Nejhorší novodobý konflikt v Evropě? Válka v Kosovu a bombardování Jugoslávie

Tehdy se ve vsích Likošane a Ćirez v centrálním Kosovu střely srbské policejní síly a albánští separatisté, výsledkem bitvy bylo několik desítek mrtvých, zejména Albánců.

Přestřelka vypukla, když ozbrojenci z Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) napadli hlídkující srbské policisty a čtyři z nich zabili. Odpovědí byl zásah Srbů v obou vesnicích, kde se mezi civilním obyvatelstvem skrývaly desítky ozbrojenců, vedených Ademem Jasharim. Tento charismatický vousatý vůdce bojoval za odtržení Kosova a vznik Velké Albánie už od začátku 90. let a několikrát se mu podařilo uniknout z obklíčení. Srbské soudy ho v nepřítomnosti poslaly na 20 let do vězení.

Během policejního zásahu v Likošanech, při kterém Srbové nasadili obrněnou techniku a vrtulníky, se sice Jasharimu opět podařilo utéci, ale bylo to naposledy. O týden později jeho rodnou ves Donje Prekaze, kde se skrýval obklopen desítkami členů své rodiny, obklíčily silné srbské jednotky. Na výzvy ke kapitulaci dvaačtyřicetiletý veterán reagoval střelbou. Vypukla další bitva, po které zůstaly na místě desítky mrtvých Albánců včetně Adema Jashariho, který získal pověst mučedníka.

Oběťmi bojů, a to nejen z přelomu února a března 1998, nebyli přitom jen členové UÇK nebo příslušníci srbské policie a dalších sil. Dodnes se vedou spory o to, kolik z mrtvých Albánců patřilo k separatistickým jednotkám a kolik z nich byli pouzí civilisté, kteří se stali terčem odplaty ze strany Bělehradem vyslaných sil. Srbové většinou mluvili o "mrtvých teroristech", zatímco mezinárodní organizace od počátku upozorňovaly na to, že v Kosovu jde o etnické čistky, podobné těm v Bosně.

Eskalace bojů v jihosrbské provincii, která ovšem podle Srbů nastala už v dubnu 1996 několika útoky Jashariho skupiny, přišla jen krátce po skončení bosenské války s desítkami tisíc mrtvých. Z ní vyšel Miloševičův režim jako mezinárodní pária, viněný Západem z rozpoutání konfliktů nejen v Bosně, ale už předtím i v Chorvatsku a Slovinsku. Kosovské boje, kvůli kterým uprchly z provincie desetitisíce lidí hlavně do sousední Albánie, tak vyvolaly ostrou reakci mezinárodního společenství.

A zatímco začátkem roku 1998 i z úst amerických představitelů zaznívala slova označující UÇK za teroristy, o pár týdnů později už byl hlavním viníkem Bělehrad. V očích Západu mu škodily také sílící boje a nasazení dalších tisícovek policistů, ale i vojáků pravidelné armády, v neklidné provincii. Jim se na odpor stavěla sílící UÇK, čítající v létě 1998 asi 25.000 mužů, vyzbrojených často zbraněmi, jež se do Kosova dostaly z Albánie poté, co se v této zemi v roce 1997 prakticky rozpadl stát.

UÇK útočila nejen na srbské policisty, vojáky i civilisty, ale také na Albánce spolupracující s oficiálními strukturami. Bělehrad odpovídal dalšími represemi, v médiích se objevovaly snímky dalších masových hrobů nebo příběhy o zločinech, jako například v lednu 1999 v Račaku, který Srbové dodnes považují za zinscenovaný. Na nátlak mezinárodního společenství usedly obě strany v k mírovým jednáním ve francouzském Rambouilletu, která ale 19. března 1999 zkrachovala.

Necelý týden poté, 24. března, zahájila Severoatlantická aliance bombardování Jugoslávie, jímž chtěla přinutit Slobodana Miloševiče k zastavení pronásledování separatistů v Kosovu. Letecké útoky, které Srbové dodnes vnímají jako velkou křivdu, skončily o necelé tři měsíce později kapitulací Bělehradu. Kosovo se ocitlo pod mezinárodní správou OSN a srbské jednotky v oblasti nahradily mírové sbory KFOR. Velká část místních Srbů prchla z Kosova z obavy před albánskou odvetou.

Provincie - v srbském prostředí důsledně označovaná Kosovo a Metochije (oblast na jihozápadě, zabírající asi třetinu území) - se na dalších téměř deset let stala mezinárodním protektorátem. Bělehradská ústřední vláda v ní měla jen velmi omezený vliv, který ještě poklesl poté, co kosovští Albánci 17. února 2008 vyhlásili nezávislost. Srbsko dodnes tento akt neuznalo a podobný názor zastává i pět desítek zemí na světě, včetně několika členských států EU.