Smrtící zbraň s jediným úkolem? Tupolev Tu-95 měl likvidovat celé státy

Historie Tupolevu Tu-95 se začala psát v roce 1949. Sovětské letectvo tehdy mělo ve výzbroji Tupolev Tu-4, což byla kopie amerického Boeingu B-29 Superfortess. Tyto kopie byly schopny dosáhnout celou Západní Evropu, ale většina Spojených států byla pro ně nedosažitelná.

Sovětské vedení proto rozhodlo o vývoji nového bombardovacího stroje, který měl mít takový dolet, aby mohl zasáhnout celé území USA. Užitečný dolet měl být tedy alespoň 8000 kilometrů. Vedle toho měl stroj dosáhnout alespoň 900 kilometrové rychlostí. To bylo nejen kvůli stíhačům, ale i kvůli tomu že se již počítalo s tím, že stroj ponese atomové zbraně. Ty měly být nad cíl dopraveny co nejrychleji a stroj musel opustit místo bombardování co nejrychleji. Nový bombardér měl unést 11 tun bomb.

Zcela unikátním se stal na bombardéru pohon. Tupolevův konstrukční tým se rozhodl použít místo tryskového motoru turbovrtulové motory a protiběžnou čtyřlistou vrtulí o průměru 5,6 metru. Toto řešení mělo ohromné výhody. Turbovrtulový pohon dával letadlu dolet 15 000 kilometrů, což z něj dělalo dokonalý hlídkový letoun. Verze Tu-142 pro protiponorkový boj je ve výzbroji ruského letectva dodnes.

Tu-95 také dosahuje vynikající rychlosti 925 kilometrů, což mnohé odborníky v 50. letech velmi překvapilo. Předpokládalo se, že této rychlosti letoun poháněný vrtulí není schopen dosáhnout. Za tyto výhody však bylo tvrdě zaplaceno. Vrtule se totiž pohybují rychlostí větší, než je rychlost zvuku, a stroj je tedy nesmírně hlasitý. Tvrdí se, že pokud nad ponořenými americkými ponorkami Tu-142 letí, jsou jej díky hluky, který čtyřmotorový stroj vydává, schopny zachytit na sonaru.

První prototyp vzlétl 12. listopadu 1952. Protože měl stroj slabší motory, letectvo s jeho výkony nebylo spokojeno. Práce se zpozdily také kvůli nehodě, která se stala na konci roku 1954, při níž byl první prototyp zcela zničen, a zahynuli při tři lidé. Dalších devět se zachránilo včasným opuštěním stroje na padácích.

Druhý prototyp dostal nové motory NK-12M, které měly výkon 15 000 koňských sil.  S nimi stroj vyhověl všem podmínkám letectva, a byla zahájena sériová výroba. Na veřejnosti se letoun poprvé představil na tradičním leteckém dni v Tušinu v srpnu 1955.

Nové „Tůčko“ překvapilo především západní pozorovatele. NATO mu kvůli velikosti dalo kódové jméno „Bear“, tedy Medvěd.Tu-95 je i dnes velikán. Rozpětí má 51 metrů. Dlouhý je 49,50 metrů. Vysoký je 12,12 metrů. Prázdný váží 90 tun. Dostup 12 000 metrů. Maximální rychlost je 925 kilometrů a nosnost 15 tun. Bylo jich vyrobeno přes 500.  

Z tůčka vzniklo také mnoho odvozených verzí. V roce 1968 poprvé vzlétl protiponorkový a námořní hlídkový letoun Tu-142. Ten se dostal i do služby v Indickém letectvu, kde poslední tři kusy dosloužili vloni.

Tupolev Tu-114 byla civilní verze pro Aeroflot. Dodnes se jedná o největší civilní letoun vybavený turbovrtulovým pohonem. Celkem bylo vyrobeno 32 kusů.

 Zcela unikátní byl Tu-119. Na jeho palubě se totiž nacházel atomový reaktor a mělo na něm být ověřeno, zda je možné letadlo pohánět atomovou energií. Stroj nebyl sice nikdy atomovým reaktorem poháněn, přesto se prokázalo, že to není vhodné řešení při tehdejší úrovni techniky. Reaktor byl špatně odstíněn a většina posádek byla zasažena radioaktivitou.

Stroje se staly symbolem studené války. Často se objevovaly u amerického pobřeží a zkoušeli americkou protiletadlovou ochranu.  Po skončení studené války se předpokládalo, že stroje skončí s ní. Rusové však svoje stroje upravily na nosiče křižujících střel. V roce 2007 obnovil prezident Vladimír Putin. i hlídkové lety k pobřeží USA. Překvapivě poprvé byl Tu-95 bojově nasazen až v roce 2015, kdy šest strojů bombardovalo cíle v Sýrii.