ROZHOVOR | Nebuďte s tím sami, po vyslovení problému přijde úleva. Neuroložka pro EZ hovořila o dopadech šikany na děti

Co mám jako rodič pro dítě udělat, když zjistím, že je ve škole šikanované? 

Dítě potřebuje cítit podporu a jistotu, zásadní je důvěra. Nenuťte dítě k setkání s agresorem. Pokud se mi dítě s tímto problémem svěří, je velmi důležité nevysmívat se, nesvalovat vinu, ale zasáhnout. 

Každá škola by měla mít metodika prevence a psychologa. S těmi je potřeba mluvit v první řadě a nebrat řešení do svých rukou. Je vhodné dítě podpořit v nahlášení šikany, může se bát zhoršení. 

Jak přesvědčit dítě, aby si řeklo o pomoc? 

Tady to stojí na důvěře mezi rodičem a dítětem. Pokud je narušená, dítě nejspíše za rodičem nepřijde. Existují však preventivní programy, které děti podpoří v hlášení šikany. Dítě může jít za učitelem, školním psychologem, zavolat na krizovou linku nebo Linku bezpečí. Důležitá je podpůrná síť okolí, nápomocní mohou být i kamarádi. 

Může rodič nějakým způsobem poznat, že je jeho dítě šikanované? Jak se to na něm může projevovat? 

Fyzická šikana je viditelnější, přesto dítě může šrámy schovávat. Vnímavý rodič si může všimnout změny chování. Dítě je více zamlklé, uzavírá se do sebe, může se projevit i výrazné impulzivní chování, neklid, zhoršení spánku – zejména pozdní usínání, neklidné sny a ranní únava. Je možné pozorovat i frustraci, kterou si dítě začne vybíjet na někom slabším. 

Časté jsou i somatizace stresu jako bolesti hlavy, břicha, ale i závratě, změny v jídle. Bývá obecně zhoršené soustředění a větší výbušnost. 

U kyberšikany můžeme pozorovat častější pobyt na sociálních sítích a potřebu se schovávat. 
 
Jaký je rozdíl mezi šikanou, když je dítěti například osm let a chodí na základní školu, a pak když už je ve věku okolo 15 let a pohybuje se ve středoškolském kolektivu? Zejména by mě zajímalo, jak to může ovlivnit jeho budoucí vývoj, protože pokud se nepletu, jde o naprosto odlišné vývojové fáze dětské psychiky. 

Osobně si myslím, že šikana je devastující v každém věku, včetně dospělých. Kdykoliv situaci nemůžeme změnit, ztrácíme jistotu. Malé děti mají menší schopnost říkat ne a může být pro ně náročné obrátit se na učitele jako autoritu. 

U adolescentů je velmi důležitá potřeba zapadnout do kolektivu a tu šikana narušuje. 

Dají se nějak popsat rozdíly v dopadech fyzické a psychické šikany? Alespoň podle mého názoru je psychickou bolest často daleko horší léčit... 

Fyzická šikana je také zásah do integrity, obě mají vliv na spuštění traumatu. Trauma vzniká tam, kde se cítíme ohrožení, bezmocní a situaci nemůžeme ovlivnit. U fyzické šikany dítě může zažít pocit ohrožení života, a to se velmi zapíše do mysli i tělesných reakcí. Může se stát, že se objeví flashbacky v pozdější době, naše mysl si může spojit nějaké vjemy, jako jsou například pachy, slova, obrazy, se vzpomínkami a náhle se objeví poplašná reakce. 

Nepřísluší mi hodnotit, která varianta je horší, záleží i na psychickém nastavení, odolnosti a tom, jakou podporu dostaneme. I drobný výsměch nás může po letech ovlivnit a dovést například k poruše příjmu potravy. 

Může trauma z šikany vyústit až v sebevražedné myšlenky a sebepoškozování? Jak v takové chvíli jako rodič mám zasáhnout? 

Ano, bohužel může. Sebevražedné myšlenky dítě často nesdělí, případně jen kamarádům, na sociálních sítích. Toto už je otázka psychologické podpory a psychoterapie. Jako rodič můžu dítě stáhnout ze školy, netlačit na něj, udělat bezpečné prostředí a postavit se za něj, ať je v jakémkoliv věku. 

Jaké dopady může mít šikana na budoucnost dítěte? Ať už jde o další vzdělávání, kariéru nebo i osobní život. 

Šikana velmi ovlivní naši sebehodnotu a ta má vliv na naše další směřování, životní cíle, touhu se prosadit. Mezi následky šikany může patřit deprese, úzkost, zhoršení paměti a spánku. Neřešené spánkové poruchy jsou krokem k civilizačním chorobám. 

Sebehodnota má vliv na naše navazování vztahů, buď se uzavíráme do sebe nebo vyhledáváme nefunkční vztahy za každou cenu. 

Posttraumatická stresová porucha ovlivní celou naši osobnost, lidé popisují pocity oddělení, nejsou ve svém těle, nepoznávají se, jsou citliví na určitá témata a mohou mít tendence vnitřní napětí utišit alkoholem nebo drogami. 

Co byste vzkázala dětem, které se bojí říct si o pomoc? 

Nebuďte s tím sami, věřím, že vždy se najde podpůrná osoba. Vyslovením problému nastane úleva. Najděte osobu, u které se cítíte v bezpečí a požádejte o pomoc.