Titan 2? Záhadná jaderná základna, která byla připravena zničit svět

Yvonne Morris patřila k prvním velitelkám posádky nukleárního sila s názvem Titan 2. V silu se skrývala devět megatun silná nukleární rakety. „Ačkoliv jsme měli hlavně bojovat za mír, museli jsme být připraveni kdykoliv vypálit, pokud by se to nepodařilo,“ uvedla pro BBC.

Mezi šedesátými a osmdesátými lety bylo město Tuscon obklopeno osmnácti takovými sily. Pokud by došlo ke střelbě, byly by hlavním sovětským cílem. Dnes zůstává pouze jedno silo, které slouží jako Titan Missile Museum. V jeho čele stojí právě Yvonne Morris.

Čas se zde zastavil v roce 1982, nic nebylo změněno. Zůstala tam i jaderná raketa, ačkoliv vyřazená z provozu. Slouží jako připomínka, že po studené válce mohl také nastat konec světa. Místo, kde silo stojí, vypadá zcela nevinně. Kromě kovové struktury a ostnatého drátu na povrchu nic není. Silo je pod zemí.

Posádky sila sloužily čtyřiadvaceti hodinové směny a jejich den začal briefingem na letecké základně Davis-Monthan. „Cítila jsem se líp, když jsem byla v práci. Po bezpečnostním briefingu jsem si mohla říct, že dneska se to nestane,“ vysvětlila Morris. Dostat se do sila nebylo nic jednoduchého.

Morris pomocí telefonu sdělila své heslo a pak měla tři minuty na to, aby se dostala dovnitř. Jakmile sešla po schodišti dolů, znovu zavolala na kontrolní centrum, které jí otevřelo dveře ke schodišti a dalším dveřím. Tam znovu zavolala se vstupním kódem dne. „Koukali se do bezpečnostní kamery, aby se ujistili, že jsem tam sama a nikdo mi nedrží u hlavy zbraň.“

Silo se skrývá za ocelovými a betonovými dveřmi. Samo silo je koncipováno tak, aby bylo schopné přežít zásah nukleární zbraně v okolí. „Na přežití přímého zásahu ji nikdo nenavrhoval,“ prohlásila Morris. Kontrolní centrum je kruhová místnost s počítačovými terminály, přepínače.

Vzadu místnosti je červený safe, který má sloužit v případě války. Obsahuje karty s kódy pro ověření prezidentského rozkazu. Safe je zabezpečený dvěma zámky, které jsou na kombinaci. Tu mají vedoucí směn. „Nechcete, aby jeden člověk měl přístup ke všem kódům, aby měl jeden člověk možnost odpálit rakety,“ vysvětlila Morris.

Zaměstnanci měli prosto s postelemi, kuchyní i koupelnou. Jedná se o jediné místo v objektu, kam mohli pracovníci jít sami. Kdykoliv jindy museli být pod dohledem dalšího člena. Toto bezpečnostní opatření je stejné jako odmítnutí zanechat kódy jedinému člověku – je lepší nelákat člověka k odpálení.

Při směnách měla posádka zkontrolovat a udržovat veškeré vybavení v silu – od vysávání koberce po samotnou raketu. A protože nikdo nesměl být sám, jen dojít pro vysavač byla práce pro tři lidi – aby se mohli vzájemně kontrolovat.

Titan 2 byla tak efektivním odstrašením, protože byla schopná vypálit v 58 sekundách. Logika vzájemně zaručeného zničení (MAD) spočívala ve schopnosti odpovědět na jakoukoliv hrozbu. „Měli jsme dost zbraní na to, abychom se několikrát zničili, ale nezbyl by nikdo, kdo by oslavoval vítězství.“

Proces odpálení byl složitý a všichni zaměstnanci ho museli umět nazpaměť. Kontrolní kódy, telefonáty a další ochrany byly navrženy tak, aby nikdo neodpálil rakety jen tak. Protože to by bylo šílenství, které by mohlo zničit svět. Bylo tedy nemožné odstartovat třetí světovou válku omylem.

„Jakmile by odpalovací sekvence začala, velitel by následoval řadu světel ke ovládací desce. Pak následovalo otevření silo, zapnutí navigace a odpal,“ popisovala Morris. „Na 99,999 % bych to udělala,“ dodala. Posádka uzavřená v kontrolní místnosti by ani neslyšela odpal. Přežila by asi o několik minut déle než zbytek země.

Dnes je silo nezměněné a lidé si musí udělat vlastní názor. Muzeum podle Morris nemá nikomu žádný názor nutit, slouží jako ukázka technologie a toho, co tato technologie mohla napáchat.