Křišťálové lebky jsou opředené legendami. Mají opravdu tajemnou moc?

První křišťálová lebka se objevila během francouzské intervence v Mexiku v období 1862 – 1867, kdy armáda Ludvíka Napoleona napadla zemi a do jejího vedení dosadila arcivévodu  Maxmiliána z rakouské císařské dynastie. Oficiální archeolog Maxmiliánova režimu, Eugène Boban, uspořádal expedici, jejímž cílem bylo shromáždit mexické artefakty. Bobanovi se tak do rukou dostaly údiv vzbuzující křišťálové lebky.

Nejranější exemplář má nyní v držení Britské muzeum. Boban dvě další lebky vystavěl v roce 1867 na Exposition Universelle v Paříži. Tyto lebky první generace byly velmi malé a všechny byly vyvrtány odshora dolů. Vrtné díry mohou být ve skutečnosti původem předkolumbijské a lebky mohly být jednoduché mesoamerické křemenné krystalové korálky, které byly později přepracovány pro evropský trh jako malé vzpomínkové předměty.

První lebka druhé generace křišťálových lebek je opět spojena s Bobanovým jménem. Boban vystavěl lebku v životní velikosti a bez svislé dírky ve svém pařížském obchodě v roce 1881. Popis v katalogu neuvádí, odkud lebka pochází. Samotný Boban se o ní vyjadřoval jen v superlativech. Nazýval ji „mistrovským dílem" lapidárních technologií a „ jedinou na světě.“ Přes její unikátnost si jí nechtělo koupit mexické národní muzeum, jehož kurátor ji považoval za falešný výrobek. Lebku nakonec získalo Britské muzeum.

Tajemné vlastnosti lebek

Třetí generace lebek se objevuje někdy před rokem 1934. Britský obchodník s uměním, Sidney Burney, koupil lebku podobné té, kterou má Britské muzeum, ale lépe vymodelovanou, od neznámého zdroje. Později jí získal do vlastnictví anglický dobrodruh a spisovatel Frederick. Hedges o ní tvrdil, že je stará asi 3600 let a údajně ji používali mayští veleknězi, když prováděli esoterické rituály, zvláště ty související s lidskými oběti. Jeho dcera jí též přisuzovala fantastické vlastnosti. Tzv. Lebka zkázy či Lebka lásky měla vypouštět modré světlo z očí a ničit harddisky. Hedgesova dcera, která zemřela ve sto letech, tvrdila, že lebka dává dlouhověkost.

Pověry obklopující Hedgesovu lebku byly základem, na kterém byl postavena celá soustava esoterických, spekulativních a alternativních domněnek o tom, co je účelem lebek a kdo je stvořil. Indiana Jones a království křišťálové lebky pracuje s populární myšlenkou, že lebky byly stvořeny příslušníky mimozemských civilizací. O jedné z lebek, která byla údajně nalezená v roce 1806 v Guatemale, se dokonce tvrdí, že představuje lebku mimozemského tvora. Má tomu nasvědčovat její protáhlý tvar, uvádí The National Geographic.

Hlavní proslulost si křišťálové lebky vydobyly v esoterických kruzích. Jako u jiných děl spojených s předkolumbovskými civilizacemi (Olmékové, Mayové, Aztékové) se věří, že jsou rezervoárem skrytých energií, které lze zvláštními způsoby „odemknout“ a využít. Esoterici nicméně kladou jejich počátek ještě dál, až k zaniklé Atlantidě. Jiná rozšířená teorie využívá symboliky čísel. Lebek je dvanáct, každá reprezentující jedno posvátné místo, přičemž má existovat i největší, třináctá, jenž je spojuje. Tato třináctá lebka má reprezentovat kolektivní vědomí lidstva. Před rokem 2012 se též věřilo, že lebky jsou spojené s údajným koncem světa podle mayského kalendáře.

Skepticismus vědců

Zatímco esoterici kladou původ lebek do tajemných hloubek času, vědci pochybují i tom, že by lebky byly skutečně vytvořené předkolumbijskými civilizacemi. Jane MacLaren Walsová, antropoložka z Národního muzeu přírodopisu Smithsoniana, poukazuje ve svém článku pro časopis Archeologického institutu Ameriky, Archeology, že lebky neodrážejí umělecké nebo stylistické vlastnosti kterékoli z těchto kultur. Aztécké lebky byly pravděpodobně všechny malované, vytesané v čediči a často pokryté štukem. Mayové vyřezávaly lebky do reliéfů na vápenec.

Podle Walsové lebky první generace byly vyrobeny v Mexiku v době, kdy tam byly prodávány, v letech 1856 až 1880. Mohlo se jednat o tvorbu jednoho řemeslníka či dílny. Lebky druhé a následujících generací jsou podle ní jednoznačně dílem Evropanů. Nyní se objevují lebky páté až šesté generace, u kterých lze prostřednictvím mikroskopu doložit, že byly vyřezány s poměrně moderním lapidárním zařízením, které nebylo k dispozici pro předkolumbijské mezoamerické řezbáře. Některé z těchto lebek už nejsou ani kladeny do Střední a Jižní Ameriky, ale do jiného populárního místa esoteriků, Tibetu.

Ačkoliv lze tedy soudit, že všechny tyto křišťálové lebky jsou falešné, mnohá muzea je stále klasifikují jako dílo klasických civilizací. Tak je tomu např. u mexického národního muzea, které je identifikuje jako dílo aztéckých a mixtéckých umělců. Výjimkou je Britské muzeum, které výslovně uvádí, že se jedná o falzum. Podle Walsové je touha muzeí lebky stále vykreslovat jako autentická pochopitelná. Přitahují takto více návštěvníky.