Svržení Přemyslovců? Moc a sláva českých zemí se šířila po Evropě, po koruně zatoužili mocní lidé

Už od časů Přemysla Otakara I. byla moc českého státu výrazně na vzestupu. Společně s jeho jménem a jménem jeho syna Václava I., vstupují české země poprvé výrazněji na dějiště středověké Evropy. Znamená to jak konsolidaci vnitrostátních poměrů, tak také vnější oboustranný vliv. Do českých zemí proniká gotické umění, soudobé evropské myšlení i právní a správní řád, a naopak do evropského dění vstupuje český lev.

Nejinak tomu bylo po roce 1253, kdy po smrti svého otce Václava nastoupil na trůn přibližně 20letý Přemysl Otakar II. Doba jeho panování už byla zcela jiná, než doba, které vládl ještě jeho děd a jmenovec Přemysl Otakar I., na kterého se v mnohém snažil navázat. Byla to především snaha opět upevnit královskou moc a eliminovat rozpínavost šlechty, která postupně uzurpovala dříve královská či nedávno kolonizovaná území. Přitom to byl právě Přemysl Otakar II., coby kralevic, který tento proces během svého odboje proti otci spustil. Každé oslabení královské moci totiž zpravidla znamenalo posílení moci šlechty, která v těchto půtkách mohla vždy procitovat.

Nyní to byl především územní zisk, který byl dědičný. Šlechta tak začíná stavět hrady, coby symboly své moci a svrchovanosti nad svým panstvím. Některé rody pokračují v kolonizaci v pohraničních oblastech, kde mají možnost největšího územního zisku. Jejich sílící moc a bohatství pak mnohdy dostává tendenci odboje za větší privilegia a určitou samostatnost.

Král proti šlechtě bojuje především zakládáním královských měst, která jsou loajální vůči králi a sítí královských hradů v těsné blízkosti rozpínavých panství šlechty, které jsou opěrnými pilíři královské moci a vůle v kraji. To se ale pochopitelně šlechtě nelíbí. Vidí v tom náznak útoku a omezování jejich práv a výsad.

Po velkém územním zisku směrem na jih až k Jadranskému moři, a po velkém vzestupu Přemyslovi moci, který měl ambice stát se císařem Svaté římské říše, začala značně sílit nevole i v okolních zemích. Šlo především o obavu z přílišné moci v rukách jednoho muže. Do pomyslného čela tohoto odboje se postavil Rudolf Habsburský, v té době ne příliš známý a bohatý hrabě, který byl nakonec zvolen za císaře Svaté říše římské, coby vhodnější kandidát pro vyrovnání mocenských poměrů v Evropě. Tuto volbu však Přemysl Otakar II., coby jeden z volících říšských kurfiřtů, nikdy neuznal. Z obou se stali nesmiřitelní rivalové. Rudolf začal ostře zasahovat do českých poměrů, kde využil podpory nespokojené šlechty.

Největším protivníkem Přemysla Otakara II. tak nebyl sám Rudolf Habsburský, který postupně získával dříve nabytá území Přemysla, jako byly rakouské země, ale právě osobnosti různých šlechtických rodů. Nespokojená byla šlechta jak za hranicemi českých zemí na dobytém území, která dobrovolně přecházela na stranu Rudolfa, tak především ta domácí, která se opět rozhodla využít krize. Do odboje proti králi se zapojili především Rýzmburkové v čele s Borešem z Rýzmburka a vedle nich jihočeští Vítkovci. 

Jejich vzpoura dostala krále do palčivé situace, kdy musel s Rudolfem uzavřít smír. Byl tedy neschopný vést velkou, rozhodující bitvu, jelikož neměl pevnou domácí oporu. To ho vedlo k dalším a dalším ústupkům. Téměř bezvýchodnou situaci se král Přemysl Otakar II. nakonec rozhodl vyřešit rozhodující bitvou, známou jako bitva na Moravském poli. Tato bitva však pro Přemyslovce dopadla katastrofálně.

Přemysl Otakar II. zde během bitvy padl a rok 1278 tak znamená počátek úpadku přemyslovské moci. Z toho těží jak sám Rudolf Habsburský, který opanuje Moravu, ale především domácí šlechta, jako byli Vítkovci v čele se Závišem z Falkenštejna, Rýzmburkové a další, kteří uzurpují královský majetek a mnohdy plení vlastní zemi.