Skutečný dům hrůzy? Sirotčinec odhalil temné tajemství, děti tu umíraly jako mouchy

Těhotenství svobodné dívky v přísně katolickém Irsku bylo v první polovině 20. století velkým problémem. Tyto nešťastnice končily v domovech pro svobodné matky. Jejich děti pak byly často poslány k ilegální adopci do Ameriky. Záznamy ukazují, že 796 dětí ale v domově zemřelo.

"Nepamatuji si, že by se nějaké narodilo už mrtvé. Když zemřelo dítě mladší jednoho roku, vždycky probíhalo vyšetřování. Ale když bylo starší než rok, tak se to tolik neřešilo," vzpomíná bývalá služka Julia Devaneyová pro list Daily Mail. "Brali to jako přirozenou smrt, protože dítě bylo hodně náchylné k nemocem."

"Děti umíraly na spalničky, nebyla žádná antibiotika. Doktor tam byl velmi starý. Ročně umíralo tolik dětí, že to bylo jak epidemie. Umíraly jako mouchy," vzpomíná žena, která se do domova dostala jako sedmiletá, když si ji jeptišky, které domov provozovaly, vybrali jako služku v dětském domově. Žila v něm až do jeho uzavření v roce 1961.

Už v roce 2014 vyplulo na povrch několik svědectví o tom, že mrtvé děti byly pohřbívány do nepoužívané betonové nádrže. Bez rakve, jen zabalené do rubáše. Hrob, který oficiálně objeven nikdy nebyl, měl být zalit betonem. O jeho existenci ale kromě výpovědi místních lidí také svědčí malé kosti, které se poblíž v minulosti našly. V roce 1975 dvanáctiletý chlapec našel na místě bývalého domova dětské kostřičky.

 Svobodné dívky, u kterých lékař zjistil těhotenství, v domově končily právě na doporučení ošetřujícího lékaře. Musely v něm zůstat minimálně rok po porodu dítěte. Mnoho z nich depresivní místo špatně neslo a skončilo v blízké psychiatrické nemocnici. Ty, které se z tábora pokusily utéct, přivezla zpět policie.

Na druhou stranu, jeptišky se na mladé matky nedívaly jako na hříšnice. Když po uplynutí doby, kterou musela dívka domově strávit, pro ni nepřijela rodina, vždy se jeptišky o takovou nešťastnici postaraly a našly ji práci a bydlení.

Děti ale v domově trpěly. Ty, které měly to štěstí a přežily špatnou zdravotní péči, byly hodně zanedbané. Dokonce si vypěstovaly vlastní řeč, protože pořádně mluvit je nikdo neučil. "Ty děti měly vlastní jazyk. Nikdo je totiž nenaučil správně mluvit, nikdo se o ně nestaral," vzpomíná Julia.

"Nikdo nerozvíjel jejich mysl. Matky je akorát krmily a uklízely po nich. Děti vyhazovaly nočníky a přikrývky z oken, jen aby se nějak zabavily. Vždycky mě zarazilo, jak ty děti byly na svůj věk strašně malé," vzpomíná. "Nikdy neměly žádné hračky nebo knihy. Nikdo je nikdy nic neučil. Jsem si jistá, že hodně z nich později skončilo v psychiatrických léčebnách.

Chlapci zůstávali v domově až do pěti let věku, dívky až do sedmi let. Pak byly děti přemístěny do dětských domovů. Až tisíc z nich bylo ale v 50. letech tajně převezeno do Ameriky a dáno k adopci. Rodinám se už své příbuzné, které tento osud potkal, nikdy nepodařilo vypátrat.