ROZHOVOR | Jan Žižka spal kvůli covidu a teď je ještě aktuálnější, říká Petr Jákl. Natočil nejdražší film, který kdy v Česku vznikl

Cestou za vámi na Barrandov jsem projížděl Prahou a vy jste se v jedné z tiskových zpráv zmínil o tom, že pro film bylo potřeba ji kompletně předělat. Jak složité je najít lokace pro natáčení filmu ze začátku 15. století?

Hodně záleží na tom, kde se film odehrává. Nejkomplikovanější jsou uličky města, protože dnes už v podstatě nikde nejsou takové, aby se daly použít hned bez úprav. Například v centru Prahy to tak někde vypadá, ale stejně jsou to třeba jen kousky mostu. Dnes je všechno omítnuté, což zkrátka neodpovídá středověku. Natáčet se tak dá u Karlova mostu, pak nějaké sklepy či interiéry. Jinak se to musí celé předělat nebo někde postavit.

Jednodušší je to s hrady a zámky, protože jsou udržované v určité kvalitě a dobovém stylu, takže je možné je nějakým způsobem využít tak, jak jsou, anebo něco lehce doupravit. Někde jsou kupříkladu udělané střechy, jak v té době nebyly, takže se stejně musí nějaké drobné věci měnit. Úplně nejjednodušší je pak příroda.

Já jsem v traileru například viděl Ameriku (soustava jámových vápencových lomů v Českém krasu - pozn. red.).

Ano, byli jsme ve Velké i v Malé, také uvnitř chodeb. Exteriér je dnes navíc možné udělat i ve studiu, dozadu se dá green screen nebo nějaké plátno, na které se následně klíčuje. Lepší je ale vždycky reálné prostředí.

Dalším úskalím může být relativní nedostatek informací o tehdejším dění. Jan Žižka se odehrává v roce 1402, o slavném vojevůdci z té doby v podstatě žádné nejsou, navíc jde ještě o období před husitskými válkami. Nemůže to ale být pro filmaře výhoda, že se nemusí striktně držet přinejmenším nějakých konkrétních zlomových bodů v životopise?

Nakonec to může být i výhoda. Dohledal jsem z té doby všechno, našel všechny možné zápisy z kronik o Žižkovi. Někdy přitom ani není jisté, že to bylo o něm, protože je to pod různými jmény, někdy i Šiška. Také třeba nevíme, o jaké oko přišel a jak. Víme, že pracoval jako žoldák, působil i jako lapka, brojil proti Rožmberkovi. Všechny tyhle věci jsem ve filmu použil.

A nejspíš jste pracoval i s dobovým kontextem…

Přesně tak, použil jsem i plno věcí, které jsem se o tehdejší politice dozvěděl. Snažil jsem se u toho zjistit, kdo byl hodný a kdo zlý. Ptal jsem se historiků, že to u některých osobností nechápu. Například Rožmberk jeden rok vybíral pro krále daně a všechno za něj řídil, druhý rok byl jeho největší nepřítel a za další rok zase spolupracovali. Tak to prostě v té době bylo, neplatilo nic. Všichni se všema, jeden proti všem, všichni proti jednomu.

Přišlo mi to podobné dnešní době, kdy se politici rozhodují podle toho, jak se to zrovna hodí. I lidé jsou nespokojení, tenkrát také byli. Žižka spal dva roky kvůli covidu a já jsem teď hrozně rád, protože ta doba na to, aby ho lidé viděli, je ještě lepší, protože je tu válka na Ukrajině a my všichni nechápeme, jak je možné že může být tak blízko nás. Myslím si, že to poselství o boji za svobodu a naději je momentálně ještě důležitější než před dvěma lety, kdy začala pandemie.

Žižka je jeden z nikdy neporažených vojevůdců, říkal jsem to hereckým hvězdám i investorům

Snímek je plný zahraničních filmových hvězd, jmenovitě jsou to Ben Foster, Matthew Goode nebo Michael Caine. Jak se jim takové téma podává? Bylo těžké je přesvědčit, aby vám kývli?

Žižka je náš lokální hrdina s přesahem do evropských dějin, takže oni nevěděli, o koho jde. Já jim vždycky říkal, co jsem našel v zahraničních pramenech a tady u nás se to neučíme, že je jedním ze sedmi nikdy neporažených vojevůdců spolu s Čingischánem nebo Alexandrem Velikým. Řekl jsem si, že touhle větou to budu prodávat i všem investorům.

Mimochodem, můj střihač Steve Rosenblum stříhal Statečné srdce, proto jsem si ho vybral. Příběh Williama Wallace také nebyl moc známý, než vznikl film. Od Rosenbluma jsem zjistil, jak pracovali s historickými fakty. Například modrou barvou udělané šmouhy přes obličej v té době vůbec nepoužívali, ale jim se to vizuálně hodilo. Wallace také neměl poměr s princeznou a jeho ženu sice zabili, ale úplně jiným způsobem, než to bylo ve filmu. Každopádně jeho ale umučili, film ve finále nesl tu myšlenku a emoci. A to je nejdůležitější.

Mně přijde, že jako Češi také více tlačíme na faktickou správnost. Naproti tomu američtí diváci už se zkrátka naučili respektovat, že jde o uměleckou licenci.

Určitě, lidé tam jsou na to zvyklí a berou to tak, že je to film. Když chci fakta, podívám se na dokument. Je to prostě filmová fikce, není to dokudrama.

Otakar Vávra už v 50. letech natočil jeden film o Žižkovi a také nešlo o stoprocentně historicky pravdivý snímek.

To určitě ne. Vávra byl zase ovlivněný komunisty, každá doba je ovlivněna systémem. To jsem právě nechtěl, abych byl jakkoliv ovlivněný, proto jsem film dělal jako Žižkův osobní příběh, kde se nebude řešit, jestli husitství bylo správné.

Mluvil jste o tom, jakým způsobem jste oslovoval zahraniční investory. Sehnal jste na Žižku více peněz u nás, nebo v cizině? Pokud se nepletu, jde o nejdražší film, který byl v Česku natočen.

Je to tak, rozpočet je v tuto chvíli nějakých 450 milionů korun. V Čechách bych tolik peněz nesehnal, když chce člověk navíc s filmem do světa, tak potřebuje do projektu vtáhnout i zahraniční investory, aby i oni měli zájem pomoci. Když jsem měl na začátku rozpočet zhruba 90 milionů, což by byly na Česko obrovské peníze, které by se nevrátily, tak jsem udělal rozhodnutí, že musíme být ještě větší, aby se to mohlo vrátit. Navýšil jsem to nejprve na 300, později na 450 milionů, protože jsme získali skvělé herce. Tehdy jsem začal přemýšlet v celosvětovém měřítku.

Získal jste nějakou finanční či jinou podporu od státu?

Přiznám se, že jsem ji čekal daleko větší. Třeba Francouzi si zaplatili Johanku z Arku, ale naše ministerstva to zazdila, i když celou dobu slibovala, že pomůžou. Hezky se k tomu postavily jen Praha, Středočeský a Jihočeský kraj.

Na české diváky budou jistě působit jako tahák i jména českých herců. Bylo pro vás jejich angažmá podmínkou, když se děj odehrává v českých zemích?

Byla to pro mě spíš srdeční záležitost. Říkal jsem si, že tam musím protlačit české herce, zkoušel jsem je na všechny možné role, ale ten limit u hraní v angličtině je velký. Speciálně třeba Ondrovi Vetchému jsem napsal přímo na tělo takovou malinkatou roličku, pro mě ale hodně důležitou, která vyjadřuje naši náturu. Pak je tam Karel Roden v roli krále Václava IV., Honza Budař má také větší roli. V drobnějších rolích se pak objeví sportovci, například Roman Šebrle, Lukáš Krpálek, David Svoboda nebo Václav Chalupa. To mě jako bývalého sportovce strašně potěšilo, že jsem je tam mohl mít.

Proč jste volil právě sportovce? Souvisí to třeba nějak s fyzickou náročností tohoto konkrétního natáčení?

Lukáš Krpálek hraje takového vesničana, takže naštěstí nemusel mít brnění, které by u něj představovalo problém, protože je velký jako já a vyrobit tak velké brnění je náročné a hlavně nákladné. Ale třeba Vašek Chalupa ho měl a jelikož je to také obr, tak jsme se tomu nakonec nevyhnuli.

A dá se dnes brnění udělat lehčí a přesto reálně vypadající? 

Ano, jsou odlehčená. Například drátěná košile vážila asi dvacet namísto čtyřiceti kilogramů, pořád je to ale hodně. Některá brnění jsme vyráběli na míru, další jsme potřebovali v rámci natáčení recyklovat. Nejhorší byly scény pod vodou, bojování a házení se do ní. Museli jsme dávat strašný pozor, protože jakmile tam spadl někdo v brnění, tak to byl konec. Na každého člověka tak musel být jeden potápěč.

Problém byl i s oblečením, někdo nám říkal, že tak nevypadalo. Ale ono u těch žoldáků z různých zemí Evropy přesně takhle vypadalo. Když to byl Ital, tak jsme ho vzali z Itálie. Pak tam máme i Němce, Dány nebo Angličany. A co bylo ještě zajímavé…

Povídejte.

Roman Šebrle jako moderátor zpráv původně nesměl mít plnovous. Řekl jsem mu, že v takovém případě by nemohl hrát. Vedení Primy poté řešilo, jestli ho tedy může mít a nakonec to šlo. Když pak lidé film viděli, tak ho s plnovousem ani nepoznali.

Žižka jako české Statečné srdce. Jákl věří, že přijdou i lidé, kteří jinak do kina nechodí

Je to váš třetí autorský film, jako scenáristy, producenta a režiséra zároveň, začal jste soudobým tématem, následoval horor a nyní přišla historická látka. Je třeba Jan Žižka srdečním tématem, které jste vždycky chtěl filmově zpracovat? Umím si totiž představit, že sehnat tolik peněz, pokud by šlo například o váš debut, by bylo mnohem složitější.

Tehdy bych absolutně neměl šanci získat prostředky, i teď to byl zázrak. Já se ale k prvnímu filmu dostal náhodou, dělal jsem původně jen na scénáři a sháněl peníze. Jenže jsme nemohli najít režiséra, nabízeli jsme to Františku Brabcovi. Právě on mi nacpal do hlavy myšlenku, že si to musím natočit sám, protože vím, jak to chci. Chuť jsem na to měl.

Díky Kajínkovi jsem zjistil, že mě režírování hodně baví, i když je to náročné. A chtěl jsem ukázat, že to dokážu i v angličtině. Proto jsem si řekl, že za vlastní peníze natočím Ghoula, malý horor. Když jsme to sestříhali, ukázal jsem ho Američanům a jim se to moc líbilo. Velká distribuce sice nedopadla, ale udělali jsme menší a prodalo se to do většiny zemí po světě.

A se Žižkou to tedy bylo jak?

Já vždycky hrozně chtěl film jako Statečné srdce, to byl můj sen. Než přišel Žižka, tak mě ale nenapadalo, jak to udělat. Až u něj jsem si řekl, že bych to chtěl zkusit a jak se pořád měnil scénář, tak jsem došel k závěru, že by to mohlo být to pravé. Ve finále jsem si řekl, že si to napíšu sám, protože jsem to potřeboval cítit správně. Nastudoval jsem si spoustu věcí a udělal si nějaký názor. Tím, že mi uvěřili, že to zvládnu, jsem měl možnost do toho jít a napsat si scénář, zprodukovat a zrežírovat si tak obrovský film. Je to v podstatě zázrak, že se to nějak podařilo dát dohromady. Naštěstí jsem s tím spokojený, což potřebuji. Když mi teď někdo řekne, že se mu to nelíbilo, tak s tím nic nenadělám, každý máme jiný vkus, ale já zůstanu v klidu, protože jsem udělal maximum a já jsem s filmem spokojený. Naopak kdyby mi lidé říkali, že je film skvělý a já spokojený nebyl, tak bych jim nevěřil.  

Mimochodem, jak se vaše producentské zkušenosti promítly u Žižky do role režisérské či scénáristické?

Já sledoval už tátu. V roce 1992 založil firmu a o tři roky později natočil film Cesta peklem o kaskadérech, který sám napsal. Neuvěřitelným způsobem to odmakal a já to viděl. On je také judista, první český reprezentant na olympiádě, ale začal tíhnout k filmu. Nejprve byl kaskadér, jeden ze zakladatelů české kaskadérské školy, pak začal s produkováním. Nikdo ho to neučil a on mě bral na různá jednání. Natočili jsme třeba seriál Poslední sezóna o hokeji nebo Krysaře.

Vy sám jste navíc byl také kaskadérem.

Přesně tak, dělal jsem to jako koníček vedle profesionální sportovní kariéry v judu. Tam jsem se také hodně naučil, stejně tak malými rolemi ve filmech jako xXx nebo Česká spojka, které jsem dostal. Režiséři si mě vybírali, protože mám dva metry. Já pak sem tam hodil nějaký fórek, vzali mě do baru a tak jsme se seznámili. Oni mi pak začali pomáhat.

Co si pod tím máme představit?

Třeba s režisérem Robem Cohenem jsme opravdoví kamarádi. Kdykoliv jedu do Ameriky, tak se u něj zastavím. Seznámil mě s mnoha dalšími lidmi, což mi otevřelo cestu dál. Luc Besson mi zase na Johance z Arku, kde jsem dělal kaskadéra, řekl, že mi pomůže a udělá ze mě hvězdu, čemuž jsem sice úplně nevěřil, ale vnitřně se mi ta představa samozřejmě líbila. Já ale neuměl anglicky a musel se jí naučit. Minimálně rok jsem se denně čtyři hodiny učil slovíčka a pak měl dvě hodiny konverzace s rodilým mluvčím. On mi pak řekl, ať přiletím do Londýna, že mě jeho tehdejší manželka Milla Jovovich seznámí s Ridley Scottem. Já ale nemohl, měl jsem mistrovství světa v judu, které bylo nominací na olympiádu. Tehdy jsem ho pořádně naštval. Šlo přitom o roli ve filmu Gladiátor, hrál bych jednoho z gladiátorů.

Po olympiádě mi ale odpustil a pozval mě do Paříže na casting. Roli jsem sice nedostal, ale bylo super, že mi sliboval, jak mi pomůže. Mluvil třeba o tom, jak mi v Americe sežene agenta, což se nikdy nestalo. Měl jsem ale tu motivaci, že se to může stát. A naučil jsem se anglicky, takže když přijely do Prahy americké produkce jako xXx nebo Česká spojka, tak jsem dostal ty malé role. Díky angličtině dnes dělám to, co dělám, že produkuji americké filmy se Samuel L. Jacksonem, Robertem DeNirem nebo Al Pacinem. Až jsem si už v jednu chvíli říkal, že mi z toho praskne hlava, kolik toho je. Strašně mě to ale nakoplo v tom, že se to může stát. Z jednoho dvou filmů jsou jich najednou desítky, tak moc se ten vějíř rozevřel.

A stíháte to ještě?

Je toho čím dál víc, takže každému projektu věnuji jen limitovaný čas. Třeba si přečtu scénář a dám zpětnou vazbu co změnit. Dřív bych do něj byl schopen své nápady sám zapracovat. To samé platí, když je film hotový. V minulosti jsem ho sám do detailu stříhal, dnes spíš sepíšu nějaký seznam změn a oni si to udělají. Už jsou i filmy, kde ani nezařizuji investici a berou si mě jen na kreativní pomoc, což je super. Teď to ještě stíhám, ale mám k sobě strašně moc lidí, kteří mi pomáhají, to je jasné.

O výši výdělku rozhodne návštěvnost. Kolik diváků v Česku očekáváte? Váš první film Kajínek vidělo před dvanácti lety 790 tisíc lidí, ale divácké návyky se v posledních letech hodně změnily, i následkem pandemie covidu.

Já se nad tím snažím úplně nepřemýšlet, ale vždycky jsem věřil, že přijdou i lidé, kteří jinak do kina tak často nechodí. To se stalo u Kajínka, přestože nám distributoři říkali, že více než 250 tisíc u takového žánru v Česku nepřijde. Pak na to někteří lidé šli třeba i dvakrát. A já pořád věřím, že u toho Žižky vyvoláme u lidí podobný pocit, že by to zkrátka měli vidět.

U nás se teď dělají podobné filmy, mám na mysli komedie, kdy je člověk ani není schopen od sebe rozlišit, protože v nich hrají i stejní herci. Já sám se v tom nevyznám. Proto si myslím, že měl takový úspěch třeba Vyšehrad, protože byl originální. Ta originalita, změna je strašně důležitá. Za takovou komedii, kterou pak můžu vidět v televizi, nechci platit. Zaplatím třeba za marvelovku, kterou si na tom plátně užiju, nebo za Top Gun: Maverick. Já zkouším vsadit na to, že to bude něco, co se tady nedělá. Ale pořád je to české.