Tajná zbraň císaře Viléma vyděsila Paříž

První větová válka byla válkou dělostřelectev a v této oblasti byli Němci naprosto špičkou. Již v roce 1914 měli upravená děla z bitevních lodí ráže 380 milimetrů s dostřelem 47 kilometrů. S těmi chtěli po obsazení pobřeží Lamanšského průlivu ostřelovat anglická pobřežní města a zastavit v něm lodní dopravu. Císařská armáda však průlivu nikdy nedosáhla a pro děla neměla praktické využití. Dostala se však na přijatelnou vzdálenost k hlavnímu městu Francie. Odborníci firmy Krupp proto dostali úkol vyvinout dělo s dostřelem 100 kilometrů. Vývoj začal již v roce 1916. Zbraň byla připravena k použití až na začátku roku 1918.

Do čela projekt se postavil profesor Fritz Rausenberger. Ten vyvíjel již děla ráže 380 milimetrů. Při jejich vývoji zjistil, že maximální dostřel dělo má při úhlu zaměření 55 stupňů a ne 45 stupňů, jak se dosud předpokládal. Náboj se totiž při náměru 55 stupňů dostal do stratosféry, kde bylo méně vzduchu a snižovalo se tření.  Rausenberger se rozhodl využit děl ráže 380 milimetrů o délce 18metrů, do kterých umístil drážkovanou vložku 210 milimetrů a prodloužil ji ještě o hladkou část. Vzniklo tak monstrum se uzávěrem a komorou měřící 34 metrů a o vaze 256 tun. Delší hlaveň byla však nutná kvůli prodloužení působení prachových plynů. 

Jakmile se Němci pokusili dostat dělo do palebné polohy, začalo se prohýbat pod vlastní vahou. Hlaveň tedy musela být opatřena podpůrným systémem připomínajícím konstrukci visutého mostu. Dalším obrovským problémem bylo, že se zbraň po každém výstřelu, díky působení dosud nevídaného tlak 500 Megapascalů a teplot kolem 2000 stupňů Celsia, roztáhla, a tak vlastně změnila ráži děla. Po experimentech nakonec Němci přišli s originálním, i když poněkud nepraktickým řešením. Každý granát odpovídal zvětšující se ráži děla. Granáty byly očíslovány a musely být použity v přesném pořadí. Při každém výstřelu se deformovala i komora.

Původní životnost děla ráže 380 milimetrů byla 800 výstřelů. Pařížské dělo dokázalo bez nebezpečí vystřelit jen 60 ran. Po vystřelení 60 granátů bylo odesláno zpět do Essenu, kde musely převrtat hlaveň na ráži 224 milimetrů. Po další vystřílené sérii granátů, byla hlaveň opět převrtána na ráži 238 milimetrů. Po vystřílení třetí série granátů byla hlaveň odepsána. Konstrukce a výroba byla tak náročná, že bylo vyrobeno jen sedm hlavní, které se střídaly na jednom palebném stanovišti.

 Podobné problémy byly s dopravou a palebným postavením. Pro dělo byl vyvinut speciální vlak. Palebné postavení muselo být speciálně připraveno včetně vybetonovaného ložiště a teprve poté mohla být za pomocí těžkých jeřábu zbraň složena. Celkem od března do srpna byly použity tři palebné pozice. Dělo obsluhovalo 80 námořníků pod velením admirála, neboť ti měli větší zkušenost s obsluhou děl velkých ráží z bitevních lodí. Z děla dokázali vystřelit až dvacetkrát za den. Znamenalo to, že třetí den musela být hlaveň vyměněna. K dispozici byl i tým matematiků, kteří vypočítávali balistickou dráhu střely. Vzhledem k vzdálenosti a rychlostem, které granát překonával musela být započítána i rotace země. 

Kaiser Wilhelm Geschütz tedy dělo císaře Viléma, jak se monstrum oficiálně nazývalo, muselo být chráněno a kryto ohromným počtem vojáků. Kolem děla bylo několik baterii dělostřelectva, které zakrývaly vystřel z děla vlastní palbou. Na jeho ochranu byl vyčleněn celý prapor vojáků a několik jednotek letectva. Dělo bylo navíc maskováno umělou mlhou. Samotný výstřel byl dosud něco nevídaného. Střela vystřelená pod úhlem 54 stupňů dostáhla ve svém vrcholu 38 kilometrů, tedy stratosféry a dosáhla rychlosti 1640 metrů v sekundě. Na Paříž dopadla za 3 minuty a 6 sekund po vystřelení.

Zbraň měla zpočátku značný psychologický dopad. Paříž, i přes relativní blízkost fronty, byla hrůz války dosud ušetřena. Ostřelování Pařížanům připomnělo, že „Bošové“ nejsou od města zase tak daleko. Materiální škody byly ovšem daleko menší. Granáty, kterých bylo na Paříž vystřeleno kolem 360, sice vážily 106 kilogramů, ale nesly jen 7 kilogramů výbušniny. Jeden z granátů, který zasáhl Tuilerijské zahrady vytvořil, kráter o velikosti 3 metrů a hloubce jednoho metru. Během ostřelování zahynulo 250 Pařížanů a dalších 620 jich bylo zraněno. Nejkrvavějším zásah se Němcům podařil 29. března 1918, kdy se jim podařila zasáhnou během mše střechu kostela St-Gervais-et-St-Protais, která se zhroutila a pod troskami zahynulo 91 lidí. Spisovatele Romaina Rollanda inspirovala tato událost k napsání románu Petr a Lucie.

V srpnu 1918 zahájila vojska dohody ofenzivu a Němce od Paříže vytlačila. Němcům bylo jasné, že válku prohráli, a tak se rozhodli zničit všechny plány, hlavně a tři existující kusy jejich superzbraně. Podařilo se jim to tak dokonale, že když chtěli zástupci Dohody předat zbraně a jejich dokumentaci, až na pár fotografií špatné kvality, nebylo co předat.  Když v roce 1926 zemřel Rausenberger, spekulovalo se, že byl umlčen, aby nepředal tajemství své zbraně cizím mocnostem. Teprve v 80. letech byly nalezený profesorovy zápisky, které odhalily některá tajemství děla. 

Zajímavé je, že podobným projektem se zabývala i plzeňská Škodovka, která v roce 1918 dostaly od vrchního velení rakousko-uherské armády zakázku na podobné dělo. Po 28.říjnu 1918 měli experti ze Škodovky možnost prozkoumat účinky palby na Paříž a doporučili ve vývoji nepokračovat. Náklady by byly obrovské a účinnost zbraně byla pochybná.

Pařížské dělo bylo nepochybným mistrovským kusem německé techniky. Jeho účinnost je však více než sporná. Pokud by enormní náklady a materiál na jeho vývoj a provoz využilo Německo někde jinde mohlo to jeho snažení prospět daleko více. Krupp se k podobným dělům vrátil po nástupu nacistů a vyrobil pro Hitlera dělo K12. Monstrum mělo efektivní dostřel 45 kilometrů a maximální 115 kilometrů a bylo nasazeno proti Velké Británii. V době letadel už rozhodně takový psychologický úspěch neslavilo. Zkušenosti s balistikou ve vysokých výškách však Němci bohatě zúročili při vývoji raket V2 a později se uplatnily při vývoji kosmických raket. Pařížské dělo tak přispělo nejen k válce, ale i k otevření cest do kosmu.