Stroj, bez kterého si neumíme představit válku. Jsou obrněné tanky přežitkem?

Konstrukce obrněného vozidla prošla během 100 let mnoha změnami a vyvíjel se i způsob jeho použití. První tanky byly konstruovány proto, aby přinesly změnu do patové situace zákopové války: byly to téměř třicetitunové kolosy s maximální rychlostí jen o málo vyšší než je rychlost chůze. I přes nespolehlivost a nepříliš velkou účinnost dokázaly při své premiéře vnést zmatek do řad nepřítele. Rázně změnit situaci na bojišti ale nedokázaly.

Obrněnec, původně určený pro podporu pěchoty, dospěl až během druhé světové války. Už práce některých meziválečných odborníků, jako byli sovětský maršál Michail Tuchačevskij nebo pozdější francouzský prezident Charles de Gaulle, naznačovaly, jaký potenciál se v tankovém vojsku skrývá. Nová role tankového vojska se ukázala pod vedením jednoho z dalších teoretiků, německého generála Heinze Guderiana, v září 1939 během tažení proti Polsku a později ve Francii.

Němci svým způsobem použití definitivně vymanili tanky z role pouhé podpory pěchoty. Sevřené šiky "panzerů" rychle pronikaly do hloubi území protivníka, zatímco Francouzi měli své tanky rozptýlené mezi jednotkami a nedokázali je účinně využít. Přes nedostatky tehdejších německých tanků se taktika osvědčila, zlom přišel až po útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. Němci sice zpočátku také tam postupovali, pak ale přišel kvůli zásobovacím problémům, nepřízni počasí a chybám velení zlom.

Vrcholem druhé světové války byla pro tanky Bitva u Kurska v roce 1943, dodnes největší střetnutí všech dob, ve kterém účinkovalo přes 6000 tanků. Už v průběhu války se ale začaly ukazovat slabiny tanku - vývoj protitankových zbraní (ručních, těžkých či leteckých) i zlepšující se taktika způsobily, že "životnost" posádky tanku v boji se odhadovala na čtyři minuty. Druhá světová válka také nadlouho předurčila tankovou konstrukci, vzory se staly sovětský T-34, německý Panther či americký Pershing (byť nasazený až koncem války).

Po druhé světové válce pokračoval vývoj tanku dál, zlepšovalo se pancéřování, sílily motory, měnila se výzbroj i způsob nasazení - díky dnešním velkokapacitním letounům je třeba možné dopravit tanky na druhou stranu zeměkoule během několika hodin. Zároveň se ale zlepšovaly i protitankové zbraně. Kromě bazuky či pancéřové pěsti, známých už z druhé světové války, se objevily třeba protitankové řízené střely. Výrazným soupeřům tanků se ukázal být bitevní vrtulník, ale i stíhací bombardéry vybavené přesnými raketami a bombami.

Důležitost letecké nadvlády se ukázala už během druhé světové války a dodnes platí, že sebelepší tanková armáda nemá proti nepříteli s výraznou převahou ze vzduchu příliš šancí. Přesvědčil se o tom třeba Saddám Husajn v roce 1991 (jeho armáda tehdy s více než 5000 tanky byla na pátém místě na světě), ale třeba i bosenští Srbové o čtyři roky později. Letecké útoky dokážou spolehlivě ničit i dnes například obrněnou techniku, která je v rukou radikální organizace Islámský stát.

Dnešní nejlepší tanky, americký M1 Abrams, britský Challenger 2, německý Leopard 2 či izraelská Merkava, váží kolem 60 tun a jsou díku motorům o více než 1000 koních schopné na silnici vyvinout rychlost až 70 kilometrů v hodině a mohou přesně střílet i v plné rychlosti. Nadále funguje také ruská tanková škola, loni představený ruský tank T-14 Armata je sice o zhruba deset run lehčí než jeho západní protějšky, co do střelecké schopnosti, rychlosti či odolnosti ale nezaostává.