Vtrhnou Američané na Ukrajinu? Tillersonův výrok vyvolal závažné otázky

Ministr zahraničí Spojených států Rex Tillerson se nedávno v italské Lucce dopustil diplomatického faux pas. Vyslovil nahlas otázku, „proč by se měli daňoví poplatníci v USA zajímat o Ukrajinu?“ Na to rázně odpověděla novinářka The Washington Post. Američtí daňoví poplatníci by prý starost mít měli.

Předseda Rady pro zahraniční vztahy Richard Haass zdůraznil, že pokud by USA ponechaly Ukrajinu na pospas Vladimiru Putinovi, mohlo by to vést k tomu, že i další státy z oblasti by pak mohly pokračovat ve vývoji jaderných zbraní. V roce 1994 se totiž Ukrajina vzdala svých jaderných zbraní, odměnou byly bezpečnostní záruky ze strany USA i Ruska.

Ruský prezident Putin očividně na tento závazek zapomněl při anexi poloostrova Krym a následné agresi na východě Ukrajiny. Pokud se prý podle Haasse Američané nestarají o to, aby této agresi čelili, vysílají tím do světa „strašlivou zprávu ostatním vůdcům“ - totiž že vzdání se svého jaderného programu může znamenat potencionální nebezpečí pro jejich země, případně i narušení územní celistvosti. Závazek vzájemné pomoci ze strany Spojených států a Ruska vyplývá z tzv. Budapešťského memoranda z roku 1994.

Americké závazky vůči spojencům a jejich naplňování přitom byly v minulých letech klíčové. Server The National Interests v tomto smyslu zmiňuje Madeleine Albrightovou. "Jsme Amerika. Jsme nepostradatelným národem. Stojíme vysoko. Vidíme dále do budoucnosti," připomněl server její slova. O důležitosti amerických závazků se při prezidentské kampani zmiňovala i Hillary Clintonová, zejména pokud jde o oblast spojenectví v rámci NATO. V praxi je to však s dodržováním mezinárodních závazků zcela jinak.

Richard Haass dává konkrétní příklady. „Irák i Libye byly napadeny poté, co se vzdaly svých jaderných programů, zatímco vyzbrojená Severní Korea nečelila žádnému útoku“.

Na jedné straně jsou američtí lídři k těmto skutečnostem nečinní, na druhé straně je početná skupina Američanů, kteří se starají o to, zda někde neumírají nevinní lidí vinou vlastní vlády. Někteří představitelé amerických vlád však v situaci, kdy jejich spojenci (Egypt, Turecko, Saúdská Arábie) zneužívají svou moc vůči vlastnímu lidu, nasměrují pohledy Američanů „někam jinam“.

Ze samotné podstaty americké zahraniční politiky a postavení USA ve světě by si tak američtí vůdcové měli klást otázku, co a v jaké míře by měli dělat na Ukrajině pro zachování její integrity a ne řešit otázku, proč by se měli Ukrajinou zabývat. Trumpovo heslo „Amerika na prvním místě“ (America First!) z volební kampaně se vtělilo i do zahraničního směřování vládních elit. Rozpor mezi současným myšlením Američanů a vládních elit je nabíledni. Christopher Preble z Cato institutu dává příklad.

Před několika lety se konal průzkum mezi Američany, zda by byli ochotni jít do války s Ruskem, pokud by hrozilo napadení Polska, Turecka a Lotyšska. Ano vyslovilo ve stejném pořadí 40, 29 a 21 procent dotázaných, Británii by bránilo 56 procent respondentů. Všechny země byly v době konání průzkumu americkým smluvním spojencem. Ukrajinu, která jím není, by proti Rusům přišlo bránit 22 procent. Nelze tak ignorovat, že pro většinu Američanů není obranou bezpečnosti druhých podstatou toho, co dělá Ameriku zvláštní. Republikánské elity jsou zhruba ze 71 procent přesvědčeni, že obrana bezpečnosti spojenců je velmi důležitá. Pouze 36 procent voličů Republikánů si myslí totéž.

Co z čísel a skutků plyne? Američanům záleží, zda jsou jejich spojenci v bezpečí, ale už nejsou tolik ochotni jít a bojovat ze bezpečí nějaké jiné země. Podle Prebleho tak Tillersonův výrok sice může znít kontroverzně, ale alespoň jím otevřel závažnou otázku pro všechny Američany.