Válečný šašek? Dřevěné letadlo bylo hvězdou britského letectva

Továrna de Havilland, která mezi válkami proslula stroji pro rychlostní závody nebo elegantním čtyřmotorovým dopravním letounem Albatross, ale měla s použitím dřeva bohaté zkušenosti a inženýři dobře věděli, co dělají. Dřevěná konstrukce mosquit navíc nebyla nic primitivního, ve skutečnosti se jednalo o předchůdce dnešních kompozitů - mezi dvě vrstvy březové překližky se vlepila balza, pak byl materiál vytvarován do potřebného tvaru a nakonec potažen plátnem.

Mosquito, které podnik sira Geoffreyho de Havillanda vyvíjel přes počáteční odpor vojenského letectva "na vlastní pěst", bylo díky použití dřeva lehké a co je v bojových podmínkách důležité, snadno se opravovalo. O pohon se staraly legendární motory Rolls Royce Merlin, dobře známé třeba ze stíhaček Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Kombinace lehkého a aerodynamicky čistého trupu s výkonnou pohonnou jednotkou znamenala, že se letoun mohl pyšnit vysokou maximální rychlostí.

Při prvních testech před úředníky z ministerstva letectví na podzim 1940 dosahoval de Havilland Mosquito rychlostí až 640 kilometrů v hodině - vyšší než německé stíhačky Messerschmitt Bf 109. A navíc mohl nést zhruba tunu bomb. Vojáci tak letoun, kterému během prvních fází vývoje příliš nedůvěřovali, "vzali na milost". Přestože prioritu měly v té době stíhačky pro obranu ostrovů a strategické bombardéry pro útoky na Německo, měla RAF na začátku roku 1942 na pět desítek mosquit.

A jejich počty rychle rostly, i díky tomu že se do výroby mohly zapojit podniky po celé Velké Británii. S trochou nadsázky lze říci, že stačilo, aby měly zkušenosti z práce se dřevem. Původní role rychlého bombardéru mosquitům dlouho nevydržela, letoun se totiž ukázal být ideálním základem třeba pro noční stíhačku. Stačilo do trupu vestavět radar, do přídě čtveřici kanónů ráže 20 mm a čtyři kulomety a na světě byl obávaný lovec bombardérů, který slavil úspěchy až do konce války.

Další z mnoha verzí byl bitevník určený k útokům na pozemní cíle, existovala i varianta s dělem ráže 57 mm vestavěným v přídi, jež s úspěchem likvidovala obrněnou techniku. Velení RAF ale nezapomínalo ani na bombardování. Mosquita označovala cíle pro těžké bombardéry a používala se i na speciální operace, například odvážné nálety z malé výšky na úřadovny gestapa v Haagu či Oslu nebo útok na věznici v Amiensu. Při něm se v únoru 1944 dostaly na svobodu desítky francouzských odbojářů.

Při operaci Jericho, jež se v roce 1988 objevila jako komiks ve speciálu časopisu ABC, tehdy zahynul kapitán Percy Charles Pickard, někdejší velitel Čechoslováků z 311. bombardovací perutě RAF. Mosquita ale měla s Čechy a Slováky společného mnohem více než jen Pickarda. Už za války na nich například létali českoslovenští piloti z 68. noční perutě Královského letectva, a to včetně legendárního Karla Kuttelwaschera. A po osvobození se mosquita dostala do výzbroje čs. letectva.

Československo dostalo de Havillandy Mosquito výměnou za těžké bombardéry Consolidated Liberator 311. perutě, pro které nebylo ve zdejších podmínkách využití. Do června 1947 přilétlo z Británie 24 bojových mosquit, které už po únoru 1948 doplnily i dva cvičné stroje. Letouny v čs. letectvu vystřídaly řadu jednotek - nejprve sloužily u Leteckého pluku 24 v Plzni, který navazoval na činnost 311. perutě RAF, později se přesunuly do Kbel a skončily na letišti v Pardubicích v roce 1953.

Po komunistickém převratu nebyla mosquita kvůli západnímu původu přes své kvality právě preferovaným strojem. Ke konci kariéry si čs. mosquita zahrála i ve filmu, v propagandistickém Únosu z roku 1952 měla roli amerických letadel. O rok později pak přišel rozkaz k jejich vyřazení, v Británii přitom sloužila v pomocné roli až do roku 1963. Legendární stroje čekal v Československu neslavný konec, traduje se, že jejich trupy se rozřezaly a balza rozdala modelářům.