Záhada jménem Oortův oblak: Co to je a čím je pro lidstvo důležitý

Oortův oblak je obrovské kulovité těleso, jež obklopuje Sluneční soustavu. Rozprostírá se ve vzdálenosti asi tří světelných let, tedy 30 bilionů km, od naší nejbližší hvězdy. Jeho okraj představuje hranici, ve kterém Slunce ještě má určitý dynamický, fyzikální nebo gravitační vliv.

V Oortově oblaku, pojmenovaném po nizozemském astronomovi Janu Hendriku Oortovi, se ve vzdálenosti desítek milionů od sebe nacházejí komety. Jsou jen slabě vázány na Slunce a jejich oběžné dráhy mohou snadno ovlivnit jiné hvězdy, což je může nasměrovat směrem dovnitř do Sluneční soustavy nebo naopak dále do mezihvězdného prostoru. To platí především pro komety ve vzdálenější části oblaku.   

Podle internetových stránek solarviews.com se Oortův oblak skládá z poměrně hustého jádra, které pozvolna doplňuje jeho vzdálenější části a vytváří tak stabilní stav. V jeho vnější části se nachází asi jedna šestina z šesti bilionů ledových částic a komet v oblaku, zbytek lze najít v jeho poměrně hustém jádru.

Oortův oblak jako kolébka Sluneční soustavy 

Jednou za 300-500 milionů let může dojít ke střetnutí Oortova oblaku Slunce s Oortovým oblakem jiné hvězdy. Obří molekulární oblaky jsou masivnější než samotné hvězdy a skládají se převážně z vodíku, jenž je předpokladem pro vznik hvězd a planetárních systémů. Setkání dvou Oortových oblaků může vést k přerozdělení komet, které se v nich nachází.

Gravitační síly, jež Oortův oblak ovlivňují, pocházejí také z hvězd galaktického disku a jádra Mléčné dráhy. Tento vliv způsobuje odlišná vzdálenost mezi Sluncem, těmito hvězdami a kometami v oblaku. Gravitační síla hvězd z jádra Mléčné dráhy způsobuje větší odchylky než kolísaní oběžné dráhy komet zapříčiněné bližšími hvězdami. Komety ve vzdálenosti přes 200 000 astronomických jednotek od Slunce se snadno mohou ztratit v mezihvězdném prostoru.   

Celková hmotnost komet v Oortově oblaku Slunce je si 40krát větší než hmotnost planety Země. Tato tělesa vznikla v různých vzdálenostech od středu Sluneční soustavy, a proto i při rozdílných teplotách. To vysvětluje různorodost materiálu, ze kterého jsou komety složeny.  

Návštěva z Oortova oblaku jednou za 5-10 let

Oortův oblak je místem původu řady komet jak s dlouhou, tak i s kratší oběžnou dráhou, které blíže ke středu Sluneční soustavy přitáhla gravitační síla planet. Kratší oběžnou dráhu má například Halleyova či Swift-Tuttleova kometa. Směr jejich letu mohou změnit výbuchy plynu na jejich povrchu, jež způsobuje vyšší teplota v blízkosti Slunce. Komety mají velmi odlišné délky oběžných drah v časovém rozsahu 200 až několik milionů let. Ty, které se do planetárního systému dostávají poprvé, přilétají z průměrné vzdálenosti 44 000 astronomických jednotek.

Komety s dlouhými dobami oběhu se můžou objevit kdykoliv a z jakéhokoliv směru. Jasné komety lze pozorovat jednou za 5-10 let. V 90. letech 20. století to například byly komety Hyakutake a Hale-Bopp. Hyakutake měla průměrnou velikost a proletěla velmi blízko Země ve vzdálenosti 0,1 astronomické jednotky, asi 15 000 000 km. Na obloze vypadala velkolepě. Hale-Bopp byla na druhé straně neobvykle veliká, asi desetkrát větší než Halleyova kometa. K Zemi se přiblížila na vzdálenost 1,32 astronomické jednotky, tedy na asi 197 000 000 km. 

Rozpoznání Oortova oblaku nám dalo odpověď na otázku, co vlastně komety jsou a odkud pocházejí. Jan Oort v roce 1950 odvodil fyzickou existenci oblaku z dlouhých oběžných drah komet, které vstupovaly do Sluneční soustavy. Dokázal to pomocí pouhých 19 dobře zdokumentovaných případů a na jejich základě rozpoznal místo, odkud přilétají. Později shromážděná data potvrzují jeho domněnky a rozšiřují naše znalosti o Oortově oblaku.