Náboženské představy nacistů: Preferoval Hitler islám? A jak se díval na křesťanství?

Jedním z nejpopulárnějších témat nesčetného množství popularizačních knih a televizních dokumentů je vztah nacismu a okultismu. Nejedná se o žádný div. Nacismus lze tímto způsobem vykreslit ještě v horších barvách než jak je vůbec znám – jako prakticky hnutí uctívačů démonů a kultu smrti, ochotných sáhnout k odporným krvavým rituálům, aby zajistili vítězství ve válce.

Jakkoliv jsou fantastické domněnky v mnohém doslova „přitažené za vlasy,“ vychází z určitého reálného základu. Nacisté skutečně měli blízko k okultistickým kruhům. Známá je v tomto ohledu především společnost Thule, kterou konspirační teoretici vnímají jako jakýsi nacistický ekvivalent jiných populárních tajných společností řídících svět typu Iluminátů, zednářských společenství, Templářů aj. Thule byla však především jedním z plodů německého völkisch („lidové“) hnutí, které idealisticky vykreslovalo německou folklórní minulost v takové míře, až se stávalo do jisté míry pohanským kultem germanizovaných bohů známých ze severské mytologie jako jsou Ódin či Thór.

Völkisch hnutí bylo naplněná ostrým antisemitismem a projevovala se silným etnickým nacionalismem a není proto divu, že nacistické hnutí odsud čerpalo jedny ze svých nejoddanějších členů. Jakkoliv se obě hnutí překrývaly, nebyly zcela totožné a někteří vysoce postavení členové Říše projevovali o německý mysticismus poměrně malý zájem – včetně samotného Hitlera, který měl sice blízko k některým formám tohoto hnutí díky své fascinaci Richardem Wagnerem (který výrazně zpopularizoval severskou mytologii v Německu) a který příležitostně hovořil o jakémsi esoterickém „kultu světla“, ale který si uvědomoval,že völkisch hnutí je pro mnohé Němce až příliš bizarní a pohanské, aby bylo skutečně účinným masovým politickým proudem schopným vynést nacismus k vrcholům moci.

Nacisté a křesťanství

Jakkoliv jsou dnes chápáni jako přímo ztělesnění představitelé démonických kultů či ateistické zvůle, nacisté po celou svou existenci vykazovaly poměrně příznivý vztah ke křesťanství – naopak, některé křesťanské církve se dívaly příznivě na nacismus. Badatelé hovoří především o tzv. pozitivním křesťanství.

Samuel Koehne, jeden z předních odborníků na otázku vztahu nacismu k náboženství podotýká, že se jedná o termín plný rozmanitých významů, který byl používán různými církvemi nejen ve vztahu k nacismu. Často tento termín odkazoval k dogmatické křesťanské víře a k tzv. tradičním křesťanským hodnotám. Zatímco někteří používali tento koncept k kladnému ohodnocení nacistů jako obnovitelů (židovským) liberalismem a sekularismem ohrožovaného německého křesťanského dědictví, pro některé konzervativce naopak nacisté byly zcela v opozici vůči tomuto pozitivnímu křesťanství, protože neuznávaly některá hlavní dogmata církve.

Pozitivní křesťanství je dnes chápáno jako jistá forma nacistického typu křesťanství, které skutečně bylo v rozporu s některými základními dogmaty křesťanství. Nacisté zcela nepřekvapivě nemohli uznávat tak židovství nakloněnou knihu jako byl Starý zákon. Stejně pro ně byl problematický obraz pasivní Kristovi oběti, který byl zcela v rozporu s jejich válečnickou ideologií hrdinného Árijce. Hitler sám požadoval očistění Nového zákona od židovských, nacistům nevyhovujícím elementům. Součástí toho bylo i přepsání koncepce dědičného hříchu, který spíše než výsledkem lidské neposlušnosti vůči Bohu je důsledkem lidské genetiky a který tedy nelze žádnými dobrými skutky ani Boží milostí odčinit, pokud jedinec není „správné krve.

Podle některých badatelů bylo toto nacistické pozitivní křesťanství pokusem, jak překlenout sektářské rozpory uvnitř Německa mezi katolíky a protestanty. V článku 24 svého programu z roku 1920 nacisté ustanovili svobodu všech křesťanských konfesí pod podmínkou, že neohrožují stát a „morální cítění německé rasy.“ Strana se zde hlásí k nekonfesnímu pozitivnímu křesťanství, které má stát proti „židovskému materialistickému duchu“. Samotný Hitler položil základy takto vnímanému křesťanství v „nacistické bibli“ – nechvalně proslulém Mein Kampf. Ježíš podle něj sám seznal, že je třeba vyhnat Židy ze světa, jak má dokazovat známá biblická pasáž vyhánění trhovců z jeruzalémského chrámu.

Náboženské představy Hitlera

Jakkoliv Hitler odkazoval k této zvláštní formě křesťanství, v některých případech se vyjadřoval proti křesťanství samotnému. Vadilo mu, že jeho étos je „revolucí“ proti přírodním darwinovským zákonům přežití. Oblíbený Hitlerův architekt Albert Speer ve svých pamětech Uvnitř Třetí říše poznamenává, že Hitler si stěžoval na skutečnost, že německým náboženstvím bylo křesťanství s jeho důrazem na pokoru. Hitler by údajně dal raději přednost japonskému náboženství s jeho sklonem k obětem za vlast či dokonce „mohamedánskému náboženství“, které by bylo více „slučitelné“ s nacistickou ideologií než křesťanství.

Podle Koehneho jeho opakované výtky vůči křesťanství naznačují, že pokud by se měl nějak nábožensky definovat, nejlépe by na něj sedělo označení „deista“. Hitler věřil v jakousi vágně definovanou božskou Prozřetelnost, určují základní chod dějin a jejíž vůle je vrytá do pevně daných přírodních zákonů. Deisté věří, že Bůh uvedl svět v pohyb a racionálně uvažující člověk si v něm, při znalosti jeho zákonitostí, může poradit i bez jeho pomoci a zásahů.

Nicméně, Hitler se lišil od jiných deistů v tom, že zatímco pro ně je podobně racionalistické chápání Boha zdrojem kritiky kultu, Hitler si postavil vlastní kult soustředěný kolem vlastní osoby, inspirovaný katolickými dogmaty a rituály. Proto se často hovoří o nacismu jako o politickém náboženství. Podle Kohne jsou v případě Hitlerových náboženských představ jisté jen dvě věci: jeho absolutní víra v extrémní formu nacionalismu a něj samotného.