Napalm: Jedna z nejhorších zbraní historie, oproti které je oheň prakticky neškodný

Od nepaměti lidé vědí, že pokud potřebují uvolnit prostor zemědělské půdě, není nic snazšího, než potřebnou část porostu vypálit ohněm. Ne vždy jde ale o nejlepší možné řešení, protože plameny zničí jak úrodu nad zemským povrchem, tak i pod ním. Proto se odborníci pokoušeli vytvořit hořlavou substanci, která měla vypalovat trávu tak, aby zničila pouze nadzemní část bez poškození kořenů v hlíně.

Skupina amerických chemiků vedená harvardským vědcem Louisem Fieserem proto v roce 1943 vytvořila napalm, substanci, která měla pomoci zemědělcům při obnově půdy. Název je ve skutečnosti zkratkou pro Napthetic Petrol Acid Palmitate (benzin zahuštěný kyselinou palmitovou). Záhy ale substanci objevila armáda a o jejím dalším osudu bylo rozhodnuto.

Napalm je velmi často zaměňován s obyčejným ohněm, jde přitom o dvě zcela rozdílné věci. Klasický oheň vyžaduje přítomnost hořlaviny, oxidačního prostředku a zdroje iniciace, a vzniká ve chvíli, kdy je hořlavá látka vystavena teplu nebo jinému zdroji energie. Je ale poměrně snadné jej uhasit, a to buď nedostatkem vzduchu, nebo vodou.

Napalm je oproti tomu zrosolovatělý gel, který hoří klidným červeným plamenem tvořícím černý hustý dým. Hoří pomalu a přichytává se k místu, na které dopadl, následně se roztéká a stéká do prohlubní a štěrbin, které se na zasaženém objektu nacházejí. Vyrábí se zahušťováním běžně dostupného naftového paliva, což zvyšuje jeho přilnavost a snižuje vysokou rychlost hoření látek. 

V praxi si lze napalm představit jako gel, kupříkladu husté tekuté mýdlo, které pomalu stéká po objektech nebo lidských tělech. Gel, který dosahuje teploty až 1000-3000 stupňů Celsia. Teploty, kterou nikdo a nic nepřežije. Lidské tělo se při zasažení napalmem začne škvařit a látka se přes kůži propaluje do masa, až vám postupně zasažené části těla doslova vypaří. Pokud byste tedy do napalmu strčili například prst, jednoduše o něj přijdete prakticky okamžitě. Následně by vás ale s největší pravděpodobností zabil silný žár v okolí.

Odborníci napalm rozlišují na kolik druhů v závislosti na látkách, které do něj přidávají. Zatímco napalm s příměsí fosforu, asfaltu, hliníkového prášku a chloristanu draselného dosahuje teplo až 2000 stupňů, pyrogel, tedy naftová směs s přísadou práškových kovů, je ještě o tisíc stupňů teplejší. Při této teplotě se nejen taví kovy, ale hoří i věci vzdálené několik metrů od pole působnosti napalmu. Pokud byste se tedy chtěli podívat blíže například na zemi, na níž se škvaří napalm, může se stát, že vás zapálí vysoká teplota v okolí.

Proti napalmu prakticky neexistuje obrana. Zatímco oheň uhasíte vodou, na napalm má nulový účinek a látka může naopak hořet i na vodě, stejně tak i na sněhu. Zasažení napalmem proto téměř bez výjimky znamená smrt, a své o tom ví ti, kteří prožili druhou světovou válku nebo válku ve Vietnamu.

Při náletu na továrnu ve východním Prusku v říjnu 1943 shodily americké letecké síly více než 13 000 napalmových bomb, které zničily celý závod. Během útoku na filipínský Luzon v roce 1944 pro změnu shodila armáda 1 054 200 galonů na palmu na nejrůznější cíle. V porovnání se zápalnými bombami bylo nasazení napalmu až desetkrát účinnější. Osvědčilo se také v hornatých oblastech plných podzemních úkrytů a jeskyní, do kterých napalm bez problémů steče a vypálí vše živé uvnitř.

Největšího rozmachu se nasazení napalmu dočkalo ve Vietnamu v letech 1965 – 1972. Nejprve ho používaly americké pozemní jednotky, následně ale byly zahájeny letecké útoky, při kterých shazovaly bombardéry B-52 napalmové bomby ze vzduchu. Jeden takový útok mohl vyhladit celou vesnici a zabít desítky lidí strašlivou a bolestivou smrtí.