Pražská kavárna ve středověku? Život nebyl takový, jak si ho představujeme

Nejstarší univerzita byla založena již v 11. století v italské Bologni, tudíž již takřka tisíc let běží univerzitní život v „jedněch“ kolejích. První česká univerzita byla založena v Praze až na 32. místě, zato byla první v zapadlých krajích na sever od Alp. Nejen, že na univerzitách se dodnes učí ty nejtradičnější vědy – filosofie, právo, medicína a teologie, ale i univerzitní život byl dosti podobný.

Neodmyslitelně tam patřily bouřlivé diskuze, pro laiky nepochopitelně komplikované objevy a občas také nezřízený noční život. Asi nejzásadnější rozdíl byl v tom, že dnes si vědce představujeme spíše jako přírodovědce se zkumavkou, což středověk skutečně neznal. Na filosofickém základě fungovalo i studium medicíny s exaktními vědeckými objevy a se skutečnou výukou přírodních věd přišla skutečně až doba pozdější.

Stát ve státě

Univerzity se ve středověku těšily celé řadě výsad. Do jejich vnitřního života mohl zasahovat jen málokdo. Obecně platila právní autonomie univerzit, který zaručovala právní ochranu na území univerzity. Jiným slovy se dálo na univerzitní půdě ukrýt před trestní odpovědností. Tohoto privilegia bylo obvykle využíváno studenty, kteří se čas od času výtržností dopouštěli. Studenti rádi vysedávali v hostincích do pozdních hodin, situace se mohla přiostřit a ve výsledku docházelo k násilným činům anebo co hůř, mohlo být uražená něčí čest.

Urážka na cti byla totiž nejobvyklejším právním přestupkem ve středověku i novověku. Například student nazval jiného měšťana šelmou, to byla nejčastější urážka, nebo řiťopichem, to už je velmi originální, ale v pramenech dochovaný výraz, a před nebezpečím soudní pře a následného tělesného trestu, se student raději schoval na půdě univerzity. Představitele města pak žádali rektora o vydání výtržníka. Situace mohla dopadnout různě, ale obvykle si na členy univerzity rektor sáhnout nenechal a pře se uklidnila tím, že sám přislíbil výtržníka potrestat.

Teoreticky vzato tato zásada o právní autonomii univerzity platí dodnes, ale skutečný praktický dopad, trestně stíhaného studenta schovávajícího se non-stop ve vysokoškolské posluchárně je spíše bizarní.

Nohy na ramena

Univerzity neměly nikdy zvláštní moc ani ekonomický vliv, obrovské majetky prestižních škol jako je Harvardova univerzita vznikly až později, schovávaly si však jedno eso v rukávu, díky němuž si mohly dovolit leccos prolobovat.  Jednalo se o hrozbu tzv. secesí. Univerzity si mohly kdykoliv sbalit své učitele a studenty a odejít do jiného města a založit si tam další univerzitu.

Univerzity se nacházely jen v několika málo městech a mít takovou instituci ve městě mělo celou řadu výhod, a tak pro univerzitní secesisty nebyl přílišný problém najít jiné působiště. Univerzita nepřinášela jen obrovskou prestiž a rozšiřování špičkové vzdělanosti, ale také ekonomické východy. Neustálý přísun nových studentů znamenal, že ve městě budou utrácet peníze. I ve středověku studovali na školách chudí, ale chytří intelektuálové anebo bohatí synci šlechtických rodů. Ekonomickým přínosem byli zejména ti druzí jmenovaní.

Dnes by asi odchod univerzitních učitelů a studentů, tak jak k němu došlo v éře Jana Husa, asi Prahu ekonomicky příliš nepoznamenal. Menší univerzitní města jako Olomouc nebo Zlín, nemluvě o anglickém Oxfordu nebo belgické Lovani, by však zaznamenaly citelnou ztrátu. Zejména oblíbené restaurace a bary, by musely masově zavírat.