, lhostejnost, sobectví, pokrytectví a ponížení lidí v komunistické společnosti. Otevřeně se vymezil proti normalizaci. Odpověď z Hradu však nikdy nepřišla. Anebo si více ceníte, že odolal nabídce komunistického režimu odejít na Západ a místo toho šel do vězení?

Nechci srovnávat. Musím říci, že oběma svými statečnými postoji mě velmi ohromil. Jeho dopis Gustávu Husákovi jsem četl a napsat tak otevřený, kritický dopis vlivnému komunistickému představiteli, vyžadovalo obrovský kus odvahy. Je zapotřebí si připomenout, že Husáka oslovil v době největší a nejtvrdší normalizace, jakou si dovedeme představit. A přesto se nebál mu napsat, jak vidí tehdejší stav společnosti. Tehdy opravdu projevil velkou statečnost.

Svěřil se vám, jak snášel neustálé pronásledování a šikanu ze strany StB? V televizním dokumentu Občan Havel přikuluje líčil, jak represivní složka schválně zakázala silničářům, aby mu protahovali zasněženou cestu z Hrádečku, když každé ráno jezdil do trutnovského pivovaru, kde v roce 1975 pracoval. Anebo hořce komentoval, jak slušně zašel za příslušníky StB, že jede s vozem do servisu, protože mu prasklo čelní sklo a s ním podle vyhlášky nesmí jezdit. Agenti kývli a sotva Havel nastartoval, tak ho zastavili a pokutovali jej za jízdu s prasklým sklem…

Nikdy si na svůj osud nestýskal a na šikanu si nestěžoval. Pronásledování agenty StB bral jako součást svých postojů, ze kterých neuhnul. Proto si i špehování zejména na Hrádečku snad i zvykl. Když už jsme spolu hovořili, tak se zajímal o druhé, jak snášejí represe, anebo diskutoval o dalším směřování disentu, zkrátka jak viděl tehdejší situaci. Hodně se mnou řešil a probíral své vztahové záležitosti.

Kterak na vás Václav Havel působil v soukromí, když jste se například s disentem scházeli na jeho chalupě na Hrádečku u Trutnova?

Osobně jsem moc na Hrádeček nejezdil, stýkali jsme se hlavně v Praze. Vždy na mě působil jako plachý, ale uvážlivý a respektovaný člověk. V disentu byl respektovanou osobností, která měla slovo. Byl ukázněný, a proto vždy splnil, k čemu se zavázal, i když byl typickým bohémem, který často navštěvoval restaurace. Přesto druhý den zodpovědně pracoval na věcech, které měl v gesci. Tedy pokud jej bezpečnostní složky nezadržely. Strávil jsem s ním velké množství času a byl jsem pro něj zpovědníkem. Nemyslím teď zpovědníka z církevního pohledu, ale z přátelského pouta. Proto o Václavu Havlovi vím mnoho osobních věcí, které nikdy nebudu publikovat. Ale snad mohu prozradit jednu historku, kdy jej jako už prezidenta přijal na audienci v Římě papež Jan Pavel II. a tehdy si podle jeho slov dlouho povídali a Havel se mu svěřil se vším. Když se vrátil do Prahy, z legrace mně řekl, že mně jako zpovědníkovi dává výpověď, protože už má mnohem váženějšího, a to papeže. A tak jsme se tomu oba ze srdce zasmáli.

Jako představitele církve se vás musím zeptat, jak se Václav Havel stavěl k víře?

Byl k ní plachý, ale křesťanství si vážil. K církvi si ovšem zachovával jistý odstup a o víře se zdráhal mluvit. Moc dobře ale věděl, jak jsou duchovní hodnoty pro společnost a člověka důležité. Duchovní rovina u něj hrála velkou roli. Slyšel jsem, že se krátce před svou smrtí vyznal z víry v Boha. Víru v soukromí ctil. A to i jako prezident. Když jsme se viděli, chtěl, abych mu udělal křížek na čelo.

PAPEŽE PO PŘÍLETU OKOUZLIL NETRADIČNÍM UVÍTÁNÍM

Můžete říci, kterak se Václav Havel zasloužil o návštěvu papeže Jana Pavla II., který nejen za věřícími přiletěl do někdejšího Československa 21. a 22. dubna 1990? Návštěva Svatého Otce se vždy dlouho plánuje dopředu, není vzácností, že se na ní pracuje i dva roky a najednou papež zemi poctil návštěvou ani ne půl roku po Sametové revoluci…

Na papežově misi měl Václav Havel jistě velkou zásluhu, ale při vší úctě k němu, nepřiletěl jen kvůli němu. Jan Pavel II. velmi citlivě vnímal, že právě českoslovenští věřící, duchovní i představitelé křesťanských církví byli z celého východního bloku spolu s věřícími i představiteli církve v Sovětském svazu nejvíce perzekvovaní a pronásledovaní. Chtěl jim za jejich statečnost a odvahu poděkovat, proto okamžitě našel termín pro návštěvu tak brzy. Samozřejmě ale Havel v papežově příletu sehrál svoji roli. Jan Pavel II. četl, co napsal, sympatizoval s esejí Moc bezmocných. Papež sám hrál v mládí divadlo, a proto měl k prezidentovi tak blízko. A jistě jej okouzlil i netradičním uvítáním na pražském ruzyňském letišti. Neměl takový oficiálně slušný projev jako ostatní státníci. Tehdy mu po přistání řekl: „Nevím, zda vím, co je zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem účastníkem zázraku.“ Václav Havel tehdy v sobě dramatika nezapřel a Jan Pavel II. si tak originálního proslovu vážil.

Velkou oporou mu byla první manželka Olga Havlová. Jaký měli spolu vztah? Europoslanec a někdejší disident Alexandr Vondra jej v loňském rozhovoru pro EuroZprávy.cz charakterizoval následovně: „Oba se dost doplňovali. Olga byla dámou ze Žižkova, která se běžně pohybovala mezi obyčejnými lidmi. Přesto výborně ladila k Havlovi, jenž naopak pocházel z velmi noblesního rodu významných stavitelů a průmyslníků. Nabízela mu pohled, jak uvažují prostí lidé například v hospodě. Každý byl úplně jiný, a přesto měli k sobě blízko. Na Olgu rovněž velmi rád vzpomínám.“ Souzníte s Vondrovým hodnocením?

Rétoriku Alexandra Vondry plně schvaluji. Václav Havel na Olze hodně lpěl. Řešil s ní všechna klíčová rozhodnutí, byla jeho první posluchačkou, když jí četl, co napsal. A také je příhodné říci, že na její názory hodně dal. Měl k ní respekt. Ale také se jí svěřoval s osobními záležitostmi ohledně jiných žen, což pro paní Olgu nebylo jistě jednoduché a snadné. Jednalo se o nesmírně statečnou ženu a silnou osobnost.

Nedávno jste převzal na francouzském velvyslanectví v Praze nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie, které se uděluje za vynikající civilní nebo vojenské zásluhy o francouzský národ. Vy jste jej převzal za osobní nasazení v prosazování lidských práv.  Ve svém poděkování jste mimo jiné připomněl, jak důležité bylo pro chartisty setkání s prezidentem Françoisem Mitterandem 9. prosince 1988 právě na pražském velvyslanectví, a to v Buquoyském paláci na Malé Straně. Tušil Václav Havel, že se změna politických poměrů blíží, když Mitterand při snídani upřednostnil disent před prezidentem Gustávem Husákem?

Audience u pana prezidenta Mitterranda byla velkým zlomem. Vyslala jasný signál, že nás komunistický režim musí brát vážně. Pokud si mysleli, že jsme jen nějaká parta, která pouze protestuje proti nespravedlnosti, tak se ten den přesvědčili, jakého uznání na mezinárodní scéně se nám dostalo, a uvědomili si, že žijí v hlubokém omylu. Zde jsme našli naději a vzpruhu, proto jsme ambasádě stále vděčni. Vůbec jsme ale nemohli tušit, že se do roka režim zhroutí. Sice byl u moci Michail Gorbačov se svou perestrojkou, ale českoslovenští komunisté jeho změny neuznávali, nebyli jimi nadšeni. Pokud náhodou někdo po snídani propadl nějaké euforii, tak jej z ní doslova vyléčily lednové brutální policejní zásahy během takzvaného Palachova týdne v roce 1989. Po nich navíc nastalo zatýkání, které se nevyhnulo ani Václavu Havlovi.

Václav Havel byl známý pro svoji plachost, nezalekl se davů lidí na Václavském náměstí a později na Letné v Listopadu 1989, které jste tehdy moderoval?

Byla na něm alespoň zpočátku znát nervozita, a to například i při jednotlivých jednáních. Když ale viděl, že jeho počínání má u veřejnosti tak ohromný souhlas i podporu, tak se uklidnil. Řekl bych, že si pak té neopakovatelné atmosféry, kdy lidé vyšli do ulic a dávali najevo odpor proti režimu, i užíval.

Byl podle vás připraven na roli prezidenta země, kterou přinesla překotná Sametová revoluce? Do úřadu nastoupil 29. prosince 1989.

Všemu se učil za pochodu. Od přírody byl plachý, a tak si musel zvykat na veřejná vystupování, a to i v zahraničí. Na tak velkou životní turbulenci, jakou Václav Havel během revoluce zažil, se nešlo nachystat. Vždyť na Hradě po Husákově odchodu vůbec nic nefungovalo, navíc neměl k ruce aparát, který by měl s fungováním úřadu jakékoli zkušenosti. Musel se obklopit lidmi, kterým důvěřoval. A tak se vše rozjíždělo pozvolna. Veškeré přešlapy či nedostatky ale Václav Havel dovedl překrýt svou neuvěřitelnou autoritou. Začátky neměl se svým vybraným týmem vůbec jednoduché.

MĚL VÍCE TLAČIT NA POTRESTÁNÍ KOMUNISTICKÝCH ZLOČINŮ

Ve dva roky starém rozhovoru pro Novinky.cz jste mimo jiné zmínil: „Vedle Antonína Dvořáka jsou Kundera a Havel nejslavnější Češi, a tak to asi zůstane. Alexandr Dubček má také své zásluhy, ale byl to člověk minulosti. Utkvěl v socialismu s lidskou tváří a ten my jsme nechtěli. Symbolem toho byl Václav Havel a zásadně jako prezident neselhal.“ Opravdu není co Havlovi vytknout za jeho dobu v úřadě? Nevadí vám, že například nepostavil komunisty mimo zákon?

V první řadě bych podotkl, že každý člověk dělá chyby, a proto se mu vždy dá něco vytknout. Je nutné si uvědomit, že Václav Havel nebyl všemocný a po revoluci nebyla veřejná poptávka ani vůle na postavení komunistů mimo zákon. Osobně mně vadí, že více netlačil na potrestání komunistického bezpráví, tedy zločinů, které strana napáchala na jejich odpůrcích. Na druhou stranu musíme opět vše vnímat v kontextu s tehdejší dobou. Jistě se bál, že kdyby veřejně začal vyzývat k potrestání zločinů, mohl by v zemi vyvolat chaos, destabilizaci i pomstychtivost. Zřejmě měl strach, aby nebyla narušena klidná demokracie. Ano, chyb se dopustil, když hodlal dělat nepolitickou politiku a vymezoval se proti stranám. Někdy své schopnosti přeceňoval jako v otázce izraelskou-palestinského konfliktu. Nabídl se, že jej vyřeší a vidíte, spor je aktuální i dnes a hlavně není dodnes vyřešený.

Nesmíme však ignorovat fakt, že měl na politické scéně silného rivala v podobě Václava Klause a jeho křídla. Oba měli úplně rozdílné vidění světa. Klaus preferoval ekonomii, Havel byl zaměřen na humanismus. Přesto si ale nenechal vše líbit. Dodnes velmi oceňuji jeho projev, který před oběma komorami Parlamentu České republiky přednesl 9. prosince 1997 v Dvořákově síni Rudolfina. Opět v něm projevil svoji odvahu. Kdybych měl hodnotit Václava Havla jako hlavu státu, tak by řekl, že svůj úřad vykonával velmi dobře. Jako prezident žádným svým rozhodnutím zemi nepoškodil.

(Projev byl tehdy namířený proti premiérovi Václavu Klausovi a ODS. Mimo jiné v něm od Havla zaznělo: Převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a že politické strany - ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech - jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami; mnoho lidí se diví, proč po osmi letech budování tržní ekonomiky je na tom naše hospodářství nevalně, takže vláda musí narychlo balit různé úsporné balíčky - pozn. red.)

Václava Havla jste dobře znal, dovedete predikovat, co by řekl skutečnosti, že komunisté, kteří mu tolik ztrpčovali život, se poprvé v dějinách země po říjnových volbách nedostali do parlamentu?

Jistě by byl potěšený, protože už bylo ostudné, jak se komunisté podíleli na ovlivňování státu a chodu země. Ovšem nejedná se jen o komunisty. Stále jsou tady vlivní lidé, kteří sice nikdy nebyli ve straně, ale jejich morální vlastnosti také nejsou pro ostatní příkladné a nemohou být vzorem pro důvěru. Zřejmě by se Václav Havel zaměřoval i na tuto skupinu a jejich moc by zdůrazňoval.

Zmínili jsme Alexandera Dubčeka, od jehož narození na konci listopadu uplynulo sto let. Jaký měl vlastně postoj k Dubčekovi, který těžce nesl, že se po Listopadu 1989 nestal hlavou státu?

Havel mu nedal pocítit, že se ohledně prezidentského úřadu těšil v roce 1989 větší důvěře. Veřejně jej nikdy nekritizoval, že Dubček nepodporoval disent a přitom žil v Bratislavě. Musím říci, že v Chartě 77 byla jeho pasivita pro nás zklamáním. Na rozdíl od nás Dubčekovi nehrozilo, že by jej Husák nechal zavřít do vězení. Pro Západ byl stále ikonou pražského jara 1968 a jeho zatčení by vyvolalo mezinárodní skandál. Dubček si toho musel být vědom. Přesto se vůbec v disentu neangažoval.

LIDÉ NEPOCHOPILI, ŽE NENÍ VŠEMOCNÝ, PROTO MU NADÁVAJÍ

Nemrzí vás, že někteří lidé Václava Havla dehonestují a hovoří o něm vulgárně, zatímco v zahraničí je uctívaný? Například i v dalekém Japonsku mu v prosinci odhalili první lavičku, a to na hirošimské univerzitě Šudó. Vy jste jejich určitý postoj vysvětlil v už vzpomínaném rozhovoru pro iRozhlas.cz z prosince 2019, kdy jste uvedl: „To byl člověk, kterému byla sláva také břemenem. Každý si do něj vtěloval všechny naděje a ukazuje se to i dneska, když zpětně bohužel je neprávem kritizován za kdeco.“ Proč si myslíte, že se veřejnost až příliš upnula k Havlovi, a to i se svými osobními ambicemi?

Víte, někteří lidé si do prezidenta Havla vtělili jakýsi ideál, a když zjistili, že neodpovídá jejich obrazu, tak byli rozčarovaní. A proto jej začali urážet, když jim nenaplnil jejich osobní ambice, protože si mysleli, že je všemocný. Jedná se o naprosto neobjektivní představu, že prezident může zařídit vše. Havel měl autoritu, ale jako prezident se musel řídit ústavou, která stanoví určitá meze, za něž nemůže ani nejvyšší činitel zajít. Mrzí mě, že lidé, kteří zažili nějaký neúspěch, si jej spojují s Václavem Havlem a vulgárně jej nyní dehonestují a špiní tak jeho odkaz. Generace, která se narodila po roce 1989, už tak k němu není agresivní a někteří mladí jej dokonce i ctí.

Na co by uznávaný politik podle vás v současné době nejvíce upozorňoval, co by mu vadilo?

Václav Havel i přes všechny moderní technologie, které už za jeho života byly k dispozici, dbal na osobní setkání. V současné době by mu vadila netolerantnost. Převládá tady totiž postoj, že když někdo má zcela jiný názor než vy, tak se s vámi okamžitě přestane bavit a zavrhne vás. Jistě by citlivě i vnímal, že společnost je velmi rozkolísaná. Vyskytly se zde dva tábory lidí, které spolu nejsou schopné komunikovat, a to není nikdy dobré. Jsem přesvědčený, že by nyní lidi upozorňoval, aby byli aktivní a nespoléhali tolik na politiky, že vše za ně udělají. Nabádal by, aby normální člověk se třeba více zapojoval do dění ve své obci, a tak byl prospěšný. Lamentování nad tím, že něco není, samotný problém nevyřeší. Vadilo by mu tvrzení, že jedinec nic sám o sobě nezmůže. A jistě by apeloval na lidskou slušnost. Byl Václav Havel doposud nejlepším člověkem, kterého jste na své životní pouti potkal?

Za svůj život jsem potkal mnoho vzácných a statečných lidí, mezi něž Václava Havla bezesporu řadím. Nebyl jediným odvážným člověkem, jehož jsem na své životní pouti potkal. Ovšem patřil mezi osobnosti, které mě inspirovaly. Před deseti lety odešel dobrý člověk, který tady chybí.