Severní Afrika povstala. Opět ožívají naděje arabského jara, píše prestižní list

Naděje inspirované povstáními během takzvaného arabského jara v roce 2011 dávno zhořkly. Jeho dozvuky se ale severní Afrikou znovu šíří, ohrožují autokratické vlády a představují nové otázky o budoucnosti regionu, píše list The New York Times (NYT).

Veteráni bojů arabského jara tvrdí, že nové scény jsou jako pohled do minulých kapitol společného příběhu. Davy, jež nyní požadují odchod súdánského vůdce Bašíra připomínají zástupy lidí, kteří se před osmi lety sešli na káhirském náměstí Tahrír nebo před tuniským ministerstvem vnitra.

Povědomé jsou však i nezdary a rozčarování. Alžírští generálové sice donutili Butefliku k ukončení jeho 20leté vlády, aby tak utišili davy, Alžířané ale nyní čelí výzvám spojeným s bojem proti systému bratříčkování se a korupce spojenému s jeho vládou. Pokus libyjského maršála Chalífy Haftara ukončit v zemi chaos zavedením nové autokracie pak přináší smutné vzpomínky na výsledky povstání v Egyptě, Bahrajnu, Sýrii a Jemenu.

Et ne me dites pas que Gaïd ne provoque pas l’état de siège....Il y a une violence inouïe. Force aux étudiants✊?? #Yetna7aw_Ga3 #Algerie pic.twitter.com/BzVbpcaY0q

Zatímco autoritářské vlády ve svých státech proklamují, že revoluce vedou jen ke zmatku, mladí lidé z Alžírska a Súdánu evidentně došli k jinému závěru. A sice, že nenásilné protesty velkého počtu lidí mohou svrhnout i nejhlouběji zakořeněnou diktaturu.

Obnovená povstání na severu Afriky také zdůrazňují, že základní problémy, jež vedly k dřívějším protestům, kvasily dál. Je to například rostoucí počet nespokojených mladých lidí, problém uzavřené a zkorumpované ekonomiky, která nenabízí pracovní místa, stejně jako problém autoritářské vlády, která je k veřejnosti netečná.

The beauty of #Sudan-i revolution.Shouting out for revolution and asking for the resignation of AlBasheer. pic.twitter.com/QXfZmhnHQY

Aktivisté v Súdánu a v Alžírsku, i obě strany libyjského konfliktu, tvrdí, že se snaží předejít osudu zemí arabského jara po roce 2011. Všechny kromě Tuniska totiž buď upadly do chaosu, nebo se vrátily k autoritářství. Odstrašujícím příkladem je pro mnohé vývoj v Egyptě, do jehož čela se v roce 2013 dostal vojenským převratem prezident Abdal Fattáh Sísí. Ten se mimo jiné teď snaží prosadit ústavní změny, které by mu umožnily být doživotním prezidentem.

Súdánské bezpečnostní složky zabily od začátku protestů loni v prosinci desítky demonstrantů. Súdánští lékaři začali bojkotovat práci ve vojenských nemocnicích v reakci na podporu armády Bašírova režimu. Když se však vojáci postavili v pondělí na stranu demonstrantů a chránili je před útoky policie a tajných služeb, zdravotníci začali od bojkotu ustupovat. Podle zástupce aktivistů připomíná armádní taktika zkušenosti z Egypta, kde vojáci v roce 2013 jakožto ochránci revoluce odstranili zvoleného prezidenta Muhammada Mursího.

Požadavky na odstoupení alžírského prezident Butefliky podpořila také armáda, stejně jako egyptští generálové v roce 2011 svržení prezidenta Husního Mubaraka. Prozatímní vláda, kterou Buteflika jmenoval, se však skládá z jeho spojenců a jemu loajálních osob. Alžířané tak na rozdíl od tehdejších Egypťanů pokračují v protestech a požadují odstranění celého systému.

Naproti tomu libyjský maršál Haftar se do role Sísího dlouhodobě stylizuje. Když v roce 2014 poprvé oznámil plán převzít moc, velkou část svého projevu si vypůjčil právě od tehdy ještě generála Sísího. Jeho stoupenci tvrdí, že jako jediný dokáže uchránit Libyi před chaosem, který po povstání zachvátil Sýrii či Jemen, stejně tak jako Sísí zachránil Egypt.